Spala dobře. Bez těch hadiček je to paráda. Ale už dvakrát zapomněla přivolat sestru, ačkoliv má zvonek hned vedle levé ruky na okraji postele. Měla mokro v posteli. Zpočátku jí to připadalo příjemně teplé. Teď si ale musí dávat pozor, jinak jí zase zavedou do močového měchýře trubičku.

U postele stojí kolečkové křeslo. Kdyby chtěla na záchod, sama by to nezvládla. Musí přijít sestra, usadit ji do křesla, odvézt ji tam, posadit na mísu, počkat, utřít jí zadek, natáhnout kalhotky, stáhnout noční košili, dovézt ji zpět.

Někdy se jí udělá nevolno, když ji zvednou.

Někdy z ní na míse nic nevyjde. To se stává, pokud vedle ní stojí ošetřovatel. Nedokáže se prostě v mužské přítomnosti vyčurat ani vykadit. Přestane se jí chtít. Přemýšlí, jestli to tělo vsákne. Absorbuje.

Ve chvíli, kdy si pomyslí cizí slovo absorbuje, sklouzne rouška i z druhého cizího slova: afázie! Bez řeči!

Musí se smát, že si to vykládala jako „ona žije“.

Osm set devatenáct minus čtyři sta padesát dva? Tři sta šedesát sedm. Správně? Ano.

*

Leží v třílůžkovém pokoji. Sama.

Něco však zrovna zarachotí u dveří. Vezou sem nějakou ženu. Dostane postel u okna. Tam by ráda ležela i ona. Přátelsky na ženu kývne. Ta se usměje.

Jenže se nepřestává usmívat.

Její úsměv vypadá jako připevněný pavučinkově tenkým vlascem. Pátrá po otvorech v koutcích úst, skrze něž dvojitý vlasec provlékli a smyčky vyvedli za uši. Teď si konečně uvědomí, že nemá brýle.

Býle, řekne hlasitě, býle.

Pořád žádné R.

Býlebýlebýlebýlebýlebýlebýle.

To neřekla ona, ale ta žena.

Přichází sestra, seznámit se s tou ženou.

Dobrý den, paní Schröderová!

Paníschröderovápaníschröderovápaníschröderová!

Proč opakuje všechno, co říkají ostatní? Má to něco společného s echolálií?

Je šťastná, že má občas po ruce cizí slova.

Kromě toho ji před chvílí napadlo, co jí to synové měli zasunout pod kříž, když tu byli: samozřejmě polštář.

Chytne polštář levou rukou a zmuchlá ho do velkého chuchvalce.

Dobrou noc.

*

Dobrou noc samozřejmě nesedělo. Je teprve poledne. Vytrhnou ji ze spánku a nakrmí. Ještě stále kaší, ale nevypadá už tak béžově jako ta ze sondy. Dneska je to bramborová kaše. Když sestra namočí lžíci do hnědé omáčky, odvrátí hlavu. Univerzální hnědá jí kdysi říkali. Sestra až napotřetí pochopí, že omáčku nechce.

Proč jí to vlastně neřekla?
Omáčku ne!
Já už jsem to pochopila, směje se.
Už?

*

V kalíšku chybí ten velký světle modrý prášek. Těší ji to. Takhle by to mohlo pokračovat. Od té doby, co tam ten prášek není, bývá zase o něco déle vzhůru.

Dnes jí z lebky vytáhli ty protitankové zátarasy. Ničeho si nevšimla. Nebyly to taky žádné zátarasy, ale kovové svorky. Zřejmě jí operovali hlavu. Proč? Nemá ponětí. Když se nechá vézt na toaletu, dychtí pohlédnout do velkého zrcadla. Do té doby si ho ani nevšimla. Diví se tomu.

Tak to je ona. Není pochyb. Na levé polovině hlavy jí chybějí vlasy. Ne, není to tak úplně pravda: raší jí dva, tři milimetry nových vlasů. Tenká červená čára se táhne od vlasové linie na čele velkým obloukem až před ucho. Po obou stranách asi patnácticentimetrové čáry jsou vidět výrazné červené tečky. Jsou od svorek a připomínají pokácenou alej, jejíž pařezy sotva vyčnívají ze země. Jeden pařez se zanítil a bolí.

