Čínský prozaik a básník Cha Ťin (vlastním jménem Ťin Süe-fej/Jin Xuefei) se narodil roku 1956 v  provincii Liao-ning (Liaoning). Ta leží na severovýchodě země v historickém Mandžusku, které bylo v letech 1932–1945 okupováno Japonskem. Cha Ťin vyrůstal v rodině důstojníka a pod vlivem kulturní revoluce se ve třinácti letech dobrovolně přihlásil do armády. Na rozdíl od mnoha současníků se mu však o šest let později podařilo zahájit studium anglistiky na Chejlungťiangské (Heilongjiang) univerzitě a po absolutoriu pokračovat ve studiu angloamerické literatury na Šantungské (Shandong) univerzitě. Od roku 1985 žije ve Spojených státech, nejprve jako stipendista, později jako emigrant. Po červnových událostech na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 dospěl k rozhodnutí, že bude psát pouze anglicky. Je nositelem mnoha literárních ocenění, mimo jiné dvou PEN/Faulknerových cen, udělovaných každoročně žijícím americkým prozaikům společnou porotou Mezinárodního PEN klubu a Nadace Williama Faulknera. Českému čtenáři je znám jako autor románu Čekání na Lina (vydal Odeon, Praha 2001).

Tématem nového Cha Ťinova románu jsou události, k nimž došlo na přelomu let 1937–1938 v tehdejším hlavním městě Čínské republiky Nankingu. Japonská císařská armáda zde během osmi týdnů brutálním způsobem zmasakrovala na 300 000 tamních obyvatel. Tato tragédie vešla do dějin jako „znásilnění Nankingu“. Kromě jednoznačné hrůzyplnosti zmiňovaných událostí v sobě nankingská tragédie skrývá ještě několik dalších aspektů. V současnosti z pochopitelných důvodů komplikuje čínsko-japonské vztahy zejména proto, že japonští nacionalisté nankingské hrůzy popírají či alespoň zpochybňují. Na rozdíl od Německa, které se důsledně snaží kát za nacistickou kapitolu svých dějin, prošlo norimberským procesem a oběti nejen z řad židovského národa odškodňuje, Japonsko i nadále uctívá své „hrdiny“ (ve skutečnosti válečné zločince) v tokijské svatyni Jasukuni a hrstka těch, kteří chtějí otevřeně mluvit o zločinech proti lidskosti, je vystavena výhrůžkám, či dokonce hrozbě atentátu. To vše je důsledkem poválečné situace na Dálném východě, kdy Spojené státy potřebovaly spojence proti Stalinovu Rusku a Mao Ce-tungově Číně. Čínské oběti nebyly nikdy odškodněny, masakr měl být zapomenut.

Památník, vybudovaný nankingskou městskou správou, byl otevřen až roku 1985 (a o deset let později rozšířen a upraven). První, kdo se rozhodl představit otřesné události světové veřejnosti, byla americká autorka čínského původu Iris Changová. Její studie vydaná v češtině pod názvem Nankingský masakr (Ivo Železný, Praha 1998) pojednává nejen o tehdejších událostech, ale i o jejich současné recepci ve světě a zejména v Japonsku, a nutno říci, že se snahou o co největší objektivitu.

Vzhledem k tématu Cha Ťinova románu je však nejpodstatnějším aspektem událostí existence Nankingské bezpečnostní zóny, která v tehdejším pekle představovala pro obyvatele města jedinou šanci na přežití. Nacházela se na západ od středu města na území Nankingské univerzity, Ťinlingské (Jinling) dívčí univerzity, americké ambasády a několika vládních budov. V této souvislosti je třeba připomenout, že před japonským vpádem polovina z asi milionu obyvatel Nankingu uprchla, zbývající část tvořili staří, nemocní, chudí a uprchlíci z venkova, kteří doufali, že ve městě obehnaném hradbami budou v bezpečí. Bezpečnostní zónu vytvořila a spravovala hrstka cizinců, kteří odmítli město opustit. Patřil mezi ně německý podnikatel a příslušník NSDAP John Rabe, nazývaný „nankingský živoucí buddha“, Robert Wilson, jediný chirurg, který v té době zůstal ve městě (syn amerických rodičů narozený v Nankingu), univerzitní profesor historie Miner Searle Bates, vedoucí YMCA George Fitch a především americká misionářka a ředitelka Ťinlingské univerzity Wilhelmina (Minnie) Vautrinová (1886–1941), vděčně připomínaná jako „vtělená bohyně milosrdenství“.

