Jinak všude ticho
Je příznačné, že editory Korespondence jsou literární historik i historik umění. Bohuslav Reynek totiž vynikal stejnou měrou jako výtvarný umělec i jako umělec slova. Reynkova Korespondence může být pro čtenáře bohatým zdrojem informací o životě a tvorbě tohoto básníka, ale i literárním dílem, které lze číst jen pro potěšení z krásy slov.
Zájem, který na počátku 90. let po dlouhém období mlčení vzbudilo literární a výtvarné dílo Bohuslava Reynka, neutuchá ani v současné době. Dokladem toho může být již několikáté souborné vydání jeho básnického díla (Básnické spisy, ed. M. Chlíbcová, Zlín – Petrkov 2009) nebo výtvarně zaměřená monografie P. Chalupy (Bohuslav Reynek, Řevnice 2011). Rovněž vydávání Reynkovy korespondence má již delší tradici, srov. dopisy B. Reynka s J. Čapkem (Nepřicházejí vhod, eds. J. Glivický a L. Kundera, Brno 1969), jeho ženou S. Renaudovou (Suzanne Renaud Bohuslavu Reynkovi, ed. D. Halasová, Zlín 1996) a s T. Sumovou (Dnes jen o té prašivině, eds. A. Palán a M. Bedřich, Praha – Litomyšl 2005). Nedávno vydaná Korespondence však svým rozsahem uvedené knihy několikanásobně přesahuje.
Je příznačné, že jejími editory jsou literární historik (Jaroslav Med) i historik umění (Jiří Šerých). Reynek totiž vynikal stejnou měrou jako výtvarný umělec i jako umělec slova. Také Korespondence se může směle řadit k jeho dílu literárnímu, zatímco výtvarná tvorba je zde zastoupena pouze několika ukázkami. Avšak obsah dopisů i jejich adresáti vypovídají o obou tvářích Reynka-umělce. Korespondence může být pro čtenáře bohatým zdrojem informací o Reynkově životě a tvorbě, ale i literárním dílem, které lze číst jen pro potěšení z krásy slov. Korespondence velkých básníků nebývá vždy stejně bohatá jako jejich dílo; mnohdy až nečekaně překvapí svou „přízemností“ a čtenář se nemůže zbavit dojmu, že byla vydána jen díky slávě svého autora. Ta Reynkova ale plynule zapadá do obrazu plachého petrkovského básníka-mystika, a to jak svou prostotou, tak i hloubkou vzácně vyzařující na povrch. Dopisy nepřekvapí – ale to neznamená, že nejsou zajímavé.
Zájem čtenáře se neztrácí ani přes značný rozsah knihy: čítá totiž přibližně 1200 dopisů (pohlednic, kuponů k balíkům aj.). Korespondence je oboustranná, nicméně přímo na sebe dopisy reagují jen občas. Obvykle proto, že značná část z nich se ztratila, a to zejména dopisy adresované Reynkovi. Svůj díl viny na tom mají jeho střídavé pobyty ve Francii a v Petrkově, nemluvě o nuceném vystěhování z petrkovského statku v roce 1944. Editoři uspořádali dopisy do oddílů podle osob odesílatelů, příp. jejich skupin (např. v jednom oddíle najdeme dohromady staroříšskou korespondenci s A. L. Střížem a J. Florianem). V rámci těchto skupin jsou pak dopisy řazeny chronologicky. Okruh jejich adresátů prozrazuje Reynkovu mnohostrannost: nalezneme mezi nimi jak rodinné příslušníky (syn Jiří, neteře, manželka S. Renaudová), tak především spisovatele (J. Zahradníček, Z. Řezníček, V. Holan, G. Bernanos, J. Giono, M. Jacob), výtvarné umělce (J. Čapek, J. Kolář), tiskaře a vydavatele (V. Vokolek, J. V. Pojer).
