Nedlouho poté, co nakladatelství Dauphin vydalo knihu Rolanda Paulsena Zahálka v práci aneb Rukověť pracovního simulantství, uvedlo na trh další tematicky spřízněný titul: Živé mrtvoly: Vypnuto, vymazáno: Šokující pravda o životě v kanceláři (The living dead: Switched off, zoned out: The shocking truth about office life, 2005). David Bolchover (nar. 1966) v něm polemizuje s názorem, že v moderním světě jsou všichni přepracovaní a vystavení nadměrnému stresu. Naopak souzní se zmíněným Paulsenem (který ale svou knihu napsal později), že zaměstnanci zvláště velkých firem podstatnou část svého pracovního času „proflákají“.

Symbol kultury, která neexistuje

Ačkoli z médií podle Bolchovera slyšíme nespočet příběhů o tom, jak je v dnešním moderním světě obtížné udržet rovnováhu mezi profesionálním pracovním výkonem a osobním životem a jaká zdravotní rizika a negativní společenské dopady má přepracovanost, „o úplně stejně velkém nebezpečí nedostatečné pracovní vytíženosti se nikde nehovoří. A přitom je právě tato realita spojena s neomluvitelně nedostatečným využíváním talentu, plýtváním lidským potenciálem a pomalým ubíjením pracovního nadšení, kreativity a veškerých ambicí.“

A proč? Mezi prvními, kdo k takové neupřímnosti přispívají, patří podle autorova ironického vyjádření „naši Velcí vůdci“, lidé stojící na špičce korporátního světa. „Ti totiž mají eminentní zájem na tom, aby se udržovala představa, že jejich společnost má dynamické, kreativní a motivované pracovníky.“ Jistě nebudou do médií ani investorům tvrdit něco jiného, jelikož by to mohlo poškodit jejich „značku“. To, že popírají skutečnost a sami začínají věřit stvořenému mýtu, navíc podle autora zvyšuje jejich sebedůvěru.

Tyto „Velké vůdce“ v poslední době údajně podporuje i častá poučka z knih o managementu – módní je příliš se nestarat o podrobnosti, co se děje tam dole. Moderní, avšak scestná filozofie vedení lidí neboli „leadershipu“ dovoluje lidem na špičce společnosti ignorovat kritickou hladinu demotivace a stagnace kdesi hluboko dole pod nimi. Lidé z vedení se podle Bolchovera místo toho naparují, vyzařují autoritu, předvádějí „klíčové“ prezentace, předávají příklady, rozvíjejí svůj „styl vedení“ a jednají jako symbol „kultury“, která ve skutečnosti neexistuje.

Vystřihnout a nalepit

S nemenším nepřátelstvím píše David Bolchover o sepisovatelích knih o managementu, „našich Vážených guruech“ – sám mezi ně sice v jistém smyslu také patří, ale tvrdí, že on je zásadně jiný. Hlavní motivací k napsání většiny publikací o byznysu a managementu podle něj je, že jsou-li úspěšné, mohou vést k významné propagaci „obchodní značky“ samotného autora, a tedy i k lukrativním zakázkám, protože si jej budou firmy objednávat jako konzultanta. Ze stejného důvodu jako konzultanti tedy tito Vážení guruové nejraději ze všeho „nabízejí laxní, nicneříkající otřepané fráze a povrchní řešení relativně podružných problémů, čímž se vyhnou jakémukoli poctivému a zásadnímu zhodnocení reality pracovní kultury v mnohých z našich firem“. Možná se jim na základě jejich knihy podaří získat i nějaké dobře placené angažmá, kde budou moci o svých teoriích přednášet. Tam budou mít „dostatek příležitostí schovat bezduchost toho, co říkají, za propracovanou, sebejistou prezentaci a několik úchvatně znějících módních výrazů“.

Bolchoverovy útoky na autory bestselerů o managementu jsou až sarkastické. Tito psavci prý své opusy nafukují pomocí „nic neříkajících grafů a nezáživných a přihlouplých historek, které někde slyšeli. Vystřihnout a nalepit – to je motto autorů knih o byznysu. Lenost se také často projeví v tom, že autoři knih o byznysu příliš zjednodušují, vyhýbají se jakýmkoli náročným a komplikovaným tématům a obsesivně uplatňují redukcionismus.“ Nejrůznější druhy problémů mají podivně omezené množství řešení. V týdeníku The Economist Bolchover začínajícím autorům knih o byznysu přímo radí: „Opište něco od Stephena Coveye [autora velice úspěšné knihy 7 návyků skutečně efektivních lidí, česky Management Press, 200] a přidejte nějaké číslo. V této oblasti se však začíná projevovat inflace.“ Tím má na mysli například knihu 18 Immutable Laws of Corporate Reputation (18 neměnných zákon firemní image) od Ronalda Alsopa či dílo Michaela Feinera nabízející 50 základních pravidel, díky nimž pro vás budou lidé chtít pracovat lépe. „Nikoli 49, nikoli 26 ani 73, ale 50,“ rozčiluje se Bolchover.

