Historička Milena Lenderová (1947) je známá svými záslužnými knihami o dějinách každodennosti či dětství, ale především se zabývá historií ženy 19. a 20. století, a to jak obecně, tak i vybraných profesních segmentů, především prostitutek.

A svoji pozornost občas zaměřuje i na jednotlivé reprezentantky něžného pohlaví. Po knihách o Pavlíně ze Schwarzenbergu a Zdence Braunerové v loňském roce vydala další biografii o výrazné ženě, tentokrát o dceři slavného novináře Karla Havlíčka Zdeňce Havlíčkové (1848–1872). Jestliže dvě starší knihy pojednávaly o ženách, které žily a pohybovaly se v kosmopolitním světě, přičemž autorka uplatnila svoje bohaté znalosti česko-francouzských vztahů, hrdinka její nové knihy je Češka, která naopak ztroskotává na tom, že si dovolila zamilovat se do nesprávného cizince.

Mnohé z toho, o čem Lenderová píše, poučený čtenář může znát odjinud, zvláště z hutného eseje Vladimíra Macury Sen o dceři národa, na který se autorka také odvolává. U Lenderové je ovšem osud Zdeňky Havlíčkové více zapojen do kontextu ženských dějin, na něž se specializuje, takže se čtenář jen tak mimochodem může dozvědět, v čem podle autorky spočívaly meze feminismu 19. století (pokud už ženy byly váženy, tak jen jako opory svých slavných manželů). Nebo se dočte o tom, kterak byla roku 1862 Božena Němcová kuriózně zařazena do publikace Naši mužové…

Autorka začíná s příběhem své hrdinky ne od jejího narození, ale líčením jejích rodových kořenů. Více pozornosti pak věnuje jejímu slavnému otci, který ženy a jejich schopnosti z dnešního pohledu dost podceňoval a ve výchově se prý držel zásady, že děti je třeba bít málokdy, ale do krve, ale který měl podle autorky právě ve vyhnanství v Brixenu nejvíce času a prostoru projevit se jako skutečný otec. Oba rodiče pak ale Zdeňce brzy po sobě umírají: i když byla přivedena k otcovu úmrtnímu loži, aby mu políbila už chladnou ruku, skutečnost jeho smrti podle Lenderové v tu chvíli patrně hned nepochopila (a o jejich smrti se pak dověděla nedopatřením). Ve prospěch osiřelé dívky pak byla uspořádána celonárodní sbírka, jíž se podle autorky někteří účastnili i proto, aby vyvážili svoje předchozí zbabělé chování ke Zdeňčinu otci v době jeho pronásledování.

I když do ní byly posílány i věci, kterých se lidé chtěli zbavit, shromáždila pro Zdeňku nemalé věno, a jak autorka konstatuje, ke Zdeňčinu sociálnímu kapitálu, danému společenskými styky jejího otce, se díky sbírce přidal i kapitál ekonomický. Symbolický kapitál ovšem Zdeňka Havlíčková nezískala. Tato „dcera národa“, jak byla označována a jak se někdy i sama podepisovala, se totiž zamilovala do rakouského důstojníka polského původu, což šlo zcela proti převládajícímu politickému naladění tehdejší české „polonofobní a rusofilské“ společnosti. Skandalizace, která po aféře následovala, poznamenala celý zbytek Zdeňčina života, vzala jí důvěru v její okolí i v sebe samu, takže se „ze sebevědomé dívky stala zlomená submisivní bytost“. Zdeňka pak záhy ve svých čtyřiadvaceti letech umírá jako národem zavržená a „stává se bezděky tragickou postavou nacionálně-ideologických her ambiciózních politiků“. Nebo jinak řečeno: skončila jako hrdinka životní hry, kterou „napsali obratní politici, ale průměrní autoři a špatní znalci lidských povah“.

Autorka se ovšem také pokouší – na základě dochovaných dopisů i soukromých zápisků – o hlubší vykreslení povahy své hrdinky. Dozvídáme se o ní, že koketovala s romantickou představou předčasné smrti, nebyla pokorná, pracovitá, poslušná ani zbožná. A především, že byla „mistrem milostné simultánky“ (což ale možná platí i pro některé její partnery) a svoje nápadníky prý i psychicky týrala. Souběžně udržovala vztahy i se třemi nebo čtyřmi partnery najednou, chovala se nevyzpytatelně a například strach z toho, že se s ní její největší životní láska rozejde, prý řešila tím, že onoho muže předešla a raději se s ním rozešla sama (jeho milostné dopisy si pak ale doslovně přála vzít s sebou do hrobu). Nad tím vším se Lenderová místy podivuje a snaží se nabídnout možná vysvětlení: touha po výjimečnosti, nerozhodnost, emoční chlad. Kromě toho domýšlí, jaký by byl Zdeňčin osud, kdyby žila déle a byla by si bývala vzala toho kterého nápadníka; její partneři ji totiž vesměs o mnoho let přežili.

V následujících kapitolách, které líčí různá umělecká zpracování Zdeňčina života, autorka ukazuje, jak různě tento tragický osud vykládali odlišní tvůrci (v padesátých letech 20. století prý mohla být například vnímána jako „oběť konfliktu mezi reakcí a pokrokem“, který měl představovat její polský partner). Zdá se, že ne vždy je přitom historička zcela konzistentní: cituje nekrolog Jana Nerudy, ve kterém básník psal o svém pocitu, „jako bychom byli tou smrtí vinni“, a ve kterém rozhodně Zdeňka už není vydávána za národní zrádkyni, později ale Lenderová tvrdí, že až počátek století přinesl mrtvé dívce „první náznaky odpuštění“. Při hodnocení jednotlivých verzí Zdeňčina života, ať už ve formě románu, či dramatu, přitom autorka nakonec i sama za sebe naznačuje, jaká je její vlastní interpretace: základem Zdenčiných problémů byla podle ní nerozhodnost, neschopnost podřídit se pravidlům, daná nedůslednou výchovou, a „jistá pasivita, s níž přijímala dění kolem sebe“. Tyto autorčiny psychologické vývody ovšem nepůsobí vždy zcela přesvědčivě a vnitřní svět Zdeňky Havlíčkové tak pro čtenáře i po zavření knihy nadále zůstává trochu záhadný a tajemný. Je ale zásluhou Lenderové, že někteří čtenáři o tajemstvích „dcery národa“ teď díky její práci budou vůbec vědět.