Zajímavé, pomyslí si.

Brocova afázie, napadne ji náhle.

*

Když přijde Matthes, zkusí to. Pokouší se mu sdělit, že by chtěla nějakou literaturu o afázii. Matthes na to nic neřekne. Nerozuměl jí? Určitě jí nebylo rozumět.

Matthes už na oku nemá obvaz. Vypadá tak mladě! Donesl noviny, chce mu je netrpělivě vytrhnout z ruky. Desátého srpna! Už je tu víc než měsíc. To je vážně neuvěřitelné.

*

Měla by se divit, že dokáže poměrně dobře počítat a že si neustále sama dává příklady? Cvičí počítání z hlavy? Ale co, rozhodne se, že tomu se raději divit nebude.

Namísto toho čeká. Na to, že se něco stane. Tady se nic neděje. Nikdo s ní nepřichází cvičit. Na jednotce intenzivní péče ji mobilizovala ta tmavovláska. Tedy snažila se ji mobilizovat. Ale tady? Tady na interně už třetí den ležíš, říkal předtím Matthes, to je špatný. Zjevně se ji snaží dostat někam jinam. Kam, tomu nerozuměla.

Dveře se otevírají. Dovnitř vchází mladá žena, představuje se jako fyzioterapeutka. No konečně! Slovo „fyzioterapeutka“ by ji právě teď nenapadlo, ale ve chvíli, kdy je žena vysloví, je znovu dostupné. Ráda by poslouchala slova. Místo toho ji fyzioterapeutka přesadí do kolečkového křesla a odváží ji pryč, dolů, přes dvůr, do jiné budovy. Přijedou do velké tělocvičny.

Určitě vás musí přeložit sem! říká fyzioterapeutka.

Co je tady? ptá se. Hurá, funguje to!

Ktová dnotka, říká žena.

Co je to?

Ještě než žena stačí odpovědět, dojde jí to. Ovšem, iktová jednotka pro pacienty po mrtvici! Co by měla pohledávat mezi pacienty po mrtvici? Nevěřícně zírá na fyzioterapeutku.

Ta prohlásí, že ji na naléhání jejího muže zavolali na internu, aby s ní rehabilitovala. To že je ale mnohem jednodušší na iktové jednotce, protože bez převážení se ušetří čas a mohla by se za ní sem tam podívat i v mezičase. Kromě toho je na iktové jednotce k dispozici logopedie a ergoterapie, které by se jí taky mohly hodit.

Na interně by jen tak ležela.

To je pravda.

*

Začíná mluvit. Ještě to ani nedokáže pochopit. Není toho moc, co říká, a často je to zřejmě špatně. Dnes tu byl znovu Matthes a ptal se, co měli k jídlu. Palouk. Zopakoval to a jí to samozřejmě došlo: palouk je úplně špatně. Tvaroh, chtěla říct. Tvaroh a brambory. Smáli se.

Matthes řekl, že její přeložení na iktovou jednotku je hotová věc. Kdy to zvládl? Je snad tady v nemocnici déle, než předpokládala?

Žena na lůžku u okna má často návštěvy. Přichází její muž a syn. Synovi je asi dvanáct. Paní Schröderová zjevně moc nechápe. Nedá se s ní dorozumět. Muž a syn se hodně smějí. Zřejmě její stav už dobře znají, není pro ně překvapením, že jim nerozumí.

*

Dnes se zeptá Matthese, co se stalo.

Co se stalo?

Krvácení do mozku jsi měla, řekne. Prasklo ti aneurysma.

Je zničená. To nečekala. Matně si vzpomíná, že docela před nedávnem toho o aneurysmatech hodně četla. Proč vlastně?

Operovali tě. Dvakrát. Při první operaci zaklipovali aneurysma, při druhé vytvořili spojení mezi oběma komorami.

