Norská autorka Kjersti Annesdatter Skomsvold napsala prózu o stáří, ale také o strachu z lidí a ze života, před nímž se hlavní hrdinka zavírá do samoty svého bytu. Najednou se ale rozhodne dveře alespoň trochu pootevřít.

Norská literatura si poměrně hledí svých debutantů a jejich dílům věnuje čtenářská obec i kritici velkou pozornost. Každoročně jsou nejlepší prvotiny oceňovány cenou nesoucí jméno norského autora Tarjei Vesaase. Uděluje ji svaz spisovatelů již od roku 1964, kdy cenu finančně podpořil právě Vesaas z prostředků, které získal za cenu Severské rady za literaturu. Seznam laureátů od šedesátých let čítá již dlouhou řadu jmen, mnozí z nich se etablovali mezi uznávané spisovatele či jsou již sami vlastně klasiky norské literatury. Jmenujme alespoň některé, kteří jsou v českých překladech dostupní i našim čtenářům, jako například J. E. Vold, L. S. Christensen, R. Jacobsen, T. Renberg nebo T. Marstein. V roce 2009 porota zvolila jako nejlepší debut roku právě prózu Kjersti Annesdatter Skomsvold Čím rychleji jdu, tím jsem menší. Při příležitosti veletrhu Svět knihy ji vydává v překladu Ondřeje Vimra nakladatelství Argo, autorka se veletrhu i osobně zúčastní. Na domácí půdě se kniha kromě ocenění dočkala i zinscenování v norském národním divadle v Oslo, práva na překlad byla prodána do více než dvaceti zemí. Po debutu následoval druhý román Monstermenneske (2012, Člověk monstrum) a sbírka básní Litt trist matematikk (2013, Trochu smutná matematika).

Mathea je starší žena, je vdaná a většinu života strávila zavřená ve svém bytě v Oslo. To jsou fakta a o moc více se jich ani nedozvíme. Svému muži říká Epsilon a toto páté písmeno řecké abecedy, kterým se v matematice označuje malá hodnota, je symbolem tiché existence vypravěčky, jež je  bezvýznamnou a postradatelnou částečkou nekonečného kosmu. „Pravděpodobnost, že umřeme, je určitě menší než ε, pokud je ε mikroskopicky malé množství,“ říká Mathea s oblibou. Každé ráno začíná čtením úmrtních oznámení v novinách, v nichž si vyloženě libuje a jimiž je prostoupen celý text. Čtenář se musí pokaždé zasmát, když narazí na do kontextu trefně zasazené citáty typu „Tvůj zasloužený odpočinek, náš nekonečný smutek.“ Dny Mathea vyplňuje pletením čepic a čelenek všemožných barev, s větracími otvory i bez nich, psaním dopisů svému muži do statistického úřadu a sledováním televize. Kromě toho také ráda sbírá zuby cizích lidí a miluje marmeládu. Jestli je v něčem dobrá, je to opatrné načínání nové role toaletního papíru, což zvládá bravurně bez jediného natrhnutí. Z bytu vychází minimálně, obchod navštěvuje zásadně v době, kdy tam je liduprázdno, a než opustí byt, kukátkem zkontroluje, zda někdo není na chodbě, aby se vyhnula sousedům.

Bolesti stáří jako osamělost, sociální a jiné fobie či neschopnost komunikace s okolím jsou témata, která se v současné norské literatuře opakují v různých podobách. Děl, která mělo možnost číst české publikum, lze z posledních let uvést hned několik. Stará Oline stoupající do příkrého kopce s rybou v ruce z druhého dílu románu Jona Fosseho Melancholie II. představuje silně existenciálně laděnou prózu o smyslu bytí, povídky Kjella Askildsena o starých lidech (sbírka Hřebík v třešni), kteří si již před životem neberou servítky, se zaměřují na moment nekomunikace. Podstatněji naturalističtější obraz stáří potom ukazuje román Siamská dvojčata Stiga Sæterbakkena. Próza Kjersti Annesdatter Skomsvold je napsána s humorem a nadhledem, ale také s pochopením a soucitem. Mathea si je vědoma vlastní jinakosti, kterou nijak neomlouvá ani nehaní. Úsporný jazyk, krátké a strohé věty, minimum obsáhlejšího popisu a psychologie postav dávají vyprávění styl glosy, odkazují k životu ve zkratce či v kostce. Mathea bilancuje, vzpomíná na přeskáčku, aniž by na časové skoky nijak upozornila nebo přiblížila, v jak daleké historii se mohly odehrát. Dlouho není jasné, co jí k tomuto rozjímání nad vlastní neviditelností vlastně přivedlo a jakou roli v něm hraje její manžel, autorce se velmi dobře daří držet napětí až do poslední chvíle.

S vědomím blížícího se konce života začne Matheu trápit pocit, že až tu nebude, nikdo si toho ani nevšimne. Nikdo na světě totiž neví, že existuje. Dojemná úmrtní oznámení, v nichž pozůstalí zdůrazňují, že zemřelí žijí v jejich srdcích dál, jí připomínají, že na ni si nikdo nevzpomene. Mathea se proto rozhodne zanechat po sobě alespoň minimální stopu a upozornit na svou existenci. Protože, jak cituje Hanse Christiana Andersena (a mnohé další jako Schopenhauera, Bibli či Hamsuna), pouze skrze činy nabývá život smyslu. Nejde o nijak velké kroky a některé se ani nepodaří – třeba nápad požádat prodavačku o pomoc, který nakonec raději vzdá. Zvládne ale několikrát promluvit s belhajícím se staříkem a odpovědět mu na otázku, kolik je hodin. Radost z kontaktu je obrovská, odpověď na banální otázku dodá Mathee pocit, že přispěla ke společenské osvětě, že jí cizí lidé důvěřují, protože se jí klidně zeptají na přesný čas a čas není jen tak něco, čas je všechno. Vrcholem těchto snah je účast na setkání seniorů, kde sice omylem dají do tomboly její kabát, ale jinak je účel mise splněn.

Debut norské autorky nemá ambice být hlubokou psychologickou sondou do duše osamělého stárnoucího člověka. Autorka ale ani nechce, abychom se její postavě smáli, kniha je napsána tak, abychom se mohli spolu s Matheou zasmát všem našim nedokonalostem. Až půjdete příště do obchodu, zkuste požádat znuděnou prodavačku s gelovými nehty, jestli by vám nepomohla otevřít sklenici marmelády. Pokud se k tomu opravdu odhodláte, nezapomeňte o tom někam napsat, aby se o vás jednou vědělo.