Galina Ivanovna Valkova; Marianne Jaeglé: Panenka, která řekla ne!: novodobé otrokyně ve světě prostituce. Přel. Šárka Belisová, Vyšehrad, Praha, 2008, 221 s.
Sonia Rossi: Fucking Berlin: studentkou i prostitutkou. IFP Publishing, Praha, 2009, 241 s.
Madam Camilla; Petra Niederlová (ed.): Tajný deník: otevřená zpověď luxusní prostitutky. XYZ, Praha, 2011, 366 s.

Jaké je to být prostitutkou? Proč se jimi dívky stávají, co jim to bere a případně dává? A jaká je typologie jejich zákazníků? Tato témata už dávno u nás nejsou tabu. Když necháme stranou to, že prostituce je tématem české literatury minimálně od J. K. Tyla a B. Němcové, poslední dobou bylo kupříkladu o ní odvysíláno několik pořadů v televizi (Pološero: Kněžky lásky; Ta naše povaha česká: Sex místo stipendia?) a objevilo se i několik článků. Obraz, který si divák či čtenář mohl na jejich základě vytvořit, vyzníval velmi nejednoznačně: zatímco některé prostitutky mluvily o prostituci jako o skoro jediném prostředku získávání peněz pro svoje děti (a vyslechnout se dal i příběh ženy-prostitutky, které byly kvůli tomu děti odebrány), jiné, většinou studentky, ho vyzvedávaly jako snadný prostředek, jak si přivydělat a celkově si výrazně zvýšit úroveň svého životního stylu a mít prostředky na své koníčky, i když od rodičů získávaly na základní potřeby peněz dostatek. I když sexuoložka Hana Fifková vyzvedla to, že prostitutkami se stávají ženy samostatné, informované a inteligentní, které umí převzít zodpovědnost samy za sebe, jiní mluvili o odlidšťujícím dopadu prostituce (podle sexuologa P. Weisse „zanechává těžké stopy na duši“), i o tom, nakolik můžou třeba osobní erotické fotografie na internetu člověku v budoucnosti výrazně poškodit kariéru.

Vyšlo už ale také nemálo knih, z nichž naprostá většina údajně pochází od bývalých vykonavatelek tohoto řemesla (kromě nepříliš podařeného sociologického pokusu s názvem Jak se naši muži dokáží chovat v určitých situacích, ale ne jen oni?, aneb, Skutečné rozhovory, analýzy ze seznamek, profilů jak s muži, tak i s ženami, které se živí prostitucí). Asi nejpochmurněji prostituci vykresluje publikace Panenka, která řekla ne!: novodobé otrokyně ve světě prostituce. Vypráví o bulharské dívce, která už ve své rodině zažila sexuální zneužívání, načež byla v osmnácti letech unesena v rodném Bulharsku cikánským gangem. Stala se tak otrokyní rodinné mafie žijící z kuplířství, vydírání a obchodu s bílým masem. Celé čtyři roky z donucení vydělávala svým věznitelům peníze prostitucí, sdílela s nimi každodenní život, a dokonce se stala vyvolenou jejich diktátorského bosse. Co jí tato zkušenost přinesla? Nic pozitivního: „Když se ohlížím zpátky, s ohromením si uvědomuji, jakou necitelnost ve mně takový život vypěstoval. Stala jsem se stejná jako on. Už jsem necítila vůbec nic. A to mě dodnes trápí ze všeho nejvíc. Nejenom že mě mlátil, znásilňoval a připravoval o důstojnost tím, že mě nutil celá léta k prostituci. Taky mě zbavil všeho lidského, co ve mně bylo. Připravil mě o všechny city. Udělal ze mě stvůru. Přetvořil si mě ke svému obrazu.“

Ze zcela jiného rodinného prostředí pocházela italská hrdinka knihy Fucking Berlin: studentkou i prostitutkou. Ta prý prožila relativně ideální dětství, po kterém se dostává do Berlína na studia matematiky. Seznamuje se s polským přítelem, který se živí prostitucí, a za nějakou dobu se dává na stejnou dráhu i ona sama. Napřed zkouší jen erotický chat, jehož líčení místy nepostrádá humorné aspekty, třeba když vzpomíná na zákazníka vyžadujícího, aby mu nadávala. Ona ale vinou své ne dosud dokonalé němčině znala jen „parchanta, hajzla a sviňáka“, a to bylo málo. Co se týká jejích pozdějších zkušeností jako opravdové prostitutky, dozvídáme se třeba to, že nejhoršími zákazníky byli Arabové a Turci, kteří ženy „osahávali jako kus masa“. A celkově se o klientele prostitutek v knize tvrdí, že dvacet procent hostů bylo v pořádku, čtyřicet byli hnusáci, „zbytek opravdová prasata“.

