Jak spolu souvisejí žížaly a Kolumbus nebo komáři a cukrová třtina? Autorem knihy Kataklyzmata: Environmentální dějiny lidstva je Laurent Testot, vědecký publicista, esejista, světoběžník a především popularizátor konceptu globální historie, v níž se historiografické přístupy prolínají s ekonomií, sociologií či psychologií. 

Kniha vypráví příběh lidského rodu v kontextu jeho interakcí s životním prostředím a vyrovnávání se s vlivy globálních změn klimatu. Prostřednictvím lokálních kazuistik i zásadních celosvětově známých událostí se autor snaží popsat, jak člověk průběžně mění své prostředí a jak toto prostředí na oplátku transformuje člověka.

Sloni v arénách a dešťovky v Americe

Testot sleduje například historii domestikace rostlin a zvířat, respektive jejich využívání v boji. Kupříkladu sloni byli v Evropě naposledy nasazeni v bitvě při tažení císaře Claudia do Británie, nadále pak byli ale pro pobavení římského lidu vražděni v arénách. Autor cituje popis Plinia staršího, který vylíčil okamžik, kdy skupina slonů pochopila, že nemají šanci uniknout: „Prosili přihlížející občany o smilování způsobem, který se nedá popsat… Jako by naříkali nad svým osudem.“   

Kniha pojednává i o tom, jak výrazné změny přineslo (evropské) objevení Ameriky: ta lidem v mnoha částech světa poskytla plodiny, z nichž se časem staly základní potraviny v Africe (maniok), v Asii (batáty) i v Evropě (brambory). Do Ameriky se po roce 1492 naopak znovu dostali koně nebo žížaly, ale také četné nemoci, na něž tamní obyvatelé nebyli připraveni. V severní polovině Severní Ameriky se prý totiž v Kolumbově době neobjevoval žádný druh dešťovek. V zemině, která na lodích nahrazovala náklad tabáku, se velmi pravděpodobně vyskytovaly žížaly obecné i žížaly červené, které se tak dostaly do tamní přírody. V lesích v severně položených oblastech Severní Ameriky tak probíhal dvojí proces: v oblasti se začaly šířit dešťovky a současně mizelo původní obyvatelstvo zabíjené epidemiemi, takže ustalo i intenzivní žárové zemědělství indiánů.

Vegetace z dovozu

Pokud se v půdě žížaly nevyskytují, spadané listí vytváří trvalý nepropustný koberec, bránící růstu vegetace. Přítomnost žížal naopak napomáhá rozkládání listí, a tedy růstu husté vegetace v keřovém patru lesa. Výsledkem zmíněného dvojího procesu byla dle autora skutečnost, že „70 % veškeré severoamerické vegetace tvoří rostlinné druhy přivezené z Evropy“. (Dodejme ale, že toto tvrzení není obecně přijímané a mnozí jej považují za nadhodnocené.)

Původní flóru tak čekal stejný osud jako místní obyvatele – byla vytlačena novými rostlinami. Ke stejnému vývoji došlo podle Testota i v Karibiku, kde kozy a ovce přivezené z Evropy spásaly původní vegetaci, kterou pak nahradily invazivní rostliny z Afriky, jejichž semena se sem rozšířila se slámou, na níž spali zajatci přivážení na otrokářských lodích. Původní vegetaci, kterou tvořily palmy a místní tropické stromy, vytlačovaly mimózy a další africké křoviny. Svůj vliv mělo i pěstování cukrové třtiny, jejíž ohromné plantáže představovaly ideální prostředí pro komáry šířící nemoci.

Přístup národů k infekčním nemocem

Jak jsme kvůli koronaviru poznali, nebezpečí pandemií s námi zůstává stále, protože zárodky příslušných nemocí nejen nemizí, ale vznikají další. Liší se ovšem to, jak na ně různé civilizace reagují. Kupříkladu západní státy začaly zavádět povinnou karanténu pro osoby podezřelé z nákazy morem už během středověku, ale muslimský svět se choval spíše fatalisticky, v důsledku čehož se tam morové rány opakovaly až do konce 19. století.

