Dan Simmons je autor pozoruhodného vypravěčského nadání a žánrového rozptylu. S nezdolnou pravidelností vydává díla vycházející z oblasti vědeckofantastické literatury, fantasy, hororu či jejich parafráze v kontextu historického románu. To všechno bez poklesu kvality či stereotypizace témat nebo způsobů vyprávění – vždy zůstává originální. Ve svém zřejmě nejplodnějším období vydal během jednoho roku 1989 hned tři tituly – obsáhlou postmoderní space operu Hyperion (nejnověji v souboru Kantos Hyperion, Laser, 2010), ještě rozsáhlejší variaci na „kingovský" horor o mentálních upírech Hladové hry (Laser, 2010) a žánrovému zařazení se vymykající nenápadné dílo Fáze gravitace. Přestože na rozdíl od prvních dvou tlustospisů tento román neobdržel žádnou literární trofej (jak Hyperion, tak Hladové hry autorovi vynesly celou řadu prestižních ocenění, mezi nimi cen Hugo, Locus, ceny Arthura C. Clarka či cenu Brama Stokera), zajisté si zaslouží pozornost. Českým čtenářům ji po třiadvaceti letech od prvního vydání zpřístupnilo nakladatelství Plejáda.

Daleká je cesta za domovem
Jak již bylo řečeno, v rámci autorovy bibliografie se nejedná o typické dílo, jelikož zcela vybočuje z oblasti fantastických žánrů. Jediné, co Fáze gravitace spojuje se science fiction, je téma kosmického programu NASA. Spisovatel se nicméně v tomto směru drží historických faktů a událostí, přičemž kosmonautická tematika tvoří spíše pozadí k psychologickým dramatům. Příběh ukazuje hlavního hrdinu, bývalého astronauta Richarda Baedeckera, ve věku nastávajícího životního podzimu. Richard se potýká s krizí středního věku, s existenciální vyprázdněností, ztrátou smyslu i perspektivy a je pln obav ohledně svého syna Scotta, který své životní drama „hledání" hraje s nekompromisním přístupem mládí. Útržky vzpomínek z kosmických letů a přistání na Měsíci jsou pro Richarda plátnem, na němž se odehrává intimní příběh jeho mysli. Neobvykle komorní Simmonsův román téma „hledání smyslu" pojímá jako road trip: každá část knihy se odehrává v jiné lokalitě, kterou hlavní hrdina navštíví za účelem různých osobních setkání. Autor ukazuje konflikt západního myšlení, jeho pragmatismus a skepticismus nahrazující náboženství dobrodružstvím vědy, s alternativami ve formě východních praktik. Jak však Simmons dále naznačuje, ty mohou být pro západního člověka často spíše iluzorními záplatami ušitými na míru jeho potřebám „kulturní cizosti", neboť v krizi se vše nové zdá lepší než cokoliv známé.

Ráj srdce
Simmonsův „cestopis" je však všemi svými aspekty snad až příliš programový. Postava Richarda Baedeckera funguje jako průvodce všemi místy zastavení. I jeho příjmení takovou funkci naznačuje – on sám je jakýmsi duchovním bedekrem. Kamkoliv doputuje, musí dosíci nějakého poučení, prozření, které jej posune v jeho dušezpytu a zároveň mu zavdá příčinu cestovat jinam. Naznačený „východní přístup" v knize zastává jeho syn Scott, kterého Richard hned na začátku navštíví v jakémsi obskurním duchovním ústavu pod vedením „mistra" (líčení připomíná aktivity a prostředí center Maharišiho Transcendentální meditace, jež si na konci šedesátých let u amerických intelektuálů a umělců vydobylo silnou popularitu, která trvá víceméně dodnes). Konflikt mezi otcem a synem je nastolen rozdílnou perspektivou: Richard se snaží Scotta nenásilně korigovat směrem k západní kultuře, vycházející z osvícenských tradic; Scottovy východně duchovní spády považuje za podvod a sebeklam. Z tohoto hlediska je kniha též románem o usmíření, znovunalezení vztahu otce a syna skrze vzájemné porozumění. Problém je, že západní tradice pro oba představuje zklamání, nepřináší jim žádnou smysluplnou odpověď na základní otázky, což Richarda v hloubi srdce trýzní a zrazuje. Jeho postoj tak vyjadřuje zásadní nejistotu. Možnou spojnici mezi nimi pak tvoří synova přítelkyně, která Richarda později na jeho cestě doprovází. Ta je nositelkou „zdravého životního názoru" – pozitivně motivovaného ateismu, vyznávajícího „tajemství" a zdroj smyslu v samotné existenci, jejíž součástí je i přiznání vlastní konečnosti a nicotnosti. Richardův smrtelně nemocný někdejší kolega pak zosobňuje katolický fundamentalismus, který se ovšem v rámci naznačeného labyrintu světa nezdá být tím pravým rájem.

Tři cesty
Fáze gravitace tedy vyjadřují ideu, že v sekularizovaném světě bez Boha, v němž je jedinou kostrou západní racionalismus, poskytující jen sekundární odpovědi (přičemž kladení těch nejzákladnějších otázek po konečném smyslu považuje bezmála za neslušné či poněkud slabomyslné), musí inteligentní a senzitivní člověk dojít k existenciální krizi. V případě Baedeckera, prototypického hrdiny těch, kteří splnili své poslání, a přesto jim na zemské pouti ještě notný čas zbývá, se pak nabízí několikeré vyústění. První možností je přijmout zvídavost jako něco základního a život coby nekončící cestu, metaforu hledání. Alternativou je přilnutí k náboženství, které přes veškerou nepravděpodobnost přináší dosažení smyslu skrze víru. Třetí cestou je nihilismus jako odmítnutí a krajní skepse. Všechny tři možné Richardovy cesty jsou pak automatickým předpokladem existence „mysteria života", díky němuž lidské vědomí odmítá připustit, že je pouze arbitrárním shlukem neuronů. Baedecker svoji cestu končí na tajnosnubné hoře v Black Hills, kde dosáhne po setkání s indiánským obyvatelem jakéhosi smíření a kulturně-náboženského prozření.

Celkový dojem z Fází gravitace je ovšem spíše rozpačitý. Jak již bylo naznačeno, existenciální koncept je ve všech svých příběhových zastaveních příliš návodný, jako by se autor přibližoval newageovému snění popových hvězd (je však také třeba brát v úvahu kontext doby, v níž Simmons knihu napsal). Dílo se čte dobře a rozhodně není hloupé, ovšem vzhledem k širokému literárnímu měřítku zapadá spíše mezi průměr. Dan Simmons je nejsilnější a nejzajímavější ve svých fantastických asamblážích témat na různých žánrových polích, Fáze gravitace si tedy zaslouží pozornost především jakožto doplňující komponent v celkovém obsahu autorovy tvorby, který ocení zejména jeho fanoušci.