Všechno slyšela. Na pochopení musí počkat.

*

Aneurysma zní dobře, myslí si. Jako ženské jméno. Aneurysma Wesendahlová. Opájí se představou, že se jmenuje Aneurysma.

Ošetřovatel vpochoduje do pokoje energicky a s osobitým humorem na rtech.

Tak co, Helenko, japa sme se vyhajali, do růžova?

Depák, Hartmutku!

Směje se. Ve skutečnosti ji minulou noc zase jednou přepadl záchvat úzkosti. Měla pocit, že kolem ní je všechno v plamenech. Rozčileně zazvonila na sestru. Přišla ta nejhodnější, kterou tady mají. Pohladila ji po hlavě, rozsvítila světlo. Vzpomíná si, že něco říkala. Co, na to už se nepamatuje. Ta hodná řekla, že jí tu nic a nikdo nehrozí. Uvědomila si, že to té sestřičce začíná věřit. Bylo to poprvé, co tu je, kdy k personálu pocítila něco jako důvěru. Jako by ta milá osoba narovnala realitu, s jejíž podivností se ona už začala smiřovat.

Hartmutek tě teďka převeze, směr iktová jednotka!

Konečně.

*

Na toaletě ji nechávají samotnou, dokud nezavolá sestru. Vozí ji do společenské místnosti a dostává opravdové jídlo. Rehabilituje. Mívá návštěvy.

Dneska tu má zase Nataschu, dceru svého manžela. Natasche je už sedmadvacet.

Matthes posadil Helenu do kolečkového křesla a sjel s ní dolů, do nemocniční kavárny, kde jí zmrzlinu. Natascha jí přivezla plochou mušli z Atlantiku. Byla ve Francii.

Hlavou jí bleskne vzpomínka: Helena Natasche předčítá. Děvčeti jsou čtyři roky. Jako přítelkyně první Matthesovy rodiny u nich Helena zůstala přes noc a Natascha za ní ráno přišla do pokoje, aby ji probudila a pozvala k snídani. Má na sobě košilku s krátkými rukávy a do šeda zaprané kalhotky. Chce slyšet nějaký příběh. Její bratr Mischa má dva roky.

Stejně bleskově přijde vzpomínka, že Mischa se před třemi lety nechal přejet expresním vlakem.

Nataschina návštěva končí slzami.

Není jim schopná říct, proč pláče.

*

Vizita.

Sestra vykládá, že ji v noci s pláčem volala k sobě, protože se pokakala. Kupodivu k tomu neměla co říct, jen odsunula přikrývku a ukázala na to místo… Páchlo to a už to začínalo i dráždit, pálit, jak si pamatovala. (V jakém věku se to naposledy pokakala?)

Jestli je tak depresivní, musíme jí zvýšit dávku.

Ale ne, vždyť ona není depresivní! To si člověk ani nesmí zabrečet, když je mu kvůli něčemu trapně?

Ne… ne… chci… antideprisum!

Vážně? To byste ale měla, není to teď pro vás snadné.

Není to snadné?

Užasné. Nad tím, že necítí žádný smutek.

*

Co je… proti smutku?

Sestra se na ni tázavě podívá.

Proti — smutku, proti — pláči!

Sakra, ve chvíli, kdy chce vyslovit slovo antidepresivum, je pryč. Vrací se. Druhý pokus. Znovu mizí v okamžiku promluvy.

To ji tak rozruší, že se začne zlobit.

Ztěžka dýchá.

No tak, skovejte si ten vztek, já za to přeci nemůůůžu!

Anti… anti… dep-risum, drmolí lámaně.

Jo ták! Sestra se usměje a ukazuje na malou tabletu v misce. Divné, že tak malé pilulky mají odstranit tak velký smutek.

Vybere tabletku z misky a odloží ji vedle. Ostatní spolkne. Je mezi nimi antibiotikum proti infekci močových cest. Vlastně ho nepotřebuje, protože asymptomatická bakteriurie ji doprovází od chvíle, kdy dospěla.

Jenomže to nedokáže říct.

*