Festival Prague Pride po sobě letos zanechal trvalou stopu v podobě netradičního knižního bedekru s výmluvným názvem Teplá Praha a podtitulem Průvodce po queer historii hlavního města 1380–2000 (možnost jejího zakoupení i množství „zákulisních“ informací nabízí web www.teplapraha.cz). Dílo autorského kvarteta v čele s Janem Seidlem (dále Ladislav Zikmund-Lender, Ruth Jochanan Weiniger a Lukáš Nozar) vzniklo dle slov tohoto historika, který se dlouhodobě zabývá dějinami homosexuality v českých zemích, v reakci na zájem veřejnosti o jím pořádané naučné procházky po vybraných pražských památkách v průběhu minulých ročníků stejnojmenného „festivalu s gay, lesbickou, bisexuální a transgender tematikou“. Kvalitně vypravenou knihu vydalo nově (za tímto účelem?) založené nakladatelství Černé pole, a to hned ve dvou – české a anglické – jazykových verzích.

V posledních letech bylo u nás možno pozorovat vzrůstající odborný i čtenářský zájem o problematiku sexuálních menšin, provázený též vznikem celé řady hodnotných monografií a sborníků – za všechny jmenujme alespoň dílo autorského kolektivu vedeného Martinem C. Putnou Homosexualita v dějinách české kultury (2011) nebo dvojici titulů, na nichž se významně podílel právě Jan Seidl, a sice Od žaláře k oltáři (2012) a Miluji tvory svého pohlaví (2013). Skutečným bestsellerem se pak stala loňská publikace Kmeny 0, kde kapitolu věnovanou tuzemské homosexuální subkultuře v dobách normalizace zpracoval rovněž Jan Seidl a v jejímž popularizačním duchu se nese (již z titulu svého žánru) též přítomný průvodce.

Kniha je rozdělena do několika částí, věnovaných vždy jedné či několika pražským čtvrtím a opatřených praktickou mapou s vyznačenými zastávkami na pečlivě naplánované a popsané vycházkové trase. Co se týče samotných „pamětihodností“, k nimž se vážou jednotlivá hesla, jejich skladba je velmi různorodá – od nejrůznějších typů míst pravidelného setkávání „queer lidí“ (autoři dále užívají pojmů LGBT lidé, teplá subkultura či sexuální menšiny) přes sídla vybraných institucí a organizací až po byty významných osobností homosexuální orientace. Většinu ze 150 hesel přitom kromě vlastního výkladu doplňují a zpestřují citáty čerpané z výpovědí pamětníků, policejních protokolů, dobového tisku, odborné literatury (práce Roara Lishaugena, Franze Schindlera aj.) či beletrie (reportáže E. E. Kische, Kuklův Konec bahna Prahy ad.) a za pozornost stojí rovněž bohatý obrazový materiál nemalé dokumentární hodnoty.

Autoři své téma i konkrétní náměty nazírají z vícera hledisek, přičemž vedle samotné pražské, potažmo české queer historie v nejširším slova smyslu je důraz kladen především na kulturu a architekturu. Ve výčtu představených reprezentantů sexuálních menšin proto nacházíme celou řadu umělců (herců, spisovatelů, výtvarníků, filmařů), jejichž byty či ateliéry nezřídka plnily funkci jakýchsi poloveřejných a homosexuálním návštěvníkům otevřených salonů, a popisy budov nebo interiérů zase prozrazují kýženou erudici přinejmenším části autorského kolektivu (zejména pak Ladislava Zikmunda-Lendera). Ve vybraných případech se také tvůrci publikace nezdráhají opustit pevnou půdu historických faktů a tradovaných výkladů a nabídnout svým čtenářům vlastní interpretaci pojednávané problematiky.

