Volodymyr Vjatrovyč je mladý ukrajinský historik, který se v letech 2008–2010 pokusil coby ředitel Archivu SBU (Archiv Služby bezpeky Ukrajiny; obdoba našeho Archivu bezpečnostních složek) odtajnit a zpřístupnit materiály KGB odborné i laické veřejnosti. V této souvislosti lze hovořit o jakési malé revoluci v ukrajinském archivnictví. Přestože měl Vjatrovyč a jeho spolupracovníci velmi krátký čas na tak radikální změny v přístupu k dokumentům (v roce 2010 byli po nástupu vlády V. Janukovyče odstaveni), podařilo se mnohé a cesta k získávání informací o předcích byla nastíněna.

Vjatrovyč vystudoval historii na lvovské univerzitě, publikuje studie i populárně-naučné texty o UPA. Po propuštění z Archivu SBU pracoval mezi lety 2010 a 2011 v Harvard Ukrainian Research Institute. Podílí se na chodu několika institucí, muzeí a ústavů. Je vedoucím vědecké rady Centra pro studium osvobozeneckého boje (nevládní výzkumné instituce zabývající se osvobozeneckým hnutím ve 20. stol.) a členem dozorčí rady Národního muzea-památníku obětí okupačních režimů Vězení v Lonckého ul. ve Lvově. Mezi jeho nejvýznamnější monografie patří Rejdy UPA terenamy Čechoslovaččyny (Nájezdy UPA na územích Československa, 2001), Stavlenna OUN do jevrejiv: formuvanňa pozyciji na tli katastrofy (Postoj OUN k Židům: formování pozic na pozadí katastrofy, 2006), Druha polsko-ukrajinska vijna. 1942–1947 (Druhá polsko-ukrajinská válka, 1942–1947, 2011), Istorija z hryfom „Sekretno“ (Dějiny s označením „Tajné“, 2011), je spoluautorem encyklopedie Ukrajinska povstanska armija. Istorija neskorenych (Ukrajinská povstalecká armáda. Dějiny neporažených, 2008, 2009, 2011, elektronickou verzi knihy lze nalézt zde) a příručky Pravo na pravdu. Praktyčnyj poradnyk iz dostupu do archiviv (Právo na pravdu. Praktický návod k přístupu do archivů, 2012). Publikuje především na portálech www.tsn.ua a www.istpravda.com.ua.

Kniha Dějiny s označením „Tajné“. Nové příběhy je volným pokračování knihy Dějiny s označením „Tajné“ (2011), která svému autorovi přinesla cenu Vasyla Stuse a dočkala se trojího vydání jen za rok 2011. Tato publikace je psaná populárně-naučnou formou. Obsahuje 23 textů, jež se věnují různým kapitolám z nejnovějších dějin Ukrajiny, a to na konkrétních osudech a událostech.

Srozumitelnou a lehce přístupnou formou bez nadbytečného vědeckého aparátu autor čtenáře seznamuje s tím, jak vznikly a co to byly organizace UVO (Ukrajinská vojenská organizace) a OUN (Organizace ukrajinských nacionalistů). Jak proběhla likvidace celé generace ukrajinských spisovatelů nesoucí název Rozstriljane vidrodženňa (Rozstřílené obrození, Oles Dosvitnij, Ostap Vyšňa, Hryhorij Epik, Valerjan Pidmohylnyj, Mykola Kuliš, Valerjan Poliščuk, Majk Johansen, Mychajlo Semenko…), kteří se po vykonstruovaných procesech ocitli v sovětských lágrech a roku 1937 byli do posledního postříleni. Monstrprocesům se spisovateli předcházela sebevražda Mykoly Chvylového, etnického Rusa a věřícího komunisty, který se stal jedním ze symbolů „ukrajinského buržoazního nacionalismu“.

Autor se dále věnuje tématu masových hrobů. Ty začal na Ukrajině odkrývat francouzský kněz Patrick Desbois, který hledal místa masových hrobů z dob holokaustu. Pokud by mělo na Ukrajině dojít k označení většiny masových hrobů, pak by se ukázalo, že celá země je jeden velký hřbitov. Jen uměle vyvolaný hladomor a represe 30. let připravily o životy desítky milionů nevinných lidí. Dodnes se objevují místa, kde se většinou vlivem eroze odkrývají masové hroby, o nichž nemá nikdo ani potuchy. Např. v létě roku 1969 nedaleko Charkova si v lese hráli tři školáci a objevili lidskou lebku. KGB začal okamžitě jednat a masové hroby zaléval betonem…

Sovětská propaganda zneužívala cokoli, aby pokroutila lidskou paměť i dějiny samotné. Události kyjevského Babího Jaru jsou ukázkovým příkladem všech možných vztahů mezi dvěma totalitami – SSSR a Třetí říší: nepřátelství, aktivace, spolupráce. Na místě zvaném Babí Jar bylo za druhé světové války zavražděno přes 100 tisíc ukrajinských Židů. Sovětský svaz nechal místo zalít betonem, jehož hráz se roku 1961 protrhla a pohřbila další nevinné obyvatele a celou kyjevskou čvrť.

Podobným sovětským mýtem, který měl posloužit k formování sovětské identity, je dodnes živá historie kyjevského fotbalového mužstva, které mělo dle vymyšlené sovětské pohádky padnout za oběť Němcům v tom případě, že nad nimi vyhraje zápas. Je zajímavé, že v současné době se v Rusku promítá film v klasickém „patriotickém“ sovětském duchu o této zcela lživé události.