Cha Ťin uvádí čtenáře přímo do děje, aniž mu říká cokoli bližšího o chlapci jménem Pan, jehož hrůznému vyprávění naslouchají jeho blízcí. Pak děj chronologicky pokračuje líčením událostí bezprostředně před japonským vpádem a postupně se rozvíjí. Vypravěčkou příběhu je smyšlená postava starší čínské ženy jménem An-ling, která pracuje v Ťin-lingu jako sekretářka či zástupkyně Minnie Vautrinové. Příběh Ai-ling a jejích blízkých, který v sobě zahrnuje mnohé utrpení, jemuž byly čínské rodiny v průběhu 20. století vystaveny, tvoří vedlejší osu příběhu.

Líčení jednotlivých postav či osob na obou stranách konfliktu není černobílé. Nacista Rabe je pravdivě vylíčen jako zachránce mnoha nevinných, je připomenut ojedinělý japonský voják – křesťan, který přinesl uprchlíkům mýdlo a další potřebné věci. Objevuje se i čínský kolaborant doktor Čchu, jenž sice léčí japonské důstojníky, zároveň se však snaží být prospěšný cizincům, kteří mají na starosti bezpečnostní zónu. Cha Ťin připomíná i kontroverzní situace, k nimž samozřejmě také docházelo. Připomeňme v té souvislosti příběh dívky Jü-lan, kterou Japonci spolu s dalšími lstí odvlekli z bezpečnostní zóny, vlivem opakovaného znásilnění se pomátla a začala být agresivní, později skončila v nemocnici pro nakažené pohlavními chorobami a nakonec se zřejmě stala obětí pokusů na lidech, které v japonském provedení předčily i činnost doktora Mengeleho.

Cha Ťinův román lze charakterizovat jako fikci, která ovšem důsledně staví na historických faktech. Díky detailním popisům známých míst v Nankingu a zapojení skutečných historických postav do děje získává román dokumentaristický ráz. Autor ovšem nesklouzává k pouhé faktografii či biografickému líčení osudů svých hrdinů, líčí je jako skutečné lidi, kteří mají i své slabé stránky. Patrné je to zejména na tragickém osudu Minnie Vautrinové, která sice dokázala čelit japonské zvůli, hůře už ale odolávala tlaku bývalé prezidentky Ťin-lingu paní Dennisonové. Tu spíš než co jiného trápil osud univerzitního kampusu a jejím cílem bylo vzkřísit jeho zašlou slávu. Ztrpčovala život Minnie, která se snažila jednat prakticky a s ohledem na danou situaci. Minnie propadla depresi, odjela na léčení domů do Spojených států a nakonec spáchala sebevraždu.

Někteří recenzenti vyčítají Cha Ťinovi příliš jednoduchý jazyk, což je do jisté míry pochopitelné, vzhledem k tomu, že píše v „cizí řeči“. Výsledkem je však text bez zbytečných jazykových okras, který  tématu nesporně vyhovuje lépe než složitě vykonstruovaná souvětí. Dojem z četby českému čtenáři poněkud kazí nejrůznější chyby v Šenkyříkově překladu. Za všechny jmenujme v českých překladech typický omyl: „měl doktorát z čínských dějin z Yale“ místo z Yaleovy univerzity (s. 18). Dále jde o výrazy typu „práškové mléko“ místo sušené mléko (s. 14); větné vazby: „… by bylo nerozumné od generalissima očekávat, aby zůstal na frontové linii“ místo „že by zůstal“ (s. 23) a „Do tváří dalších cizinců nepřestávali svítit baterkami, což je nutilo zavírat oči“ (str. 76); nadbytečné výrazy: „…paní ředitelko Vautrinová“ (s. 33); anachronické současné hovorové výrazy nevhodné pro dobově i místně vzdálenou situaci: „málem jsem se na místě složila“ (str. 76), „jeho úsměv nebyl nikomu konkrétně určený“ (str. 146) či „požádal mě, abych do toho šel s nimi“ (str. 220). Takových neobratností by zde bohužel bylo možno uvést mnohem více.