Dramatický příběh bezvýznamného lidoopa, který před dvěma miliony let někde v koutě Afriky získal vědomí, vyvraždil své přírodní bratrance a ovládl celou planetu. Tak líčí základní zápletku knihy Sapiens. Od zvířete k božskému jedinci nakladatelská anotace. Autor, židovský historik Yuval Noah Harari (1976), v ní začíná u velkého třesku, hutně líčí dějiny lidstva včetně objevu zemědělství, peněz, imperiální společnosti, kapitalistického úvěru a víry v budoucnost, dospívá až ke globalizaci (přičemž se mimo jiné ptá, jak by asi dopadl aztécký panovník Montezuma, kdyby v jeho době existovala dnešní média a on mohl ovlivňovat veřejné světové mínění) a končí u genetického inženýrství.

Kniha je psána s nadhledem, ale i s nutnou dávkou zjednodušování či drzosti, takže například o Amerigu Vespuccim autor tvrdí, že jeho jediným významným činem bylo, že řekl: Nevíme, co vlastně Kolumbus objevil. Jestliže Matt Ridley ve své publikaci o dějinách lidského rodu kladl důraz na směnu výrobků, služeb a myšlenek, která lidstvo podněcovala k inovacím, Harari nejvíce zdůrazňuje lidskou schopnost vytvářet příběhy a mýty, protože právě ty dokáží udržovat při životě státní celky, nadnárodní náboženské komunity i velké firmy; bez schopnosti vytvářet mýtus bychom podle něj vůbec nemohli spolupracovat ve velké skupině, v níž se lidé navzájem nemohou osobně znát. Zdůrazňuje, že i (sekulární) liberalismus a víra v hodnotu každého jedince bez víry v boha nedává smysl. Zároveň ale na mnoha místech upozorňuje na to, že se lidské představy o světě rozhodně nevyznačují nějak přehnaně velkou konzistencí; například průměrný soudobý křesťan prý věří v monoteistického Boha, dualistického Satana, polyteistické svaté a animistické duchy. A prosazovat současně rovnost a svobodu je podle něj – myšleno do důsledku – protimluv. Ne že by ale chtěl rovnost nebo svobodu potlačit nebo navrhoval zrušit katolický kult svatých. Naopak přiznává, že ona nekonzistence podle něj není nijak na škodu, vždyť „naprostá vnitřní konzistence je jen známkou nedostatečného přemýšlení“.

Důraz na mýtus autora dovádí k tomu, že ukazuje jistou vykonstruovanost a arbitrárnost toho, co lidé často považují za jednou provždy dané pravdy. Zpochybňuje přitom představu o tom, že u člověka můžeme rozlišit chování přirozené a nepřirozené; podle Harariho je nepřirozeným pouze to, co by porušovalo přírodní zákony, takové chování ale vůbec „není možné, a proto by nemělo smysl je zakazovat“. Proto žádná kultura nemá potřebu ženám zakazovat běhat rychleji než světlo a záporně nabitým elektronům se navzájem přitahovat.

Autorův styl se vyznačuje zálibou v efektních a paradoxních formulacích: například líčí, jak si člověka ochočila pšenice (což není nijak zvlášť originální, v mnoha textech se dnes píše o tom, jak si člověka ochočil vlk). Nebo že o protivnících starých Římanů víme jen díky záznamům římských historiků, kteří znali své čtenáře a věděli, že milují příběhy o svobodymilných barbarech. Případně že francouzskou revoluci nevedli hladoví rolníci, ale „vypasení právníci“.

Dá se říci, že ani autor sám není zcela konzistentní. Na jedné straně vytýká našim předkům, kolikrát v minulosti zapříčinili či uspíšili zánik mnoha živočišných druhů, na straně druhé ale současné technologické možnosti lidstva jako by místy líčil až příliš optimisticky. Podle autora by přírodní výběr mohl být „nahrazen lidskou tvořivostí směřující k produkci kyborgů i k vytvoření zcela organických forem života“ – jako by lidé znali fungování všech ekosystémů a mohli je libovolně měnit. Možná ale šlo jen o nadsázku nebo o pouhé referování o ambicích, s nimiž se autor neztotožňuje.

Celkově je každopádně myšlenkový oblouk, který Harari v knize buduje, působivý: od pralidí, kteří kdysi v jeskyních vytvářeli obrazy fantastických tvorů, sestávající z částí odlišných zvířat, až po lidi dnešní, kteří jsou schopni přemisťovat geny jednoho živočicha do těla jedince odlišného druhu, a dokážou tak třeba na zádech myši vypěstovat ucho z dobytčí chrupavky. Jen v tomto smyslu mluví o dnešních lidech jako o „bozích“, přičemž se zneklidněně ptá, jestli může být něco nebezpečnějšího než „nespokojení a nezodpovědní bohové, kteří nevědí, co chtějí“. Autor přitom konstatuje, že se ženeme za pohodlím a zábavou, ale spokojenost nenacházíme, a připojuje i vlastní výklad o zákonech fungování lidské spokojenosti.

Knih mapujících historii lidstva u nás v poslední době vyšlo více, tato mezi nimi patří k nejucelenějším a také nejzábavnějším.