Básnická sbírka Zde tvůj život… vyšla poprvé v roce 1922 a vedla k seznámení Suzanne Renaud s jejím pozdějším manželem a celoživotním partnerem Bohuslavem Reynkem. V češtině byla publikována právě v jeho překladu v roce 1926 a nyní vychází poprvé v kompletní, bilingvní verzi, která co možná nejpečlivěji zachovává původní podobu textů. Jak redaktoři uvádějí, jedná se o vydání nikoliv kritické, ale čtenářské až bibliofilské – tomu také odpovídá grafická podoba. Oproti běžnějším formátům poetických sbírek vyniká v knihovně svou velikostí i zářivou kombinací růžové a zelené na obálce od Františka Štorma. Texty jsou navíc proloženy drobnými grafikami.

Autoři nejen vizuální stránkou sbírky ukazují, že čtenář má v ruce vydání především sběratelské, vzpomínkové, čemuž napomáhá právě použití Reynkových překladů. Reynek citlivě převádí nejen obsahovou stránku textů, ale i jejich náladu, jemnou rozjímavost a melodická specifika. Zároveň ovšem jejich využití, navíc bok po boku originálu, ukazuje, že překlad nevyhnutelně stárne rychleji než originál. Zatímco francouzské texty (až na pár slovních kuriozit a obratů) nepůsobí nijak archaicky, čtení Reynkových překladů může být pro současného čtenáře poměrně náročné. Příjemci, který neumí francouzsky, by navíc mohl překlad až zkreslit pohled na poezii Suzanne Renaud. Sto let staré české verše jí totiž dodávají zbytečně historizující, ba až falešně „přepoetizovaný“ nádech: ať už kombinací všudypřítomné luny a přechodníků, nebo z dnešního hlediska – i pro poezii – příliš příznakově působícího slovosledu.

Drobné překážky ve čtení a výkladu textu by ovšem neměly čtenáře od nově vydané sbírky odradit. Ukazují totiž nejen to, s jakým pochopením a citem dokázal Reynek básně Suzanne Renaud převést do češtiny, ale především v našem literárním prostředí připomínají svébytnou poezii francouzské autorky. Renaud ve své prvotině vychází z inspirace anglickým romantismem i z francouzského symbolismu druhé poloviny 19. století a na jejich základě staví vlastní lyriku, místy přírodní a místy spíše meditativní. Právě citáty symbolistních básníků frankofonního prostředí také uvozuje všechny čtyři části sbírky, a oddílům tudíž propůjčuje určitý motivický a tematický rámec.

První dvě části, zabírající přibližně polovinu celé sbírky, silněji pracují s prožíváním přírody. Básně zachycují drobné, epizodické okamžiky, momenty přechodu, realitu bez ostrých rohů, která přechází ve snění. „V dotyku přírody, zvlášť v čase končícího léta a příchodu podzimu anebo při pozorování luny, se bystrost smyslů promění, nastává možnost uslyšet i nevyslovené, neslyšitelné, nenávratně uplynulé či vytušit to, co teprve přichází. Příroda je oporou, studnicí barev a vůní, jedním z mála, co dokáže zjitřenou mysl upokojit,“ píše v doslovu (s. 97) editorka Lucie Tučková.

Suzanne Renaud tak do své poezie vnáší jeden z nosných postupů (především dekadentního) symbolismu, totiž pohyb na hranici – mezi sněním a realitou, dnem a nocí, životem a smrtí. Zatímco u dekadentních básníků však moment transcendence ukazuje na nemožnost úniku z fyzické reality do světa uměleckého snění, Renaud vytváří pomocí silného zapojení smyslů (popisy barev, vůní, chutí i nálad) okamžiky v rozmlženém světě, procházející proměnou. Symbolistní postup se u ní mění v meditaci o přírodě a vyzněním básní je naděje. To se pak odráží i na zvolených básnických útvarech – často se objevují ódy, vzývání či různě silné aluze na modlitby od počátečních oslovení, evokujících vzdáleného adresáta, až po plnohodnotnou modlitbu Chraň, Bože můj…, z níž citujeme: „Veillez, mon Dieu, sur le repos des maisons closes, / Sur le mystique élan qui tient debout les blés, / Sur les petits jardins qui n’ont que quelques roses / Et sur nos cœurs troublés // Chraň odpočinek domů, uzamčených v šeře, / chraň, Bože, mystický vzmach napřímených žit / chraň zahrádek, jež mají růžové jen keře, / nám srdcí, v kterých zhasl klid (s. 24–25).

Právě meditativní, duchovní rozměr pak Renaud udržuje i ve druhé polovině sbírky. Zde ovšem opouští přírodní lyriku a přechází do introspektivních úvah. Z prvních dvou částí zůstávají motivy večerního nebe a hvězd jako pevného bodu „bezčasí“ v měnícím se světě; oproti tomu pak autorka přidává konkrétní prožitek člověka, kterým na zemi zmítá nezastavitelný proud času, jeho okolí i jeho vlastní duše. Lucie Tučková v doslovu upozorňuje na bolesti první světové války, kterými si Renaud jako dobrovolnice v lazaretu prošla, a jež se tak nutně zrcadlí i v její poezii. Renaud ale prožité strasti přetváří v obecnější, místy retrospektivní meditaci o životě a jejím východiskem je jako v prvních částech opět naděje.

Svým rozjímavým charakterem a svébytnou formou vstupuje poezie Suzanne Renaud do literárního prostoru stejnou silou dnes jako v době svého vzniku. Autorům nového bilingvního vydání se navíc podařilo udržet v popředí právě francouzskou básnířku, nikoliv jejího v českém prostředí známějšího manžela, k čemuž přispívají i grafické přílohy a doprovodné texty. Pečlivě a citlivě zpracovaná kniha ukazuje svébytný meditativní svět poezie Suzanne Renaud, který jako by v sobě zároveň už měl předzvěsti mlhavých rán v Reynkově rodném Petrkově.