***

O takové věci bude přece muset rozhodnout sám. Chtěl by vidět toho, koho by chytili do takové pasti na nádraží – rád by viděl, jak se opět vydává do města! Ovšem, také strach. A oprávněný strach. Jistě. A ještě navíc když si člověk vybaví veškerý strach, který se do člověka dostal v minulých dvaceti letech. To. Strach v podvědomí, v mozkových závitech, ukrytý v zákoutích srdce, vetkán mezi nervovými vlákny jako mikroskopická pavučina. A takový strach je současně prokletí i pokušení, hřích i trest zároveň. Takže také strach z města, nejen strach z Němců? Strach z města? „Je to tak,“ zašeptal. „Je to tak.“ A podiví se, že ho to nenapadlo dřív. Podiví se, že je rázem všechno prosté. Všechno jako dlani. Jistěže za to může i nádraží, ale jen kvůli němu by nebyl tak tupě umíněný. Jako by ho vedla nějaká skrytá síla. Skrytá a hluchá. Ano, strach před městem. To je to. Zděšení před továrnou, kde po staletí přetvářejí slovinské lidi. To je to. To je to. Ano, to je to. Přetvářejí je. Dají jim nové příjmení a nové jméno a do ruky gramatiku nového jazyka. Od konce první světové války to všechno ještě navíc ohněm a mečem. Plameny hořících budov, pochodeň slovinského divadla uprostřed Terstu, ti už jako dítěti do mozku vpálí strach. A pocit méněcennosti, protože jsi jako pária. Učitel může pověsit za copy plavovlasé děvčátko, které ve škole promluvilo jazykem otroka. Strach černocha před bílým člověkem.

Běloch totiž pověsil na vchodem ceduli a zakázal vstup méněcenné černé rase. Takové nápisy jsou už čtvrt století uprostřed Terstu. Pro slovinské lidi. „Smrt Ščavům!“ (z lat. Sclavus, tj. Slovan, ale též it. schiavo, tj. otrok, v Terstu platí vesměs jako nadávka, pozn. autora) V novinách články s takovým obsahem. Nápisy na zdech. Nápisy na záchodcích. V tramvajích cedulky se zákazem na oknech. A současně s tím rozsudky smrti. Jak má mít člověk z terstských ulic radost? Jak se má radovat z cest od kopců k moři?

Zastavil se.

Dobře, je-li tomu tak, musí se vrátit zpátky do města. Zcela jistě. Ale taky se velice podobá Vidě. I ona pořád touží utéct ponížení svého národa, odejít pryč a mezi cizími lidmi, v Benátkách, ve Florencii, v Římě, se zbavit strachu a pocitu zaostalosti. V čem je lepší než ona? Ach, ovšem, může jít k partyzánům. Může jít i za ní. Ale podvědomě by utíkal pryč odsud. Do lesa, ale pryč odsud. Ve skutečnosti by to byl útěk, ne odchod. Útěk. Protože tak se vzdaluje zostuzený člověk od místa, kde zažil zostuzení.

***

Kdo? Kdo to mluví? Ten obhájce? Chci to slyšet znovu, toho obhájce před tribunálem. To mě zajímá, pánové. I já už jsem skoro advokát. Studoval jsem v Boloni. Jakže? Ano, v Boloni. Kde je obhájce? Nevidím mu do obličeje. Slyšíte ho? „Jsou vinni. Skutky, k nimž se přiznali, jsou bezpochyby velezrada, proto by měli být odsouzeni k nejtěžšímu trestu, trestu, který si já na tomto místě ani netroufám vyslovit...“ Zatraceně! To je obhájce? Uhněte, uhněte. Uvolněte mi místo. Uhni, carabiniere! Já smím do soudního sálu, já jsem právník. Ruce pryč, carabiniere, obhájce je jako diplomat. Jako zpovědník. Ruce pryč, řekl jsem, ruce pryč! I já chci říct svoje. A pak mě suďte tam s těmi hochy v železné kleci: „Evropané! Ti slovinští mladíci se vzepřeli teroru, vzepřeli se mužům v černých fezech, kteří v roce 1920 zapálili slovinské divadlo uprostřed Terstu! Le Theâtre slovène de Trieste. Lidé dvacátého století! Co je to za nový řád ve jménu křesťanství? Dvoutisíciletá kultura? C’est cela le droit international? Podpálit benzínem velké divadlo. A slovinské školy? Zastavte je! Zastavte je!“ A ti banditi si můžou dělat, co chtějí. Politika je skutečně kurva. Una puttana. A muži v černých košilích soudí. V bílém paláci, který postavilo Rakousko. Hrdinové v klecích, a lotři soudí. I to je nařízení mezinárodního práva? Bylo do londýnského paktu zahrnuto také toto? Ne, Vido, my nejsme méněcenní. ONI JSOU NICOTNÍ.

***

A současně měl před očima, jako tehdy, když se ho učil zpaměti, text zákona: „Od začátku školního roku 1923–1924 se bude vyučovat v italštině v první třídě všech základních škol s cizím vyučovacím jazykem; v dalších letech to bude postupně zavedeno ve druhé třídě, a tak ve lhůtě tolika let, kolik trvá základní škola, se v ní nebude učit jinak než v italském jazyce.“ Riforma Gentile ze dne 1. 10. 1923, č. 2185. A pak si vzpomněl ještě na Zvláštní zákon Legge speciale ze dne 8. 3. 1928, č. 233. „Úředníci mají právo nejen nezapsat jména, která dali rodiče dětem, ale mohou proti vůli rodičů dát dětem jiné, italské jméno.“