Snahy o opakování minulosti, i když hrdinské a triumfální, se často otočí ve frašku a tragédii. Taras Borovec byl výjimečný člověk ve zcela neobyčejných podmínkách. Odmítal jakékoli autority a vytvořil tzv. Polisskou sič, vojenskou organizaci operující na území Polesí, ale nezávisle na UPA (Ukrajinská povstalecká armáda) a OUN.

Další osobou, kterou Vjatrovyč vybral jako ukázku toho, co a jak hýbe charakterem člověka v nenormálních podmínkách, je Chajim Syhal (neboli Kyrylo Syholenko, neboli Karol Kowalski), bývalý židovský učitel, posléze milicionář, partyzán, důstojník Polisské siče, německý policista, původem Polák, spekulant v Německu, vekslák… Neuvěřitelný příběh člověka, který se rozhodl, že bude vždy a ze všeho pouze těžit.

V ukrajinských a polských mediích se stále častěji objevuje téma polsko-ukrajinského konfliktu za druhé světové války. Důraz se klade na rok 1943 a na oblast Volyně. Mimo veřejnou diskusi se tak ocitají události na Chelmsku z roku 1942, na Haliči z roku 1944 a za Curzonovou linií z let 1945–1947. Polská strana trvá na tom, že příslušníci UPA vraždili polské civilisty. Jak se ale ukazuje, opět máme co do činění se sovětskou propagandou, která stejným způsobem svalovala vinu za vlastní zločiny (např. v Katyni) na jiné. Z archivních dokumentů vyplývá, že žádný rozkaz, který měl odstartovat vraždění polských civilistů ze strany UPA, neexistoval.

Na toto téma pak navazuje text věnující se Akci Visla, kdy byla ukrajinská menšina po válce deportována z východních oblastí Polska. Kdo „konečné řešení ukrajinské otázky v Polsku“ spustil a řídil?

Specialisté na ukrajinský osvobozenecký boj se často setkávají s přítomností žen v ilegalitě. Spojky UPA byly vesměs mladé odvážné dívky, vojáci se i za mnohaletého života v lesích ženili a měli potomky. Jak může působit láska v takovém boji? U někoho mohla být posilou v boji o vymanění se ze sovětského jha, u jiného se stala vyděračským nástrojem v rukách NKVD a KGB.

Zvláštní kapitola je věnována Nataliji Šuchevyč, neohrožené manželce Romana Šuchevyče (1907–1950), nejvyššího velitele UPA. Nezlomila ji ani sovětská zvůle, likvidace celé rodiny, ani sovětské lágry. Dožila se ukrajinské nezávislosti roku 1991. Zemřela v roce 2002 v neuvěřitelných 92 letech po celoživotním strádání, zapomenuta všemi.

Po vraždě Šuchevyče se do čela UPA dostal Vasyl Kuk (1913–2007), nesmírně inteligentní a bystrý poslední velitel UPA. Byl nepolapitelný a do rukou KGB se dostal zradou až roku 1954. Bojoval za pravdu a ukrajinskou nezávislost do posledních dnů svého života.

Kniha přináší dvě velice zajímavé kapitoly týkající se našich dějin. Jedna nese název Ukrajinské ohlasy Pražského jara a následující Praha 1968: pohled z okupantských tanků. Dozvíme se, jak se odrazilo dění v Československu 60. let 20. stol. na Ukrajině, jak se přese všechnu informační blokádu o Pražském jaru tajně mezi lidmi mluvilo, o naději na zlepšení poměrů i v SSSR. Opětovné zatýkání a represe měly „nežádoucí“ živly umlčet. Jak dokládá příběh Vasyla Makucha, který se upálil krom jiného též na protest proti okupaci Československa, mnoha Ukrajincům však situace nebyla lhostejná. A jak viděli situaci sami vojáci poslaní v tancích do Československa? Jaký dopad na ně měl sovětský „brainwashing“? Ze zachovaných dopisů a vojenských zpráv si lze udělat obrázek o tom, jak se rodí „okupant“.

Poslední roky sovětského zřízení byly poznamenány tím, že vládní struktury absolutně nepochopily, co se ve společnosti děje a proč se za velice krátký čas poslušní a poddajní obyvatelé nadchli pro změny, k nimž díky témuž „zabednění“ komunistických „elit“ začalo na konci 80. let docházet. Ani Ukrajině se tyto změny nevyhnuly. Je až směšné, jak se KGB do poslední chvíle snažil rychlé změny ignorovat a i přes represivní opatření a brutální potlačování svobodných projevů předstíral, že má vše pod kontrolou a vlastně se nic neděje.

Epilog aneb Odkrývání tajemství je název poslední kapitoly a přibližuje doslova z první ruky problémy s dostupností informací, archivních dokumentů, s přístupem do samotných archivů, zvláště do Archivu SBU, jenž obsahuje doklady bývalého KGB. Současné vedení země odmítá zpřístupňovat dokumenty i badatelům, nicméně po krátkém působení autora této knihy již nelze archivy opětovně zcela uzavřít.

Texty Ukrajinské ohlasy Pražského jara a Praha 1968: pohled z okupantských tanků v dohledné době zveřejní v českém překladu časopis Dějiny a současnost.