Jednou z nejhojněji navštívených akcí pražského knižního veletrhu Svět knihy bylo předávání cen Akademie science fiction, fantasy a hororu (ASFFH) – již osmnácté, ovšem druhé po „radikální“ přestavbě hlasujících a kategorií (stručně jsme si změny představili již loni). Jak se letos hlasovalo a co by vám nemělo ujít?

Nejlepší dílo (domácího) výtvarníka

Lubomír Kupčík (Amélie a tma)
Jan Doležálek (Krvavá čest)
Michal Ivan (Zlato Arkony)
Tomáš Kučerovský (Pán světla)
Jana Šouflová (Mrtvý v parovodu)

„Výtvarnická“ kategorie dává v poslední době mnohem větší smysl než kdysi. Stejně jako loni i letos triumfovalo koncepční dílo, které se neomezuje pouze na obálku. Lubomír Kupčík (stejně jako loni Milan Malík) navíc nabídl něco, co je na hony vzdáleno obecné představě o „fantasy“ či „sci-fi“ obrázku, koresponduje s obsahem knihy i předpokládaným čtenářem.

Z dalších nominovaných bychom neměli opomenout Tomáše Kučerovského. Jeho práce na knihách Rogera Zelazného nejsou sice na první pohled nejlíbivější, ale drží si styl a výlučnost. Jana Šouflová si střihla nádherný, ovšem z mantinelů žánrové produkce nijak vybočující obrázek a totéž platí o Michalu Ivanovi, který mistrovsky zvládá dynamickou, akcí sálající kresbu, soustředící se na výraz více než na detail. Trochu do počtu mi zde vychází Jan Doležálek.

Nejlepší časopis

Pevnost
Interkom
XB-1

Kategorie na střídačku. Po loni oceněných internetových médiích se letos dostalo na hodnocení těch nejlepších žánrových médií tištěných... Přesněji: jediných tištěných médií. Vydávat v Čechách časopis o fantastice je tak trochu sebevražda; sadomasochisticky protahovaná. Ikarie zanikla... Magazín zanikl, na přelomu loňského a tohoto roku i Pevnost dočasně zmizela... Ještě že ty časopisy dělají nadšenci. Takže vznikla XB-1, Pevnost vstala z mrtvých a snad i ten Magazín se nějak oklepe...

Pevnost se v poslední době profilovala jako časopis spíše pro „fantasy“ část fantastické obce a jako médium sledující pozorně fantastiku i mimo literaturu (s čímž souvisí lepší práce s marketingem, barevnější – „líbivější“ – a hravější pojetí časopisu). Jejím největším konkurentem je XB-1, zaměřená hlavně na sci-fi a milovníky starých dobrých čistě literárních časů. Boduje hlavně povídkami, nad kterými bdí Martin Šust. Ovšem zajímavě rozvíjí i svůj web a opatrně se snaží obnovit zašlou slávu publicistiky z časů Ikarie – dokonce i na poli filmové publicistiky, kde se čím dál častěji objevují skutečně zajímavé analytické články (např. o legendě anime Hajao Mijazakim). Pokud je Pevnost především všestranná, XB-1 může do budoucna stavět právě na a jisté exkluzivitě (viz seriál teoretických článků Jasona Sanforda) a výlučnosti garantované několika osobnostmi (v čele s Martinem Šustem).

Třetí do party bývá terčem výsměchu i nadávek. Interkom je skutečně jakýmsi chudým příbuzným; napůl fanouškovský a osobní deník „starých struktur“ Fandomu, doplněný mixem původních i převzatých článků... Přiznám se, ačkoliv se i moje jméno občas v Interkomu objeví, že nominaci také považuji pouze za doplnění do počtu, aby se neřeklo. Jenže... i Interkom může mít svou logiku. Může být oficiálním trubačem Akademie. Bylo by tedy ideální, kdyby se zbavil nezajímavého povídání o tom, kdo kde s kým byl na obědě, a pořádně přitvrdil v tom, co je označováno za intelektualismus. Upřímně: Interkom nikdy nebude vydělávat, takže nemusí brát ohledy na omezení kladená před Pevnost i XB-1. Už dnes zde narazíme na bakalářské a diplomové práce věnované fantastice. Tedy stručně řečeno: Interkom je ideální k rozšíření teoretického uvažování o žánru. Prosil bych ještě víc. Cenu asi stejně nedostane, ale nikdo se mu už smát nebude.