Světlé pracovní zítřky

Na rozdíl od Rolanda Paulsena ale v recenzované publikaci nenajdeme mnoho návodů, jak „poflakování“ účinně kamuflovat. Místo toho autor čtenářům radí, aby si sehnali skutečně smysluplnou práci: „Zcela zásadní je přitom najít správného vedoucího, pro kterého budete pracovat. Naprostá většina z nich je hrozná, běžně dovolí, aby schopní a energičtí lidé padli do močálu sklíčenosti, takže to nebude nic jednoduchého. Budete potřebovat veškerý svůj důvtip, abyste – ještě než nastoupíte na konkrétní místo – zjistili, zda je dotyčná osoba schopná vás dlouhodobě motivovat a inspirovat. Myslíte, že o vás má opravdový zájem, že chce zjistit, co vás pohání, a dostat z vás to nejlepší? Soustředí se na vedení lidí, nikoli na svoji vlastní agendu? Snažte se ve firmě nebo na oddělení, kde chcete pracovat, vyčenichat známky života a otevřenosti. Když získáte důkaz, že na tom místě lidé pravidelně mění role, bude to naznačovat, že tam proudí energie a klade se důraz na to, aby lidem nikdy nechyběla motivace a neztráceli zájem. Když bude některá firma prosazovat častou práci z domova, znamená to, že v ní vládne kultura, jež si více cení výsledků práce než póz.“

Takový je totiž podle Bolchovera nastupující trend. Předvídá, že tradiční frustrace způsobená ubíjejícím kancelářským životem a otevřená netolerance vůči nudě bude čím dál tím větší a individuální očekávání budou stále růst. Lidé se budou „zaměřovat čím dál méně na základní finanční jistoty (ty jsou v bohatších společnostech stále více samozřejmostí) a čím dál více na naplnění a smysl. Pro mnohé lidi takové naplnění přinese úspěch v jejich vlastním podnikání, čímž přispějí k tomu, že naše ekonomika bude dynamičtější a produktivnější… Až se v budoucnu budou na velké kanceláře dívat zvědaví historikové sociálních dějin jako na relikt dob dávno minulých, bude svět vypadat úplně jinak. Bude v něm méně jistoty a bude méně předvídatelný, ale zároveň energičtější a produktivnější. Základním kamenem ekonomiky budou stále menší pracovní jednotky. Jedinci se naučí stát na vlastních nohou. Budou si muset zjistit, jaké dovednosti a znalosti potřebují, aby se posunuli kupředu a sami si získávali odpovídající vzdělání. Sami si budou muset najít nezbytný pracovní prostor a pracovní nářadí. A protože sociální interakce a vytváření přátelství se už nebudou moci vždy odehrávat na pracovišti, budou je muset vyhledávat také sami. Ti, kdo touží po tom, aby po celý jejich život pokračovala přísně řízená rutina, jakou znají z dětství, budou hořce zklamáni. Bude to totiž svět dospělých, lidí, kteří mají potěšení z osobní zodpovědnosti.“ Trochu neskromně přitom tvrdí, že onen proces už začal a právě odhalení z jeho Živých mrtvol jeho průběh urychlí.

S diagnózou zaneprázdněnosti některých pracovníků má snad autor pravdu. I když – jak nedávno výrazně a záslužně připomněla novinářka Saša Uhlová – stále existují lidé, kteří si o takových „odpočinkových“ zaměstnáních mohou nechat jen zdát. A také autorovy prognózy z roku 2005 se neukázaly jako úplně liché: ekonomická krize, která přišla o dva roky později, narůstající dynamika klimatických změn, zvyšující se tlak uprchlíků, politické turbulence dané brexitem a volbou Donalda Trumpa prezidentem USA, to všechno jsou faktory, které posilují nestabilitu našeho světa. Rutinní práci navíc postupně zastávají i roboti. Ale i když se dnes nesměle diskutuje o základním nepodmíněném příjmu, asi stále máme daleko ke stavu, kdy by základní finanční jistoty byly „samozřejmostí“. Velmi pravděpodobné je pak to, že mnozí dají před nejistotou vlastního podnikání raději přednost bezpečnému místu ve větší společnosti, kde mohou v pracovní době navštěvovat různé – zaměstnavatelem placené – rekvalifikační kurzy, jež s jádrem jejich činnosti souvisejí jen velmi volně, nebo se mohou před firemním počítačem realizovat nějakým pro ně skutečně tvůrčím způsobem, například psát knihy, jak – bez toho, aby to odsuzoval – líčí Roland Paulsen. (Nebo po očku kontrolovat lopotícího se robota a přitom si číst.) Nemálo čtenářů na knihu Davida Bolchovera asi nebude reagovat jím očekávanou pracovní revolucí a hromadným odchodem od stávajících zaměstnavatelů, ale úlevným pocitem, že když mohou ostatní, budou si i oni v pracovní době dělat svoje.