Kam Charakter Jiřího Šimáčka žánrově zařadit? Je to taková detektivka naruby. Zatímco tématem detektivní literatury je postupné odhalování nějaké záhady, především zločinu, zde je místo pátrání a dedukce z textu čtenáři ihned představen zločinec, od začátku sledujeme sled událostí, které ke zločinu vedly. Knihu lze označit za krimi literaturu s velmi humorným až cynickým laděním, je to taková bizarní černá groteska. Veškeré dění je situováno do jednoho domu v centru Brna, s trochou fantazie děj téměř vygraduje v horor z hotelu, podobný Kubrickovu filmu Osvícení.

Silnou stránkou knihy je bravurně zvládnutý styl a propracovaná kompozice; jednotlivosti do sebe dokonale zapadají a navazují na sebe bez rušivých předělů. Podobně se autorovi podařilo vykreslit odlišné povahy jednotlivých hrdinů: osmdesátiletého zatrpklého intelektuála Charaktera, hrubého a prostoduchého Ničemu a dvanáctiletou slečnu Mädchen, která oplývá typickými vlastnostmi dnešního teenagera. Ještě aby se neztotožňovala s emo stylem, když bydlí na největší kostnici světa – totiž na Jakubském náměstí, kde má být pochováno padesát tisíc koster. „Každej den, když se probudím, vyčistím si zuby, obleču se, vyběhnu ven a našlapuju na miliony lidskejch kostí, už třináct let šlapu po milionech kostí, teda prvních pár roků jsem možná po všech těch kostrách jezdila v kočáře, ale to už si nepamatuju…“ V neposlední řadě hraje v románu roli také Charakterův pes Oskar, kterého se mladá Mädchen, zakleta ve svém potrhlém pubertálním světě, snaží převychovat na kočku.

V knize se střetávají světy tří na první pohled zcela odlišných hrdinů, které osud svedl do jednoho příběhu. Každý z nich vidí (společně sdílenou) situaci svýma očima – a podle toho na ni reaguje. Kontrapunkt tří hlasů, které nemají šanci se protnout, pak utváří mozaikovitý děj. Jednotlivé informace v odlišných podáních je třeba pospojovat a odvodit z vyprávění tří hlavních protagonistů. Svérázná školačka Mädchen je dcerou paní Tůmové, která, když zrovna neprodává „smrdutý gyros“ na brněnském hlavním nádraží, uklízí u pana Brixe (Charaktera). Ovšem ti dva se moc v lásce nemají. Pan Brix je samorost, který se nestýká s nikým jiným než se svým právníkem, a to jedenkrát za týden u společné večeře v restauraci. Právník mu radí, aby jako majitel domu zrušil ve spodním patře kopírku a začal prostor za účelem vyšších zisků pronajímat. A takhle se do děje nenásilně dostane Ničema, vlastním jménem Radim Mikule, který přišel o auto a „pevnou půdu pod nohama“ při černém obchodování. Vykoupit a vyplatit se může provozem herny s automaty, které mu nabídne jeho „mafiánský“ šéf. Když při prvním setkání s panem Brixem (který hernu ve svém prostoru striktně odmítá) nepořídí, vymyslí chytřejší plán. Prostor si pronajme a dopředu zaplatí jeho nadřízený s tím, že v něm bude provozována čajovna. V tomto bodě začne mít děj mnohem rychlejší spád. „Dobrý Charakter“, který poskytne z „gyrosárny“ vyhozené paní Tůmové práci ve své „čajovně“, pak odjíždí do lázní. Mezitím se za jeho zády začne provozovat nekalá činnost, které ihned po svém příjezdu hodlá zabránit, přičemž se mladičká Tůmová alias Mädchen (která si Nonstop jackpot hernu překřtí na „La Šatlavu“) stává jeho souputnicí, společnicí v boji proti zlu. Ničemovi Mikulemu zase pomáhá paní Tůmová, která se jím nechala svést jako mužem.

Šimáčkovi nelze upřít věrohodnost; má smysl pro autenticitu „ulice“, umí se bravurně vžít do zločince (ví, jak to chodí s hracími automaty), do mladé slečny dnešní doby v předpubertálním věku i do sečtělého a morálku kázajícího osmdesátiletého antikomunisty. Citlivého čtenáře však na druhou stranu může iritovat podivně vtíravá manýra – například neustále se opakující Ničemovy slangové oplzlosti: „Škopek normálně jak ve svěráku. Já fakt nevím, proč jsem se musel takhle zbořit. Kůůůrva.“

Šimáčkův román lze považovat za literárně hodnotnou parodii na bizarní události, o kterých denně čteme v bulváru. Autor pracuje s autenticitou situací a jazyka podobně jako avantgardní malíř, který vsazuje do svého obrazu zrezivělé kotouče, chlupy nebo větvičky. Člověk nemá pocit, že by četl béčkovou literaturu, i když u toho zrovna odpočívá. Charakter je čtenářsky velmi atraktivní právě pro svůj humor, civilnost a srozumitelnost.