Nejlepší překlad

Petr Kotrle (Anatém)
Michael Bronec (Pán světla)
Jan Kantůrek (Šňupec)
Richard Podaný (Pod nebesy)
Milan Žáček (Ambasadov)

Ocenění, které se dalo čekat. Složitost a myšlenkovou velikost plnou termínů a neologismů, komplikovaných a abstraktních systémů a představ, uznávají na Anatému Neala Stephensona i ti (a především ti), kteří odpadli po dvaceti stránkách tohoto opusu. Je to prostě práce, která je vidět. A Petr Kotrle se s ní vypořádal víc než se ctí. Přesto je mi líto, že stranou zůstal Richard Podaný se skvělým překladem Pod nebesy – román naplněný odkazy na čínskou poezii a její estetiku ovšem a) nepatřil k tolik diskutovaným, b) je „pouhá“ fantasy a c) dobře vystiženou parafrázi verše Li-Po postřehnete hůře než divně znějící filozofický neologismus Neala Stephensona. Škoda.

Z dalších nominovaných bych vyzdvihl Michaela Bronce, který nepatří ke kovaným překladatelům a čistě po technické stránce by se mu asi dalo ledascos vytknout, ale když už překládá, tak vymazleně. Lepší slovo mě nenapadá. Poslední jednorožec, Kůstek, Pán světla... vše neuvěřitelně živé a hřejivé texty. Doufejme, že se s nimi budeme setkávat častěji. Milan Žáček odvedl svůj vysoký standard (přičemž myslím, že letos se vytáhl s „dětským“ Kolejmořím ještě víc!) a totéž Jan Kantůrek... Což si zaslouží dovětek „bohužel“. Kantůrkovy překlady Zeměplochy jsou skvělé, bezpochyby. Ale už dlouho nijak nevybočily z řady. Mnohem raději bych v nominacích viděl třeba Pavla Bakiče – nejen za povedené překlady Williama Gibsona, ale i poctivý noirový jazyk nového vydání klasiky politického thrilleru Otčina. Už poněkolikáté u tohoto jména dodávám: snad příště. Zajímavým, zatím nepříliš reflektovaným jménem, je i Roman Tilcer (loni skvělé Mlhy věčnosti)

Nadějný nováček / počin roku / zvláštní cena

Nakladatelství Epocha za původní českou knižní řadu Kladivo na čaroděje
Jan Czechaczek za bakalářskou práci Vznik fandomu a „realistická fikce“ Jana Hlavičky a Ivana Kmínka
Lubomír Kupčík za grafické zpracování knihy Amélie a tma
Michal Jedinák za překlad trilogie Hry o život
Petr Kotrle za překlad knihy Anatém

Minule jsem psal, že předhození teoretických děl této kategorii je alibismus. A myslím si to pořád. Tohle je kategorie „jedné rány“ – projektu nebo díla, které vzbudí krátkodobé vášně, pozitivní i negativní. Což žádné teoretické dílo nikdy nebude. Navíc se zde měří neměřitelné. Jinak ale nemám výhrady. Kladivo na čaroděje si ocenění zaslouží. Je totiž povedeným mixem promyšleného vydavatelského plánu a čirého vydavatelského šílenství. Hororová literatura u nás žije pod kamenem. A ještě se tam krčí. Takže vsadit si na úspěch celé série, která by se v tomto žánru pohybovala, to chce nervy. Nebo Jiřího Pavlovského, profesionálního cynika, věrozvěsta černého humoru a znalce moderních scenáristických fíglů komiksové i televizní branže. V Epoše měli obojí, takže jen zatleskejme a držme palce.

