Peterovi L. Bergerovi (1929), asi nejznámějšímu americkému žijícímu sociologovi, už česky vyšly čtyři knihy (v době mých vysokoškolských studií patřila k „hitům“ mým i některých mých spolužáků jeho (a Luckmannova) Sociální konstrukce reality: pojednání o sociologii vědění). Centrum pro studium demokracie a kultury k nim loni přidalo další titul, autorovu intelektuální autobiografii Dobrodružství náhodného sociologa. Jak vysvětlit svět, a přitom nenudit. A hned na začátek předesílám, že to byl od brněnského nakladatelství neobyčejně šťastný ediční počin.

Autor v knize vypráví o své dráze sociologa i o tématech, nad kterými odborně bádal; seznamuje čtenáře s dlouhou řadou svých publikací, které umí stručně a poutavě prezentovat (představuje i své – u nás celkem neznámé – romány); vzpomíná na slavné osobnosti, s nimiž se během své dlouhé, pestré a úspěšné kariéry setkal (mimo jiné Alfreda Schütze či Ivana Iljiče). Romanticky vzpomíná na svoje první výzkumy coby začínajícího sociologa, který v nočním Harlemu realizoval svoji „balzacovskou představu toulat se ulicemi města a objevovat jeho tajemství“ (nosil prý kolem krku kolárek, což prý zvyšovalo jeho bezpečnost a usnadňovalo mu kontakt s lidmi). Jindy se dokonce přiznává, že v touze po poznání života jiných lidí ukradl soukromý dopis spolubydlící své přítelkyně, aby ho zachoval jako „neocenitelný kulturní dokument“. Když mu tedy jistý profesor francouzské literatury řekl, že patří vlastně k literátům, Berger se k tomu hrdě hlásí. A na jiném místě knihy vzpomíná na svoje setkání se senegalským pouličním vypravěčem příběhů, se kterým se prý okamžitě ztotožnil: „Právě to dělám i já, když učím.“ A od té doby také bez vnitřních výčitek přednášel bez powerpointových prezentací, bez nichž se jinak mnoho jeho kolegů při výuce „necítilo ve své kůži“. Záliba ve vyprávění i schopnost i ve formě příběhů srozumitelně předávat i složitá témata pak promlouvá z každé stránky této Bergerovy knihy.

Autor popisuje i to, jak měnilo jeho pojetí centrálních pojmů a témat, jimiž se jako vědec zabýval: tedy jak se postupně stával přívržencem kapitalismu (jehož brilantní obhajobou je jeho Kapitalistická revoluce: padesát propozic o prosperitě, rovnosti a svobodě) a jak pozvolna ustupoval od svého názoru, že modernizace s sebou automaticky nese i sekularizaci, až později dospěl k adekvátnějšímu názoru, že „modernita nevede k sekularizaci, ale pluralizuje“. Přitom zachycuje i proměňující se myšlenkové klima Ameriky: „Žije-li člověk dosti dlouho, všechno se vrací. Pokud v padesátých letech spal učitel se svou studentkou, byl upálen. Jestliže na konci šedesátých let a v sedmdesátých letech nespal s nějakou studentkou, byl označen za fašistu. Vyspí-li se dnes se studentkou, bude pravděpodobně opět upálen, i když se ideologické důvody pro takovou sankci samozřejmě změnily.“ Humorně dále líčí třeba to, jak za ním přišli dva zarostlí a divoce vyhlížející muži, latinskoameričtí revolucionáři, které zaujala Sociální konstrukce reality, s tím, že je posílá jejich skrývající se vůdce. „Vy píšete o konstrukci společnosti. My chceme rekonstruovat společnost,“ znělo jejich poselství. Žádné konkrétní rady se prý ale od něj nedočkali. Není také divu, celkově totiž Berger zastává názor, že „sociologie je radikální ve své demaskující perspektivě, ale konzervativní ve svých praktických implikacích“. Podobně se prý musel bránit proti příliš radikálním interpretacím svých knih a spolu s N. Luckmannem prohlašovat: „Nejsme konstruktivisté.“