Stěžejní oddíl knihy představuje korespondence s J. Florianem, zakladatelem vydavatelství Dobré dílo ve Staré Říši (a zpočátku též s jeho spolupracovníkem A. L. Střížem). Přes svůj obrovský rozsah (tvoří téměř polovinu celé Reynkovy Korespondence) je zde uveřejněna celá, a to hned jako první v pořadí. Právem – jednak začíná již roku 1914, jednak ve Staré Říši spočívají kořeny Reynkovy umělecké i duchovní orientace. Reynek se stal jedním z nejhorlivějších spolupracovníků Dobrého díla, jehož prostřednictvím objevoval pro české čtenáře mnoho autorů, zvláště francouzských; a kromě četných překladů přispíval rovněž svými vlastními verši. Styky se Starou Říší neustaly ani později po Florianově smrti (1941). V době násilného vystěhování z Petrkova se Stará Říše dokonce stala dočasným útočištěm Reynkově rodině. Nejtěsnější vazby ke Staré Říši však Reynka poutaly v prvních letech. V dopisech z této doby zřetelně rezonuje jak Florianův chiliasmus, tak i jeho sžíravá bloyovská nenávist k „buržoovi“: „... stále tajně litují, že jsem se nestal nějakým ,pánem‘, tj. buržoazním prasetem (na jejichž zabíjačku se nehorázně těším)“ (s. 40). Postupem času se tato útočnost vytrácí a Reynkův život jako by se více a více nořil do poklidného petrkovského ticha. Jeho korespondence se však stále rozrůstá o další osobnosti a končí až Reynkovou smrtí v roce 1971.
Edice Reynkových dopisů dokumentuje velký úsek básníkova života, a i přes svůj nezvyklý rozsah je neúplná. U některých adresátů (J. V. Pojer, Z. Řezníček, V. Vokolek) zveřejnili editoři pouze část z bohatého písemného styku a vynechali to, co se jim zdálo nedůležité – opakované technické poznámky k vydání děl atp. Rovněž některé dopisy S. Renaudové, nedávno objevené L. Tučkovou, nebyly zveřejněny v úplnosti; stanou se však součástí monografie, kterou jejich objevitelka a překladatelka chystá. V Reynkově Korespondenci jsou tyto dopisy, stejně jako jiné cizojazyčné dokumenty, uvedeny jak v originálním znění, tak v překladu. Dopisy samotné tvoří asi tři čtvrtiny rozsahu knihy, tedy téměř 700 stran. Je třeba ocenit, že kniha umožňuje plynulé, poznámkami nerušené čtení. Nezbytné vysvětlivky následují jako samostatný oddíl. Uskromňují se jak graficky, tak i obsahově: sice dávají pochopit vše nutné, ale nepřetěžují čtenáře mnohými detaily a někdy kladou i mírné nároky na jeho kulturní rozhled a schopnost usuzování. Avšak vzhledem k tomu, že Reynkovu Korespondenci otevřou spíše vytrvalejší zájemci o jeho dílo, se toto rozhodnutí editorů jeví jako krok, který přispívá k pokud možno přiměřenému rozsahu knihy.
Nárokům literárně vzdělaných čtenářů vychází vstříc krátký doslov J. Meda o Reynkově básnické a překladatelské tvorbě, nechybí ani slovo o Reynkovi-výtvarníkovi (J. Šerých). Následovány jsou několika přehledy – například Reynkův život a tvorba v datech; díky hojným odkazům na konkrétní dopisy dotváří tato osnova ve čtenáři obraz, který si během četby korespondence vybudoval, především mu ale může být vodítkem již při četbě samotné. Dále následuje bibliografie Reynkova díla (včetně překladů a katalogů výtvarného díla), pečlivá ediční poznámka, přehled osobností a jmenný rejstřík. Vytknout není téměř co – snad jen zmíněný přehled osobností a jmenný rejstřík by mohly být spojeny v jedno. Rovněž upozorňování na ojedinělé překlepy je u publikace tohoto rozsahu záležitostí naprosto malichernou.
Reynkova Korespondence představuje edici, která svým zpracováním dostačuje nárokům literárních historiků, což jí však neubírá na čtenářské přitažlivosti. Ta je ještě umocněna precizností grafického zpracování. Fotografie a reprodukce dopisů a Reynkových výtvarných děl vytvářejí spolu s textem a doprovodným aparátem zdařilý celek. Takové vydání si Reynkova korespondence nepochybně zaslouží.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.