Cena za dlouholetou práci pro SF

Tomáš Němec
Josef Pecinovský
Richard Podaný

Cena na vejminek. Tomáš Němec je vlastně ještě pořád mladík, ale... táhl několik knižních edic (včetně edice Pevnost, zdaleka nejzajímavější šance pro mladé autory, jak se dostat ke čtenářům) a samozřejmě časopis Pevnost, kde loni skončil v pozici šéfredaktora (letos je to už opět jiný příběh). Takže asi hodně zafungovalo a) sbohem a dík za ryby b) Pecinovského bohužel dnes moc lidí nezná (byť zažívá svého druhu comeback) a c) Richarda Podaného všichni berou především jako překladatele. Rozhodně však nepochybuji, že u obou je jen otázka času, než svou cenu také dostanou.

Nejlepší povídka

Leonard Medek: Příběh zloděje (Mrtvý v parovodu)
Martin D. Antonín: Saladinova lampa (Krvavá čest)
Juraj Červenák: Chřestýš Callahan a brána duchů (Pevnost)
Vilma Kadlečková: Starýma očima, za tisíc let (Krvavá čest)
Pavel Renčín: Hněv boží (Krvavá čest)

Velké překvapení. Ne že by Medek nepatřil k nejlepším domácím povídkářům, ale favoritem byla asi Vilma Kadlečková (osobně její věci moc nemusím, ale tentokrát bych s cenou na její adresu dokázal v klidu žít), kterou údajně protežují její spojenci z vedení Akademie a Fandomu (velké F nutno číst příznakově s představou spiklenců plížících se po pražských literárních kavárnách). Mladší zase preferují Pavla Renčína nebo Juraje Červenáka (už za ten mix westernu a fantastiky, když už ne za tradičně vysoce kvalitní provedení) – tedy relativně mladou krev v domácí fantastice, která se honosí nejen čtivostí, ale i dobrým marketingem; především v případě Pavla Renčína, jehož živá vystoupení jsou v dobrém slova smyslu skvěle manipulativní.

No a vida, směje se někdo úplně jiný. Dobrý příklad milého a chvályhodného překvapení.

Nejlepší povídková kniha

Howard Phillips Lovecraft: Volání Cthulhu 2 (Albatros Media – Plus)
Martin Fajkus (ed.): Temné časy (Fantom Print)
Ondřej Jireš (ed.): Krvavá čest (Triton)
Stephen Jones (ed.): Kniha hrůzy (Laser-books)
Jonathan Strahan (ed.): Nejlepší science fiction a fantasy 2011 (Laser-books)

Souborné vydání klasika nejen hororového žánru H. P. Lovecrafta je jistě záslužný projekt – a povedený i výtvarně. Ale všechno už tu několikrát bylo. Klidně bych mu dal hlas v Počinu roku, zde bych raději vyzdvihl Stephena Jonese a jeho Knihu hrůzy – dobrých hororů není nikdy dost a za každou podobnou knihu by měli být vděční nejen čtenáři, ale i domácí spisovatelé, kteří se o nějakou tu strašidelnou storku snaží...

Z hlediska sledování trendů je samozřejmě zásadní Strahanova ročenka (řekl bych, že ještě lepší než ta loňská) a pro bojovné obhájce domácí tvorby bych dal hlas Jirešovi – ve svých antologiích má jasnou vizi, pevnou rukou vládne autorům i výtvarníkům, nebojí se dát šanci neznámým nebo určitým způsobem ostrakizovaným jménům (za první Jana Jůzlová, za druhé Vilma Kadlečková) a vychází mu to na jedničku. Přesto by neškodilo prosadit pravidlo o nominaci pouze prvních vydání. Pro druhá a další je prostor v Počinech roku.

