„Znáš Bos Bar na náměstí před tržnicí v Mostech?“

„Znám.“

„Kdy tam můžeš bejt?“

„Za patnáct minut.“

„Tak čau.“

Za dvacet minut jsem v Bos Baru za stolem u okna našel člověka, který se jen zdánlivě podobal tomu, s nímž jsem mluvil v Rožné dolině. Brane Stanežič na sobě neměl svůj krásný modrý oblek, ale na tom shromaždišti pozůstatků mosteckého proletariátu stejně vybočoval z davu.

„Tam jsem kdysi bydlel. Ten balkon ve třetím patře s krátkými záclonami. Vidíš to? Přesně tam. Bor a Rok na tomhle náměstíčku vyrostli. Kdysi tam byl dřevěnej vláček, ze kterýho nebylo možný je dostat pryč. Kurva, to už je dávno… V těch dobách jsme tu vysedávali.“

Za oněch časů bejvalo všechno jinak. Za oněch časů Brane pil ještě pleterskou slivovici a vysedával po takových knajpách, v nichž se dneska rozlézal pocit starodávné špíny a kde na stolech byly ještě patrné dávno smyté skvrny špatného vína, na něž se lepily sklenice husté šťávy se šlehačkou. Po podlaze těch hospod se rozlévala neviditelná pivní pěna, v níž plavaly dávno odhozené nedopalky, a ať noví vlastní větrali, jak se dalo, pořád ještě byl cítit pach bývalých štamgastů, kteří za pípou žili a umírali. Brane byl nejspíš kdysi jedním z nich, ale jednoho dne se ztratil ve svém tranzičním převleku, který ho přemístil mezi lidi, kteří si bavlněnými ubrousky otírali rty, než usrkli doušek jihoafrického vína.

Jak se posadil v Bos Baru, jako by se Brane vrátil domů, mezi fušery, kteří pořád ještě svačili velké točené. Vrátil se do svého bývalého světa a přede mnou teď seděl ten legrační chlapík se žlutou potápěčskou maskou, který kdysi na pláži Borovi, Rokovi a mně svými tlustými prsty nešikovně odstraňoval kostičky ze sardelí opečených na mřížce z Dušina sporáku.

Nebo mi jen prodával příběh, o němž se domníval, že bych ho chtěl slyšet?

„Rád sem zajdu. Vyvolávat vzpomínky na svůj život důstojníka. Víš, pořád víc zjišťuju, že ten zasranej wellness svět není pro mě. Mně chybí pivko na lavičce před panelákem s Memim a Ivanem. Tamhle jsme sedávali, takže jsem zdálky moh sledovat Roka a Bora, jak jezdí na tom dřevěným vláčku do svejch vymyšlenejch exotických krajů. Všechno si můžu koupit, jenom to pivo už se koupit nedá. Už se nedá najít to dusno a ten pocit, že máš v jednu chvíli všechno, co sis kdy přál. A už to není. Třeba sem přijdu, potkám někoho z těch časů, ale už to není ono. Už nikdy se nebudu pokoušet dvě hodiny nahnat Roka a Bora domů na večeři, zatímco bych v ležérním tempu ukončoval debatu o kombinéze Mateji Svet. Už nikdy. Nikdy. A tak to prostě je. Však sám uvidíš, jaký to je, až přijdeš do mých let.“

Pak když dozpíval svůj žalozpěv za minulým životem, vrátil se Brane zpátky do současnosti, z kapsy vytáhl obálku a hodil ji přede mě na stůl. Vykoukly z ní fotografie.

„Tohle jsem ti vlastně chtěl ukázat.“

Vrchní fotografie ukazovala vojáka, jak si zavazuje botu. Chtěl jsem ji odstrčit, abych si prohlédl ostatní, ale Brane ji přistrčil blíž ke mně.

„Podívej se líp.“

Až teď mi došlo, že ten voják stojí u ženského těla a nohou se o ně opírá, aby se při zavazování tkaniček nemusel moc sklánět.

