Divadelníky, a jistě nejen je, potěší inspirativní novinka Deník zkoušek Tragédie Carmen Petera Brooka. Spisovatel a operní režisér Michel Rostain, tehdy Brookův asistent, v ní čtenářům předává autentický záznam o tvůrčím procesu významné divadelní osobnosti 20. století. Knihu, jejímž základem je vhled do Brookovy tvůrčí „kuchyně“, obohacuje předmluva překladatele Jiřího Adámka Zápas o život a zejména doslov profesorky Jany Pilátové Století zkoušek.

Divadelní zkouška je svébytný proces, jenž se po staletí vyvíjí a proměňuje, ale vždy vyžaduje plnou přítomnost a angažovanost všech zúčastněných. Její ráz zpravidla určuje, ať skrytě, rafinovaně či autoritativně, režisér. Obecně se v mnoha případech pod zkouškou rozumí hledání, odkud kdo má přijít, kam odejít, co vykonat atp., čili jde o takový nácvik, v druhém krajním případě se spontánně společně hledá nový výraz, experimentuje se, improvizuje. Každý režisér, Petera Brooka nevyjímaje, má svůj osobitý rukopis a pohybuje se na škále mezi těmito dvěma přístupy. Divadelní zkouška je zpravidla uzavřená, skrytá před veřejností, neboť je časoprostorem tápání, omylů, bolavých odhalování i radostných objevování. Rostainův deník je tak cenným literárním svědectvím o režijním přístupu Petera Brooka z období příprav Tragédie. „Při zkouškách Carmen je vzájemnost režiséra a herců v popředí. Hlavní je celistvost skupiny: Brook ji podporuje,“ píše Jana Pilátová v doslovu věnovaném fenoménu divadelní zkoušky: „Je a od svých herců nechce nic víc, než aby byli a sdíleli s námi, co mají na srdci.“ Z Deníku jednoznačně vyznívá, že pro zdárný průběh zkoušek a jejich vývoj je zapotřebí důvěry, otevřenosti, pokory a respektu.

Autor deníku Michel Rostain zaznamenával v pařížském divadle Bouffes du Nord na podzim roku 1981 každodenní dění – postupné přípravy inscenace Tragédie Carmen. Po dobu deseti týdnů zapisoval průběh zkoušek, tj. hlasová a pohybová cvičení, hry, inspirační zdroje, podnětná setkání, pracovní přístupy Petera Brooka a jeho spolupracovníků, zachycoval však i okamžiky osobnějšího rázu jako odbourávání zažitých klišé (zejména u operních pěvců), potíže s prostorovým řešením, nezdary i úspěchy. „Brook považoval za nejpodstatnější silně vyzařující přítomnost aktérů na jevišti a pravdivý život postav, které ztvárňovali.“ Díky Rostainovým postřehům a úsudkům jde o dílo čtivé a zajímavé, nikoliv jen o schematický popis sledu událostí. Michel Rostain vystudoval filozofii a dějiny hudby. Pedagogickou kariéru ale ukončil v roce 1978, kdy se začal věnovat operní režii. Za románovou prvotinu Syn, částečně autobiografický román z roku 2011, získal Goncourtovu cenu.

Peter Brook, klíčová osobnost poválečného světového divadla, britský divadelní a filmový režisér, je autorem mnoha výrazných uměleckých projektů (Král Lear, Sen noci svatojánské, Hamlet, Bouře, Višňový sad, Marat/Sade, Mahábhárata, Tierno Bokar ad.). Od poloviny padesátých let působil v předních anglosaských divadlech, kde získal i zkušenost s operou, a to v Covent Garden a Metropolitní opeře. V roce 1970 přesídlil do Paříže, kde se, obklopen umělci z celého světa, hlouběji ponořil do divadelního výzkumu a experimentu. Zde také navázal dlouholetou spolupráci se zkušeným dramatikem a filmovým scenáristou Jean-Claude Carriérem, s nímž například adaptoval indický epos, Višňový sad i Tragédii Carmen.

Divadlo Bouffes du Nord neodpovídá parametrům typického operního domu, je mnohem komornější. V jeho prostoru se v podstatě není možné skrýt a na interprety klade vyšší nároky, než je tomu v běžněji, konvenčněji uspořádaném stánku umění. Ve své podstatě byl netradiční i přístup Petera Brooka k vybranému tématu, oba tvůrci – Brook a Carriére – nevycházeli jen z Bizetovy opery, ale pozornost upřeli i k původní novele Prospera Meriméeho a v dramaturgické úpravě se zaměřili na ústřední čtveřici: Carmen, Dona Josého, Micaelu a Escamilla. Pro ztvárnění ústředních charakterů si Brook pozval deset pěvců z různých zemí, jednu Carmen nazkoušela i Češka Eva Saurová. Ostatní postavy autoři zhustili, přepsali do mluvených rolí a svěřili hercům z Brookovy družiny. Autorem hudební úpravy a dirigentem byl Marius Constant.

Jiří Adámek svou předmluvou čtenáře uvedl do souvislostí a reálií a usnadnil mu vstup do Rostainova deníku. V úvodu věcně načrtl portrét Petera Brooka, zmínil se o nesnázích spojených s inscenováním oper, podtrhl podstatné rysy Brookovy inovativní dramaturgie a poukázal i na filmové zpracování Tragédie Carmen. Jana Pilátová pak v doslovu reflektuje Brookovo zkoušení v kontextu dalších režijních velikánů a divadelních reformátorů (Moliére, Barrault, Artaud, Grotowski, Stanislavskij ad.), včetně našich významných umělců (Ivan Vyskočil, Alfréd Radok, Václav Havel), také s ohledem na jeho výchozí inspirační zdroje a principy. Dodává: „Nevíme, co v Deníku není, ale záznamy zkoušek jsou plné pohody. Obě možnosti (nežádaná božská autorita nebo bezradnost, která může být stejně domnělá) mají své výhody a nevýhody, ale společnou podmínkou je důvěra k režisérovi. Není to osobní otázka: při zkoušení je to výrobní prostředek. Režisér musí jako maják osvětlovat obě strany, dílo i soubor.“

Peter Brook se v Tragédii Carmen vydal cestou hledání autentického výrazu, pravdivosti. Brookova „Tragédie Carmen vděčí za mimořádný ohlas (vidělo ji 150 000 diváků po celém světě) nejen kvalitě díla, ale i tomu, že nezdůrazňovala ani dílo, ani proces: prostě je spojovala. Disciplínu a spontánnost, dva konce jedné tkaničky, zavázala tak, aby o ně divadlo nezakopávalo a mohlo dojít k divákům. Brook konvence opery dobře znal a nechtěl je přemoci, chtěl je oživit,“ píše Jana Pilátová v doslovu.

Michel Rostain v knize Deník zkoušek Tragédie Carmen poutavě zachytil režijní cestu Petera Brooka a vývoj umělecké skupiny. Na závěr shrnul: „… tato Tragédie Carmen je důkazem, že jiný etický a estetický způsob přístupu k opernímu divadlu je možný.“ A stejně tak je možné, že kniha zaujme i širší čtenářskou obec, než „jen“ profesionály a studenty divadelních a hudebních oborů, pro které je vydání Deníku bezesporu přínosem.