Nejlepší původní česká nebo slovenská kniha

Edita Dufková: Zpráva z Hádu (Laser-books)
Juraj Červenák: Zlato Arkony (Brokilon)
Ondřej Jireš (ed.): Krvavá čest (Triton)
Jiří Pavlovský: Magie pro každého (Epocha)
Vladimír Šlechta: Keltská brána (Brokilon)

Tady to bylo, slovy komentátorů formule 1, start-cíl. Edita Dufková v podstatě otevřela loňskou domácí sezonu a byť její román není bez chyb, nic lepšího a v dobrém slova smyslu odvážnějšího se prostě neobjevilo. Hard science fiction je u nás žánr na vymření a od mladé autorky by tak výraznou injekci čekal málokdo. Další jmenovaní jsou žánrové standardy, na jaké jsme dlouhodobě u jejich autorů zvyklí (snad s výjimkou Jiřího Pavlovského, jeho Magie pro každého se ovšem hrdě hlásí k čistě zábavnému braku). Obecně však loni chyběla nějaká radikálně ambiciózní, klidně i megalomanská kniha, případně titul, který by žánr výrazně převracel či přesahoval. Za poslední roky zmiňme třeba průřezovou sbírku Jiřího W. Procházky či román Jana Poláčka Spěšný vlak CH.24.12. Letos mohly tuto roli zaujmout Štindlův Mondschein či Holancovi Herci. Bohužel oba tituly, hojně recenzované v masmédiích i žánrových periodikách, prošly hlasováním bez výraznějšího povšimnutí, což je pro instituci jménem Akademie – na rozdíl třeba od webů typu Fantasyplanet nebo časopisu Pevnost – na pováženou. Opět je třeba říct, že pokud bude celoroční aktivitou Akademie vyhlášení cen, je to málo a fantastika nemá šanci opustit své příslovečné „ghetto“.

Nejlepší SF

Connie Willisová: …o psu nemluvě (Triton)
China Miéville: Ambasadov (Laser-books)
Hannu Rajaniemi: Kvantový zloděj (Laser-books)
Alastair Reynolds: Transport ledu (Triton)
Neal Stephenson: Anatém (Talpress)

Letošního vítěze jsem bohužel nečetl, ale autorka má v zahraničí velice dobrý zvuk a ten má svou váhu i u nás. Přesto jsem čekal spíše Anatém nebo Ambasadov – a osobně bych bojoval za sice výrazně dobrodružnější, avšak dokonale vyvážený a svěží román Kvantový zloděj od anglicky píšícího Fina Hannua Rajaniemiho. Odhlédnuto od těchto jmen však loni platilo, že dobré science fiction bylo poměrně dost – ovšem velmi často s nějakým výrazným minusem (příliš velká pozornost věnovaná fascinujícímu prostředí u Dřeně, až příliš odtažitá experimentální psychologie u Prstence singularity atd.). Nad vítězem ani nominovanými tedy netřeba prolévat slzy, ale jen spokojeně pokývat. Kdyby nebylo toho...

Nejlepší fantasy a horor

Guy Gavriel Kay: Pod nebesy (Argo)
Steven Erikson: Chromý bůh (Talpress)
Kevin Hearne: Prohnaný (Laser-books)
John Ajvide Lindqvist: Jak zacházet s nemrtvými (Argo)
George R. R Martin.: Tanec s draky (Talpress)

… co tvrdím už několik let: bez ohledu na svůj subjektivní pocit, že fantasy je momentálně lepší a zajímavější, je nyní objektivně žánrem silnějším; měřeno zájmem čtenářů i počtem vydávaných titulů. A když už nemohou v rámci cen existovat tři rozdílné kategorie, je podle mého hloupost slučovat dohromady kvantitativně nejslabší s tím kvantitativně nejsilnějším. Sci-fi jako samostatná kategorie je momentálně přežitek, který odráží postoje z dřevních počátků Akademie, kdy většina zúčastněných na sci-fi vyrůstala, pokoušela se o ni a vůbec ji považovala za královnu fantastiky.

To už dnes neplatí. Loni by se do deseti nejlepších česky vydaných titulů fantastiky vešlo sedm z žánru fantasy (plus Lindqvist plus Anatém plus Kvantový zloděj – z toho, co jsem osobně četl). Jinými slovy, těm skutečně zajímavým fantasy knihám pomůžou ceny ASFFH na cestě ke čtenářům méně, než se děje u science fiction. A neprávem.