Celkem pozitivně naopak svoji zkušenost líčí sebevědomá vypravěčka knihy Tajný deník: otevřená zpověď luxusní prostitutky. Muži jsou v knize popisováni jako v podstatě to slabší a citlivější pohlaví: „Chlapi se dají jednoduše rozhodit. Stačí se vysmát jejich mužství a jsou připraveni se i oběsit. My ženské musíme být silné v každé situaci. Žena – základ světa.“ Autorka je daleka toho, aby nad svým zaměstnáním prostitutky a majitelky erotického privátu vyjadřovala nějakou přehnanou lítost, naopak hrdě prohlašuje: „Moje práce mi dala obrovský životní nadhled a zkušenost! Z toho naivního děvčátka vyrostla samostatná, vyrovnaná žena, která má morálku postavenou hodně vysoko, zná svou cenu, naprosto přesně ví, co chce, a umí si o to říct.“

Letos ovšem vyšla i kniha s názvem Bordel jako byznys, která líčí svět prostituce z opačného hlediska, z pohledu mužského provozovatele prostituce. Její autor Alexander Gerhardinger vystudoval ekonomiku a sociologii, živil se jako krupiér, zkoušel podnikat s nemovitostmi a nyní již několik let provozuje jistý „saunaclub“ ve Vídni. V knize samolibě líčí sám sebe jako úspěšného a výkonného manažera, který si dokáže poradit s konkurencí a uniknout všem rizikům podnikání, které je na hraně zákona (proto ochotně spolupracuje s policií). Žádné, byť nepatrné morální pochybnosti nad svým podnikáním si nepřipouští, naopak útočí na prvky nemorálního chování v okolním světě. Ze svého podnikání se snaží vyvozovat ponaučení i pro jiné obory: „Není podstatné být krásná. Mnohem důležitější je přívětivost. Zatímco krásné dívky v mém podniku čekají chladně u baru na zákazníky, a přitom dokonce bývají svými kolegyněmi ze závisti a žárlivosti šikanovány, přívětivé dívky dělají obchody. To je koneckonců také vážně míněná obchodní rada všem podnikatelům v oboru poskytování služeb. Pokud chcete dělat dobré obchody, tak neberte krásné dívky. Berte ty přívětivé.“ Autor zdůrazňuje, že v jeho podniku jsou dívky svobodné a mají k němu zcela jiný vztah než tradiční prostitutky ke svým pasákům. Přitom ale způsob, kterým se o nich vyjadřuje, je místy velmi hrubý až rasistický. Svůj model erotického podniku vychvaluje jako ten nejlepší, zatímco všechny ostatní jsou podle něj založeny jen na kuplířství, což je ovšem evidentně falešná dichotomie.

I Gerhardinger ve svém klubu zaměstnává ženy, které nepocházejí z německých zemí a nemluví či nerozumí německy, ale tvrdí, že to často nevadí, protože až třicet procent zákazníků si chce povídat, respektive jim stačí, že jim někdo potichu naslouchá, a sex, za který si zaplatí, vůbec „nekonzumují“. Průměrný návštěvník jeho podniku si prý vybírá takové dívky, které jsou opakem jeho ženy nebo přítelkyně: pokud má tlustou, chce hubenou a opačně, muži „chtějí hlavně změnu“. Všechno, co se u mužů z nesplněných sexuálních fantazií nahromadilo, pak prý často „vyvane v průběhu několika málo návštěv“. Pro některé zákazníky jsou pak v jeho podniku obzvláště přitažlivé ne přímo „sexuální pracovnice“, ale třeba místní vrátné nebo uklízečky. Zamýšlí prý dokonce otevřít zvláštní klub, ve kterém by prostitutky předstíraly, že nejsou prostitutkami, ale právě vrátnými či uklízečkami…

