Nakladatelství Vyšehrad po sedmnácti letech přináší druhé vydání výboru z obsáhlého básnického díla Po Ťü-iho (772–846), jednoho z nejznámějších básníků z dob vlády dynastie Tchang (618–907). Byl následovníkem slavných básníků Li Paje (Li Po), Wang Weje a Tu Fua, dobře známých i českým čtenářům.

Po Ťü-i (jinak též Paj Ťü-i či Paj Siang-šan) pocházel ze vzdělanecké rodiny a dostalo se mu tradiční výchovy s důrazem kladeným na vzdělání. Vzhledem ke složitým rodinným podmínkám po otcově smrti se mu podařilo složit císařské zkoušky až v osmadvaceti letech. Stal se nejen členem akademie Chan-lin, ale i vysoce postaveným úředníkem v tehdejším hlavním městě Čchang-anu (nynější Si-an). Po několika letech však byl za svou hlasitou obhajobu utiskovaných obyvatel Říše středu a kritiku korupce a militaristických tendencí poslán na sedm let do vyhnanství. V dalších letech opět zastával významné posty ve státní správě (byl mimo jiné prefektem měst Chang-čou a Su-čou). Kromě kritiky soudobých poměrů neopomínal ani praktické možnosti, jak obyvatelstvu pomoci. Dal například opravit hráze Západního jezera a vybudovat nádrž, aby místní zemědělci měli dostatek vody na zavlažování. Na sklonku života se uchýlil do města Luo-jangu, „východního hlavního města dynastie Tchang“ (provincie Che-nan), které tehdy mělo přes milion obyvatel a bylo považováno za kulturní metropoli. Věnoval se pořádání svých děl a studiu čchanového buddhismu, jehož horlivým vyznavačem se stal. Bydlel v bývalém klášteře nedaleko skalních chrámů v Lung-men („Dračí vrata“ – dnes památkově chráněna UNESCO).

Po Ťü-iho dílo bylo všeobecně oceňováno už za jeho života nejen v Číně, ale i v Koreji a zejména Japonsku, mnoho jeho básní zlidovělo. Soudobá literární kritika mu proto vytýkala zejména přílišné zaujetí sociálními tématy, formální jednoduchost, snadnou srozumitelnost a jistou didaktičnost jeho básní. Trnem v oku jí byl i satirický tón některých jeho děl.

Pokud jde o formální stránku Po Ťü-iho poezie, nacházíme u něj nejčastěji dva typy básní. Prvním jsou tzv. básně ve starém stylu (gu-tchi š’), které vycházejí z lidové písňové tvorby, jsou zpravidla epické a nemívají zcela pravidelné metrum. Jejich tématem bývá konkrétní společenský problém. Druhou skupinou jsou tzv. básně v novém stylu (ťin-tchi š’ či tchang-š’), které byly v době jeho života velmi oblíbené a oceňované. Jsou obvykle lyrické, formálně velmi pravidelné, tematicky se věnují domovu, lásce, přátelům a přírodě.

Český výbor obsahuje Po Ťü-iho nejslavnější epické skladby s milostnou tematikou Píseň o věčném žalu a Píseň o loutně a další básně, tematicky rozdělené do osmi oddílů: Nové zpěvy, Zpěvy z Čchin, Jinotajné, Trpký úděl ženy, Zeměžluč, Mí přátelé, Osamělé toulky a Vzpomínky na domov a Dovětek k básním. Následují poměrně podrobné vysvětlivky, které si čtenář sice musí nalistovat, ovšem při četbě samotných básní jimi není rušen. V doslovu Josef Kolmaš shrnuje Po Ťü-iho životní osudy a propojuje je s vývojem a charakteristickými rysy jeho básnické tvorby. Vysvětluje rovněž, podle jakých kritérií se překladatelé řídili při výběru básní.

Spoluautoři překladu, významný sinolog a tibetanista, dlouholetý pracovník Orientálního ústavu AV ČR Josef Kolmaš a významná básnířka a překladatelka Jana Štroblová, pokračují v u nás tradičním přístupu k překladu čínské poezie, tedy ve spolupráci odborníka – sinologa a překladatele – básníka (podobně spolupracovali Zlata Černá a Jan Vladislav či Marta Ryšavá a Josef Hiršal). Díky tomu je, s ohledem na širší dobový kontext, zachována obsahová bohatost originálu a současně přiblíženy jeho formální aspekty (jak to jen je vzhledem k ohromným rozdílům mezi jazykem originálu a překladu možné).

Kniha dává čtenářům skrze Po Ťü-iho poezii nahlédnout do časově i „politicky“ nesmírně vzdálené Číny, která však má s dnešním světem mnoho společného, ať už jde o různé společenské nešvary, nebo intimní lidské pocity.