Letošní nominace v kategorii fantasy jsou ale zajímavé i jinak. Guy Gavriel Kay je zaslouženým vítězem – osobně si myslím, že loni lepší beletrie v českém překladu nevyšla, bez ohledu na žánr. Steven Erikson je dlouhodobě považován za nejlepšího autora fantasy ság posledních patnácti let (a velkým kladem reformy Akademie je, že se na něj dostalo aspoň v nominacích a mluvilo se o něm jako o jednom z favoritů)... Jenže pak je zde v nominacích i George R. R. Martin – spíše za zásluhy a za veškerý boom, který jeho Hra o trůny ve své televizní adaptaci žánru přinesla (ovšem samotný Tanec s draky je mnohem méně zajímavý než v nominacích se neobjevivší Strach moudrého muže od Patricka Rothfusse, Cesta králů Brandona Sandersona, umně posouvající hranice posttolkienovské epické fantasy, nebo již zmíněné Mlhy věčnosti Johna C. Wrighta). A Kevin Hearne je prostě anomálie. Osobně by mě opravdu zajímalo, jaké zvláštní okolnosti se musely sejít (a sešly), že se sice vtipná a nekonfliktní knížečka dostala do nominací, byť jako absolutní outsider. Je to asi podobné, jako když by se do nominací Oscara dostal ne Temný rytíř, ale třeba Captain America... zábavné, vtipné, ale i v rámci „žánru“ prostě jednohubka.

Nejlepší nakladatelství

Laser-books
Argo
Brokilon
Straky na vrbě
Triton

V podstatě předplacená kategorie. Argo loni sice vydalo několik zásadních knih, ale jinak ve své produkci fantastiky spoléhá jen na jednu edici a pak souborné vydávání P. K. Dicka – a to je na titul málo. Brokilon i Straky na vrbě jsou zase malá nakladatelství, která jen občas nabídnou víc než lehký žánrový nadstandard a hlavní jejich přínos je v podpoře domácích autorů. Triton zase oproti svým nejlepším letům výrazně polevil a na pár opravdu zajímavých titulů připadá mnohem více čtivého (a tedy prodejného) průměru. Laser oproti tomu má portfolio široké – žánrově (speciální edice zaměřené na science fiction, fantasy, horor i specifické mixy žánrů), časově (klasiky i horké novinky) i co se týče náročnosti (od tuctových příspěvků do literárních řad Star Trek přes trendy sledující současné fantasy po ambiciózní projekty typu New Weird). S tímhle rozložením sil se zřejmě nic nezmění ani do budoucna. Jako čtenáři mi to v nejmenším nevadí.

Kniha roku

Neal Stephenson: Anatém (Talpress)
Connie Willisová: ... o psu nemluvě (Triton)
Gavriel Guy Kay: Pod nebesy (Argo)

Ano, chtěl jsem tady vidět Pod nebesy, ale opět... je to „jen“ fantasy. Bez ohledu na to se však nemůžu zbavit dojmu, že tahle kategorie bude často plnit roli vyvažování zájmů (skutečných či předpokládaných), kde se bude nadbíhat nežánrovým nakladatelům, kteří občas přijdou s nějakou výraznou fantastikou (v minulých letech Albatros/Plus a před rozjetím edice Fantastika i Argo), případně se dá cena knize, které to nějak nevyšlo jinde. Je prostě divné, když vyhraje kniha, které se to nepovedlo ve své domácí kategorii... Na druhou stranu, v Lize mistrů také nehrají a nevyhrávají jen mistři a podobnému problému čelí i Magnesia Litera. Přesto by možná nebylo od věci udělat v tomto směru nějakou změnu pravidel.

Každopádně letošní ceny a nominace dokázaly, že změny skutečně zasáhly i uvažování Akademie – byť někdy pomalu a občas to může vést i k zajímavým úletům (Hearne). To je ale v pořádku – důležité je, že změny vidíme a že se o nich i v průběhu roku diskutuje. Můžeme tak k dalšímu ročníku vzhlížet s optimismem, byť nejpalčivější problémy zůstávají: neschopnost propagovat a podporovat analytické a kritické myšlení o žánrech (především o fantasy) a aktivně podporovat tituly a autory přesahující tradiční mantinely fantastiky.