„Co to je?“

Brane mi mezitím strčil do ruky další fotografii. Na ní byla čtyři těla, položená jedno na druhém, jako by je někdo naházel na hromadu, v pozadí v dohasínajících plamenech dohořívaly sotva patrné zbytky domu. Na třetí vedle hromady mrtvol, na níž bylo teď dohozené ještě páté, dětské tělíčko, stál voják. Za ním plamen už vyhasl a už jen dým se válel po spáleništi.

„Co to je?“

„To jsou Višnjići.“

Ještě jednou jsem se podíval na fotografii a vojáka, který bez pohnutí hleděl na hromadu mrtvol před sebou. Nedeljko natahoval levici směrem k jednomu z těl, jako by se ho chtěl dotknout. Stejně jako můj děda Milutin, zamrazilo mě z vlastní myšlenky. Brane, který určitě neznal děsivou symboliku té scény, mi nabízel ještě ostatní fotografie, ale viděl jsem dost.

„Co to je?“

„Abys věděl, koho hledáš.“

„Já vím.“

„Kdybys to věděl, nezastavil by ses už u třetí fotky. Dál jsem ještě mnohem horší.“

„Co byste rád?“

„Rád bych, abys věděl, o co jde, Vladane. Člověk, na kterého si my dva pamatujeme z Puly, už neexistuje. Nedeljko Borojević je už jenom válečný zločinec, odpovědný za smrt lidí na těch fotografiích. Jsi si pořád ještě jistý, že se s ním chceš setkat?“

Dívali jsme si zpříma do očí, ale já viděl ještě Nedeljka a jeho napřaženou ruku, která se co nevidět dotkne krvavého dětského předloktí.

„Vladane, ty to nevíš, ale tvůj otec mě kdysi, když jsi přišel do Slovinska, prosil, ať na tebe dávám pozor. A snažil jsem se o to. Podle svých možností. Ale já nejsem tvůj otec a nemůžu ti říkat, co máš dělat. Ani tehdy jsem nemohl, a teď ještě míň. Je to tvůj život, Nedeljko je tvůj otec a to rozhodnutí může být jen tvoje. Ale stejně bych tě chtěl varovat. Co já vím, jako kamarád, řekněme. Lidé, kteří chrání odsouzence z Haagu, je nechrání bez důvodu. Mnozí z nich tím, že je chrání, chrání především sebe. A ty nejsi syn těch lidí. Chápeš? Chci říct, že jestli ty lidi začnou pochybovat, že bys chtěl Nedeljka třeba zradit a vydat ho policii, může to pro tebe špatně skončit. Pro ty lidi válka pořád ještě trvá a není s nimi žádná legrace.“

To, že bych mohl někomu pomoct Nedeljka dostat před soud, mě do té chvíle ani nenapadlo, i když by mělo. Možná bych opravdu měl jít na policii a říct jim všechno, co o uprchlém válečném zločinci vím. Příběh, který jsem si přisvojil, byl totiž ještě víc než můj příběhem čtyřiatřiceti jiných lidí, byl to příběh jejich příbuzných a přátel, kteří přežili.

„Vladane, fakt doufám, že mi rozumíš. Jestli se ti lidi budou jenom na okamžik cítit ohrožení, nebudou vůbec váhat. Doufám, že víš, o jakých lidech mluvíme.“

Přikývl jsem, i když jsem byl myšlenkami jinde a nepřemýšlel jsem o lidech, před nimiž mě varoval Brane.

„Jsi fakt přesvědčený, že si ho přeješ vidět? Jen vidět a nic jiného?“

„Jsem.“

„Vážně?“

„Vážně.“

„Dobře.“

Brane se na mě díval, jako by chtěl, aby mu moje slova potvrdil i můj pohled.

„V sobotu sedmýho února buď v sedm večer v restauraci Stomach ve Vídni. Stůl bude rezervovanej na tvoje jméno. Budeš si to pamatovat?“

„Restaurace Stomach.“

„Jo, ve Vídni. V sobotu v sedm večer. Máš čas, aby sis všechno dobře rozmyslel. A můžeš si to rozmyslet, jestli chceš. Když tam nepřijdeš, tak nepřijdeš.“

„Budu tam.“

„To je tvoje rozhodnutí. Jenom doufám, že víš, do čeho jdeš.“