Důvody omezení sledovaného časového úseku byly ryze praktické – zatímco rok 1380 má přece jen své opodstatnění (souvisí s nejstarším doloženým případem obvinění z homosexuálního chování v českých zemích), rozhodnutí nepřekročit hranici nového tisíciletí už bylo motivováno pouhou obavou z přílišného množství materiálu. Naprostá většina námětů ovšem spadá do období 19. a zejména 20. století, kdy lze konečně hovořit o vzniku organizovaného hnutí za práva sexuálních menšin, v kteréžto oblasti sehrálo Československo – a to i v evropském kontextu (zvláště mezi lety 1933–1939) – překvapivě významnou roli, byť čeští homosexuálové museli na zrušení trestnosti pohlavního styku s osobou stejného pohlaví nakonec čekat až do roku 1961 a určité míře perzekuce byli ze strany komunistického režimu vystaveni i poté.

Přestože je celá publikace vcelku logicky prodchnuta sympatiemi k sexuálním menšinám a scény ze života jejich příslušníků jsou líčeny bez falešné prudérnosti, čtenáři se rozhodně nemusejí obávat přehnaného patosu ani přílišné vulgarity. Autoři se nijak nevyhýbají negativním jevům a ožehavým tématům spjatým s historií tuzemské teplé subkultury, jakými jsou homosexuální prostituce, vyděračství a udavačství, sebevraždy příslušníků sexuálních menšin nebo časté rozbroje v jejich vlastních řadách. Neopomíjejí ovšem ani připomenout zásluhy některých jedinců, ať už orientace homosexuální (Jiří Karásek ze Lvovic), či heterosexuální (advokát František Čeřovský, sexuolog Hugo Bondy), stejně jako významné organizace a projekty (Československá liga pro sexuální reformu, časopisy Hlas sexuální menšiny (někdy též Hlas, list sexuální menšiny) a Nový hlas, Sdružení organizací homosexuálních občanů, Soho revue aj.).

Přestože však kniha ve výsledku nabízí – vzhledem ke své fragmentaritě a menšímu rozsahu – až překvapivě komplexní obraz historie tuzemské queer scény, zůstává věrná svému žánru a poslání, tzn. odhalit a představit širší veřejnosti dávno zmizelé i dosud aktuální stopy, jimiž se příslušníci sexuálních menšin otiskli do půdy naší metropole. Čtenář se tak může těšit na argotem prodchnuté lekce z místopisu (které lokality patřily v Praze k tzv. holandám, tvořícím Velký a Malý okruh, kde byla frekventovaná homosexuální „korza“ apod.), historky a vzpomínky ze života slavných i obyčejných příslušníků sexuálních menšin (sympatické je rozhodnutí autorů zachovat anonymitu většiny citovaných osob), řadu překvapivých faktů (věděli jste, že „hymnou homosexuálů“ je árie z Dalibora?) i mnohdy nečekané pokusy o homoerotické čtení vybraných motivů (třeba některých obrazů ze Slovanské epopeje Alfonse Muchy).

Autorům se podařilo podat neobvyklou a poutavou formou svědectví o životě sexuálních menšin, jehož byla Praha v minulosti centrem a zároveň jediným větším jevištěm v českých zemích. Kniha přesvědčivě dokládá mnohými (z nevědomosti či záměrně) přehlížený fakt, že příslušníci teplé subkultury odjakživa byli nejen našimi rovnocennými spoluobčany, ale často též nedílnou součástí elity českého národa a významnými reprezentanty české kultury. Ať už se s tímto nevšedním průvodcem vydáte do pražských ulic, nebo zůstanete u domácí četby, Teplá Praha bezpochyby značně rozšíří vaše obzory a pozmění pohled na historii české metropole, ba možná – a v tom případě bude úsilí erudovaných autorů publikace dovršeno – ještě posílí váš zájem o queer problematiku (který je v případě čtenářů podobné knihy asi nutným předpokladem) a přiměje k četbě dalších titulů s touto tematikou (množství tipů nabízí závěrečný přehled literatury a pramenů).