Jakkoliv by se nabízelo napsat, že román Ireny Douskové pojednává o posledních měsících života Jaroslava Haška v Lipnici, skutečnost je složitější. Autorka nevystavěla dílo na Haškovi, ale předestírá čtenáři především atmosféru prostředí, v němž se Hašek pokoušel dopsat Švejka a které bylo svým způsobem stejně rázovité jako spisovatel samotný. Atmosféru života v provincii, která je Haškovi malá.

Vedle dobře zmapovaného Haškova života líčí Dousková i osudy jeho zdejších kumpánů, s nimiž se spisovatel ve světlých okamžicích trumfuje ve vyprávění o prožitých i smyšlených absurdnostech života, aby se s nimi co chvíli rozkmotřil kvůli své prchlivosti. Maloměsto, v němž si lidé vidí nejen do talířů a v němž se poklesky a jinakosti nepromíjejí, bylo pro Haška klecí, v níž se na jednu stranu pokoušel nalézt klid a soustředění na práci, ale zároveň zde mohl jen marně vzpomínat na prožité eskapády. Spisovatel je sice již pouze stínem floutka a bohéma z pražských putyk, bylo by však laciné označit jej za odulou trosku. Dousková mu vedle jízlivého humoru přiznává i něhu a lyrická vyznání. Postupem času se však ukazuje, že absence dominantní linie je největším úskalím celého románu. Třebaže je od počátku jasné, že vyústěním a pomyslnou katarzí bude Haškova smrt, ta se nakonec ukáže být toliko epizodou, s níž jsou usouvstažněna další malá lidská dramata, jejichž dosah lze pojmenovat a docenit při elementární znalosti dějinných zvratů a jejich souvislostí. Tak jako v Haškově díle a životě, i v Medvědím tanci se prolíná fikce s realitou, skutečné postavy se smyšlenými figurkami, anekdoty s tragédiemi.

Zatímco uvědomělí vlastenci budují republiku pod patronátem T. G. Masaryka, Hašek píše pro vesničany šibřinkovou taškařici, jejíž humor nemá šanci idealizovanou „tatíčkovskou“ auru narušit. Vše, co je pro jinak bodré venkovany téměř posvátné a nedotknutelné, neváhá Hašek bez okolků a sentimentu zesměšnit. Ani jeho samotného tak nepřekvapí, že narazí na bariéru nepochopení: „Je moc dlouhá, málo legrační, a navíc by si někdo moh myslet, že si děláme šoufky z Masaryka. Švanda je švanda, ale Masaryk je Masaryk. Tohleto nemůžeme s Masarykem dělat ani o šibřinkách,“ dozví se na margo svého opusu s dovětkem, že namísto slíbené zabíjačky možná kápne aspoň nějaká jitrnice. Velká slova a vzletné fráze byly v realitě neustále konfrontovány s ubíjející malostí a omezeností společnosti vykládající si svobodu zjednodušeně jako kult Masaryka a jitrnic. Hašek tomu nedokázal čelit jinak než vlastní postupnou a cílenou devastací. Neupřímnost a bigotnost prostředí se ostatně vyjeví i v závěrečné scéně románu odehrávající se dávno po Haškově smrti, po rozbití republiky a nastolení nového světového řádu; při cestě židovského spoluobčana do transportu: „Za okny panovaly nejrůznější pocity. Bezmoc, beznaděj, zadostiučinění, zloba, stud. Ale i lítost a smutek. Jak kde. Ani dva by se neshodli.“

A stejně nejistá se zdá být i interpretace románu. Nejde o dílo o Haškovi ani o žádné z dalších postav. Nejzněleji v něm rezonuje atmosféra doby a místa. Oproštěná od hřejivé idyličnosti filmů pro pamětníky, Ladových vesnických motivů i dějepisných výkladů. Pro tento vhled, podepřený bezesporu obsáhlou rešerší Haškova života, stojí za to si knihu přečíst.