Česká alzheimerovská společnost na svých internetových stránkách uvádí, že na světě žije přes 44 milionů lidí s demencí, v ČR to roku 2013 bylo podle odhadů asi 143 tisíc. Zdá se, že počty postupně rostou. Téma se tedy týká velké části společnosti, a ačkoli nemůžeme říct, že by bylo vysloveně tabu, v umění a v literatuře se přece jen neobjevuje často. Natož v tak koncentrované podobě jako v komiksu Vergiss dich nicht (Nezapomeň na sebe) švýcarské výtvarnice a performerky Liky Nüssliové (nar. 1973) . Její kniha spojuje osobní výpověď dcery, již přestává poznávat vlastní matka, s realistickými postřehy z prostředí pečovatelského domova a s pokusem vcítit se do prožitků nemocných.

Komiks má větší formát (32 x 24 cm), podklad jednobarevných kreseb tvoří většinou bílý, někdy ale také jedovatě zelený papír. Vypravěččin vnitřní monolog zaznívá ve spisovné němčině, v zachycených rozhovorech se pak objevuje švýcarský dialekt, mnohé stránky si ale vystačí pouze s expresivní kresbou beze slov. Ta dokáže vyjádřit osamělost, zmatek, bloudění ve vzpomínkách i přívaly emocí; nápadně často autorka využívá motiv přebujelých pokojových rostlin, ze kterých se v představách nemocných chvílemi stávají nebezpečná monstra, takže poklidné odpolední posezení v zimní zahradě se snadno může změnit ve zmatený horor a zlý sen.

V úvodu se dozvídáme něco málo o autorčině matce a jejím předchozím životě, paní Nüssliová sama si však na svou minulost už takřka nevzpomíná, což dceru samozřejmě trápí: „Když tě navštívím, vynořují se mi otázky. Kdo pro tebe jsem? Chybím ti? Co zbylo z hezkých vzpomínek nebo z bolestivých zážitků? (...) Máš se dobře, mami?“. Dcera cítí smutek nad vytrácející se matčinou osobností i nad tím, o čem všem už si nikdy nepopovídají. Stará paní naproti tomu vnímá především neznámé prostředí a přítomnost uniformovaných sester a pečovatelů, většinou laskavých, jenže stále znovu cizích. Sledujeme všední epizody ilustrující každodenní chod domova. Řada z nich sugestivně líčí dezorientaci obyvatel, jejich bezmoc tváří v tvář nepochopitelnému dění okolo i občasný stud kvůli pociťované vlastní nedostatečnosti. Vedle zmatených hovorů a obrazů se dostavují i komičtější momenty, například příhody se záhadně se ztrácejícím umělým chrupem paní Nüssliové. Že by však byl pobyt v domově tohoto typu nějaká zvláštní legrace, to se nám autorka namluvit nesnaží.

Až potud by se postřehy Liky Nüssliové klidně mohly týkat obdobného českého zařízení. Do Švýcarska však komiks jednoznačně zasazuje jednak postava italsky mluvící sousedky paní Nüssliové a jednak načrtnuté setkávání světů klientů domova se světy jeho zaměstnanců, z nichž nezanedbatelnou část tvoří imigranti z celého světa: „Paní Solenthalerová se málem dostala ven,“ říká jeden ošetřovatel kolegyni. Ta odpovídá: „Hm, stýská se jí po domově.“ „To mně taky,“ poznamenává kolega. „Pryč z Eritreje jsem nikdy nechtěl.“ V té chvíli nás kresba na pár stránek odnáší kamsi do východoafrické krajiny. Na jiném místě narážíme na rasistické komentáře, které ošetřovatelé občas musejí strpět od klientů. Těm na druhou stranu nezbývá než se smířit s tím, že personál rozhoduje a vždycky všechno ví líp.

Lika Nüssliová ve svém komiksu nikoho nesoudí, ale pozorně si všímá, vciťuje se a dělí se o zkušenosti. Podle jejích vlastních slov ji ke kreslení přivedla potřeba dodat určitý obsah stále mlčenlivějším návštěvám u maminky, snad se díky němu se situací i lépe vyrovnávala. Setkání s demencí u blízkého člověka nutně přináší úzkost a existenciální otázky, kromě nich ale z knihy cítíme, jakkoli nadneseně to možná zní, i lásku a respekt. Počiny jako Vergiss dich nicht mají hodnotu jak uměleckou, tak i osvětovou a terapeutickou. V dnešní covidové době se o místech podobných domovu paní Nüssliové často referuje jako o problému, riziku nebo dokonce časované bombě. Komiks nabízí možnost nahlédnout za zdi takového zařízení trochu jinak, ale díky zajímavému výtvarnému zpracování i leccos navíc.