Naopak progresivnější evropské metody například v očkování proti infekčním nemocem relativně brzy přebrali Japonci, kteří nechali na začátku 20. století jako první povinně očkovat své vojáky. V rusko-japonské válce prý byly poprvé v dějinách ztráty vojáků na japonské straně díky očkování vyšší kvůli bojům a nikoli kvůli nemocem. (Opět doplňme, že podle jiných zdrojů byli povinně očkováni už dříve vojáci například v Prusku…)

Uhlí a demokracie

Autor klade důraz i na to, jaké energetické zdroje využíváme. Velká část zemí využívajících energie vzniklé spalováním uhlí podle něj nastoupila cestu směrem k zastupitelské demokracii. Naopak státy, které se orientovaly na těžbu ropy, směřovaly v novověku k autoritativním režimům a diktaturám. (Dodejme, že ovšem existují i demokratické ropné státy jako Norsko a autoritativní státy těžící uhlí jako Čína).

O člověku autor píše metaforicky jako o opici, která se stala superpredátorem planety, a to díky řadě revolucí. Po anatomické, kognitivní, morální, průmyslové a energetické revoluci přichází revoluce digitální a možná dokonce naposled i evoluční. Podle autora se přitom rýsují dvě hlavní, paralelně se rozvíjející tendence. První spočívá v konvergenci nanotechnologií, biotechnologií, informatiky a kognitivních věd. V jejím důsledku by vznikly nové bytosti a entity jako člověk vylepšený augmentací, kyborgové nebo různé druhy umělé inteligence, které člověka buď nahradí, nebo s ním budou koexistovat. Druhou tendencí je naopak zhoršování stavu přírodního prostředí na planetě kvůli neschopnosti lidstva změnit své chování. Lidé se tak nevědomky mění v jakési mutanty, přizpůsobené novým ekologickým podmínkám antropocénu: „Opice se stane buď bohem, nebo v opačném případě mutantem.“

Na cestě k ekologické diktatuře

Celkově je ovšem Laurent Testot silně kritický: tvrdí, že lidstvo vyhlásilo přírodě „totální válku“. Negativní dopady oteplování zemského klimatu by podle něj mohly již v blízké budoucnosti lidstvo donutit, aby se dobrovolně podřídilo ekologické diktatuře, která by sdružovala všechny státy světa, aby tak zabránila zhroucení civilizace. Jediným způsobem, jak se tomuto scénáři vyhnout, je okamžité přijetí opatření, která by současný negativní vývoj obrátila.

Kniha obsahuje četná dílčí tvrzení, s nimiž by se dalo polemizovat, jak jsme výše naznačili. I prohlášení o „totální válce“ je asi trochu přehnané: lidé pečující o svá pole museli přírodní řád znát a museli se mu přizpůsobovat, případně podřídit (nebo s ním v jistém smyslu spolupracovat); lidé žijící ve městech si zase přírodu často idealizují a rádi do ní (nebo její romantizované verze) utíkají, ale drtivá většina z nich s ní nechce bojovat. Což ale nic nemění na tom, že náš vliv na ni je v mnoha aspektech zhoubný. Když ponecháme stranou, že mnozí odborníci dnes dichotomii „člověk versus příroda“ zcela odmítají.   

Laurent Testot se ve svém bádání inspiruje i u děl starších vědců, jako byl například historik Alfred W. Crosby (1931–2018), jehož do češtiny nepřeložená kniha The Columbian Exchange: Biological and Cultural Consequences of 1492 se v roce 1972 setkala spíše s lhostejností většiny historiků, přehlížením od mnoha vydavatelů a nepřátelstvím řady recenzentů. Nyní se ale její myšlenky, jak konstatoval historik životního prostředí John Robert McNeill, často objevují i v obecně přijímaných výkladech moderní historie. I Kataklyzmata: Environmentální dějiny lidstva jsou v tomto smyslu úctyhodným pokusem pochytit lidské dějiny v jejich environmentální podmíněnosti a komplexnosti, kterou se stále snažíme odhalovat a chápat.