Autor v této souvislosti píše o mnoha podobách fundamentalismu, a to nejen toho náboženského, ale i vědeckého („Astronomie vznikla z astrologie. Chemie vznikla z alchymie. Co tak asi vnikne z ekonomie?“). Jak o tom pojednal už ve zmiňovaném spisu Sociální konstrukce reality, sám je otevřený velmi odlišným způsobům prožívání a konceptualizace světa, takže pokud je jistý člověk, jenž tvrdí, že každé ráno mluví s Ježíšem, dejme tomu v New Yorku považován za schizofrenika, v jiné části Ameriky by tomu tak nebylo, protože tam mají mnoho zcela normálních lidí, kteří každé ráno mluví s Ježíšem. V této „pluralizaci“ skutečnosti ovšem Berger nezachází do žádných extrémů: existuje podle něj sice přesný „inženýrský“ čas a „africký“ čas, z nichž oba mají nárok na existenci. Pokud by ovšem pilot letěl podle afrického času, letadlo jednoduše havaruje. Coby sociolog, který se zaměřuje na studium náboženství, uvádí Berger i pozoruhodné příklady míšení mytologického světonázoru a pragmatismu „manažera hodnotícího své zaměstnance“, jako v případě jistého obyvatele Singapuru, jenž hosty ve svém bytu seznamoval se svým panteonem. Ukazoval v něm na jednotlivé bůžky, přičemž hodnotil jejich užitečnost, a jednomu z nich přitom vyhrožoval, že jestliže se nedá do formy, bude ho muset úplně vyhodit. Se zájmem také líčí to, jak se japonská samurajská etika demokratizovala a proměnila se v moderní podnikatelskou kulturu a jak se kodex bušidó transformoval „v kontrolu kvality a celoživotní zaměstnání“.

Autor se v knize mimo jiné zabývá současnou globalizací („Neexistuje jeden parní válec vnucující všude monolitickou globální kulturu, dochází k mnoha kulturním globalizacím“) a v nadsázce píše o „globalizaci Bergera“. Rekapituluje svoje angažmá pro OSN i pokus o zprostředkování dialogu znepřátelených skupin v Jihoafrické republice. Dozvíme se ovšem i o jeho práci pro tabákové společnosti, za jejichž peníze zkoumal protikuřácké hnutí. Bergerovy názory v této věci považuji z celé knihy za nejspornější: negativní dopady pasivního kouření bagatelizuje, antikuřáckou kampaň prohlašuje za „hanebnou“; tabákovým firmám pomáhal proto, že hájil „právo jedinců zvolit si způsob života před totalitními sklony i těch nejdemokratičtějších režimů“. Ale co moje právo dýchat ve veřejném prostoru vzduch bez cigaretového kouře, z něhož je mi fyzicky špatně? I když nejmenovaného českého recenzenta Berger v této věci kupodivu přiměl v jeho zralém věku změnit jeho postoj, mne tedy v žádném případě ne.

Svoje vyprávění autor zpestřuje hutnými aforismy, z nichž v některých našel takovou zálibu, že se k nim v textu i opakovaně vrací (Opus dei chtělo ze Španělska udělat „předměstí Fatimy, ale stalo se předměstím Bruselu“). A nejen pro oživení, ale i pro hutné vystižení či ilustraci některých témat se také často uchyluje k anekdotám, z nichž třeba ta o dvou Češích před památníkem P. Lumumby mi nebyla zcela jasná, ale jiné jsou vydařené a stojí za ocitování: „Co je to dobrý obchod? Když koupíš nějakého Argentince za to, co stojí, a prodáš ho za to, zač si myslí, že stojí.“ A přidám ještě jeden vtip: Proč jsou jižní baptisté, známí svým přísným kodexem chování, proti předmanželskému sexu? Protože by to mohlo skončit tancem. A ještě poslední, ilustrující orientaci amerického tisku. Titulek oznamující konec světa prý bude znít „Svět končí zítra. Ženy a menšiny to zasáhne nejhůře.“

I sám k sobě a svému dílu autor přistupuje s jistou sebeironií, třeba když konstatuje, že jedna z jeho knih je dnes hodnocena jako „malá klasika“, což prý v sobě spojuje „blahopřejné podstatné jméno s adjektivem setření“. I o svém současném stavu po odchodu do penze tragikomicky říká: „zabírám kancelář, v níž mohu sedět a mít myšlenky“. Až v samotném závěru také čtenářům sdělí, že příběh, který v knize vyprávěl, vůbec není v jeho životě tím nejdůležitějším (svůj náboženský vývoj i svůj soukromý život totiž vědomě nechával stranou). I tak je ale tato kniha strhující svědectví nejen o životě pozoruhodného vědce, ale i o době, v níž spolu s ním žijeme.