Samostatnou kapitolu věnuje autor římskokatolickým kněžím, podle něj deset procent německých a osm procent rakouských duchovních tohoto vyznání navštěvuje nějaký erotický podnik. Celkem si je chválí, protože jsou to prý příjemní zákazníci: chodí s velkou pravidelností, nikdy nedělají potíže, jsou kultivovaní a přátelští v rozhovoru, málokdy mají k dívkám neobvyklá přání. Neradi mluví o sexu a v nevěstinci sice objednají dívkám rádi šampaňské, „sami ale pijí jen kolu“. Referuje ale i o knězi, který po aktu chtěl, aby s ním dívka poklekla a prosili spolu za odpuštění hříchů. K tomu dodává, že některým prostitutkám to není proti mysli: dívky z Itálie nebo Španělska v sobě ukrývají špatné svědomí kvůli své práci. Pak jim přijde vhod, když mohou s podobně smýšlejícím člověkem žádat o odpuštění, a „ještě lépe, když jim zákazník také hned udělí rozhřešení“.

Gerhardinger referuje i o mužích, kteří si některou z prostitutek tak oblíbili, že si ji vzali za manželku (tyto svazky podle něj nejsou příliš trvalé), ale i o těch, kteří dívky v jeho podniku střídají, protože „věrnost můžou mít doma“. S velkým gustem líčí příhody manželek, které se dozvěděly o přítomnosti manžela v saunaclubu a rozezleně se domáhaly vstupu – ovšem marně, protože ženy kromě zaměstnankyň do něj nemají přístup. S údivem a neskrývaným posměchem autor konstatuje, že zvlášť velký strach mají před svými manželkami muži, kteří si před jeho dívkami hrají na „borce“.

Právě na základě svých znalostí prostředí nevěstince se autor pouští i do obecnějších úvah, respektive znalosti určitého segmentu společnosti absurdně přenáší na společnost celou, tedy snaží se svoje bohaté, ale přeci jen parciální zkušenosti až komickým způsobem zevšeobecňovat. Dochází tak v pravdě k pozoruhodným závěrům: kupříkladu že bez výjimky „každý muž chce do nevěstince“ (že přitom naši dávní předkové žili polygamicky, že muži často sní o sexu s cizími partnerkami a často s několika najednou, je samozřejmě pravda…). Svérázně chce autor řešit všechny manželské rozpadající se partnerské vztahy: žena, jež chce zachránit takový vztah, by se měla zabývat technikou „deep throat“, proslavenou známým filmem, která je údajně „tisíckrát účinnější než ta nejdražší vztahová terapie“. A jak vidí budoucnost nevěstinců? Kupodivu černě: princip obecné promiskuity se podle něj rozšíří do celé společnosti: „Hnutí výměny partnerů se po všech stránkách nachází na nezadržitelném vzestupu. Manželé, jejichž ženy už nemají žádný problém s otevřenou, pravidelnou promiskuitou a se všemi druhy sexuálních experimentů, nepotřebují nevěstince. Těch bude ubývat. V nepříliš vzdálené budoucnosti si muži výhody nevěstince pravděpodobně přenesou z větší části do manželského lože.“ Jako manažer erotického podniku se možná Gerhardinger osvědčil, ale jako sociolog je ve své knize zcela nepřesvědčivý. I když jeho pohled do zákulisí může být zajímavý, vzhledem k velké problematičnosti některých citovaných výroků je otázka, nakolik jsou i jeho další tvrzení důvěryhodná. Prostituce přitom každopádně představuje fascinující téma, které stojí za výzkum. Jde o oblast, ve které se setkává tělesná a duchovní stránka člověka, jeho život soukromý i veřejný, lidská představivost a emocionalita s touhou po zisku či přímo vykořisťováním. Na skutečně fundovanou knihu sociologa či antropologa, která svět prostituce představí bez přehnaného moralizování, ale i s poukazem k jeho skutečným rizikům, tak čeští čtenáři – tedy aspoň ty, které to zajímá a neváhají si to přiznat – musí stále čekat.