Má-li ďábel štěstí, může uprchnout. Vymaní se z orkánu, vítr se utiší a mraky rozplynou, obloha je opět jako vymetená. Na oddych by ale bylo brzy, štvanec naléhavě potřebuje nový úkryt. Najde jej v kožichu kocoura nebo v husté koruně buku. Kdo se v těchto dnech odváží z domu, přitahuje si šaty k tělu, aby mu pod ně ďábel nevklouzl.

V červenci 1924 se z jedné takové bouře vyloupl můj otec, a nikdy se nepřel s nikým, kdo tvrdil, že se paktuje s ďáblem. Ani když se ženil s mou matkou, ani když jsem se jim narodil já, ani potom, když o všechno přišel.

Od maďarských hranic se tenkrát hrozivě blížily temné mraky a starý ponocný vyskočil z postele. Vzbudil ho hrom, nebe bylo černé jako tér. Marian spěšně hledal svůj roh, aby varoval vesnici, avšak ústa měl po alkoholu vyprahlá. Znovu si tedy řádně přihnul a už se jeho troubení rozléhalo opuštěnými, sluncem spalovanými ulicemi.

Mezitím v dálce šlehaly blesky do polí a ze země zkrápěné deštěm stoupala pára. Marian si strčil roh do podpaží, na nohy nazul dřeváky a spěchal k domu hradního strážce. Říkalo se mu tak, i když tu nikdy žádný hrad nebyl, ale sedláci možná za hrad považovali celou svou vesnici. Vesnici, kterou tu postavili na zelené louce a byla tak zranitelná, že se vydávala všanc nejen nečasu, ale komukoli, kdo tudy procházel. Armádám i osamělým pobudům, Habsburkům i Uhrům, pozemšťanům a občas i nebešťanům.

Celý text ukázky v pdf

Catalin Dorian Florescu: Jacob se odhodlá milovat. Přel. Jitka Nešporová, Labyrint, Praha, 2013, 328 s.