Chodila jsem za ním. Znovu a znovu. Poprvé mi bylo třináct. Viděla jsem ho o polední pauze na promenádě na nábřeží, smál se u ramene mně neznámé ženy. Ukazoval právě na vodu, když si všiml i on mě. Smích na moment utichl, měřil si mě pohledem; ale pak, jako bych dala najevo, že jsem jeho komplicem, rozesmál se znovu na plné kolo, žena mu něco šeptla a on ji objal. Prošli jsme kolem sebe jako cizí. Pocítila jsem vnitřní chlad, prostupoval z prsou až do útrob, náhlý niterný vpád zimy s námrazou a náledím.

Napočítala jsem do deseti a šla za nimi, s odstupem několika set metrů, dokud se neobrátil. Mlčky jsem stála a zírala na něj. Byl to jen krátký pohled, který mi věnoval, a nejdelší, jaký jsem na sobě kdy pocítila. Tento pohled byl rychlým, čistým řezem. Spojení přerušeno. Dívala jsem se za ním, za ním a za tou ženou, stála jsem tam a nečinně přihlížela loudavým krokům páru, který se jako neukotvená loď víc a víc vzdaloval od břehu.

Večer jsme spolu seděli u kulatého stolu. »Povídej něco,« vybídla mě matka. Vypadala smutně. Bavila jsem rodinu při jídle, protože jsem nedokázala vydržet to ticho. Byly to hodně veselé nebo naopak hrůzostrašné historky. Vymýšlela jsem si; některé měly pravdivý základ a já je přibarvovala. Buď byl někdo ze spolužáků skandálním způsobem, a přitom tak důvtipně drzý, že z toho učitel zkolaboval, nebo otec jedné spolužačky nasedl do člunu a vydal se na jezero, aby se při západu slunce zastřelil, a já citovala z dopisu dceři na rozloučenou. Na otce jsem se přitom dívala jen kradmo. Oči měl jen pro jídlo a uši jen pro mé příběhy. Jedl s chutí a živě se zapojoval, bavil se nebo zarmouceně kroutil hlavou, podle toho, o jakou reakci posluchačů si ty historky říkaly. Naše pohledy se ale nestřetly.

Často jsem vykládala, že můj otec je mrtvý. Ale není to pravda.

Můj otec pije. Každý člověk pije. Musíš hodně pít je nejčastější rada, jakou slýchám. Můj otec pije hodně, ale nic teplého. Teplé nápoje se mu hnusí. Pije mléko, když má žízeň, a brandy, když žízeň nemá. Ráno se osprchuje, vezme si oblek. Pak vypije hrnek mléka a jde do práce. O sobotách tu zůstává a sedne si v obleku do koženého křesla. V poledne popije brandy. Potom řekne: »Ještě musím do kanceláře.« Při večeři většinou zůstává jeho židle prázdná, nejen v sobotu. Vrací se domů taxíkem pozdě v noci.

Je mi devět. Před pár dny jsem byla u prvního svatého přijímání. V kostele jsem odříkala větu, kterou jsem se v hodinách náboženství naučila nazpaměť a večer co večer si ji odhodlaně opakovala před spaním: Přeji si k svatému přijímání od mého Boha Otce i Syna jeho na všech svých cestách požehnání. Z »mého Boha Otce« jsem přitom udělala »Boha, mého Otce«, a tedy dvě osoby, Boha a mého otce, tím, že jsem mezi ně pomyslně vložila čárku: »Přeji si k svatému přijímání od Boha, mého otce i syna jeho na všech svých cestách požehnání.« Mé velké sestře se to líbilo. »Dobře, jsem pro,« odvětila, »i když žádný syn nejsem.« Otec na to neřekl nic, ale dal mi pusu a přikývl, když se ho můj kmotr zeptal, jestli je na mě hrdý.

Probudím se. Slyším tupé údery, někdo buší kladivem do koberce. Ležím a poslouchám. Ne. To jsou mí rodiče, perou se. Vím, jak to vypadá. Občas zaslechnu jejich potlačované výkřiky. Ležím, nezvedám se. Sestra mi poradila: Když člověk zůstane naprosto nehnutě ležet a potichu si mumlá »jsem připraven«, přilepí se na něj smrt, bodne a vpustí jed, který se bleskově rozšíří po těle, jež strne. Sama už to mockrát vyzkoušela. Při hraní na schovávanou a když nechce být vyvolaná ve škole. Vždycky to vyšlo, je potom neviditelná. Ale nesmí se zapomenout říct včas »pusť mě«. »Jsem připravena,« šeptám. A už se to dostavuje, jed. Funguje to!

Každou neděli se všichni pěkně oblečeme a jedeme autem na výlet. Navštěvujeme jednu restauraci. Mají tam dětská menu a dětské dezerty. Bývá mi špatně. Vedle parkoviště je kolotoč, na kterém se mi dělá špatně ještě víc. Pak zase nasedáme do auta. Otec kouří doutníky. »Zastav!« mám říct včas, než se pozvracím, připomíná mi matka pokaždé při nastupování. Často pršívá. Tisknu čelo na chladné okénko a dívám se na kapky, jak se roztékají.

*

Jestli je tahle historka pravdivá, nevím, ale slyšela jsem ji tolikrát, že si nedovedu představit, že by nebyla.

O svých pětatřicátých narozeninách, 13. listopadu 1976, navštívil můj otec poprvé ilegální kasino, příležitostně zřizované v sále tradičního noblesního hotelu. Přistoupil ke stolu, nechal si vysvětlit pravidla, úplně jim neporozuměl, a vsadil.

Když se vypotácel do deštivého nedělního svítání, měl u srdce nejnaditější náprsní kapsu, jakou kdy sám vůbec viděl. Vyhrával celou noc, aniž by do detailu chápal pravidla hry.

Nebyl ještě dost opilý na to, aby už jel domů. Taxikář mu nechtěl rozumět. »Napište mi adresu tady na papírek,« žádal ho. »Morning bar,« načmáral otec. »Neznám,« odpověděl taxikář, »pojď, zavezu tě domů. Kde bydlíš?« Otec ze saka vytáhl náprsní tašku, otevřel ji a podal řidiči několik bankovek. »Morning bar,« zopakoval. Nebyl to bar, ale bordel, třebaže i tam bylo místo, kde se nalévalo. Žádní hosté tam nebyli, každopádně žádní, co chtěli pít. Otec si objednal brandy. Když přišel celý promočený k sobě, ležel na chodníku před podnikem. Bez kabátu, bez hodinek, bez náprsní tašky. Brýle rozlomené, půlka mu visela na nose, půlka na uchu. Na břiše, na hrudníku i v obličeji měl několik modřin.

Vyprávěl nám tu historku pořád dokola, jako varování, předpokládám, před alkoholem, hazardem a nevěstinci, ale neúčinkovala, ani u nás u dětí, připadala nám napínavější a dobrodružnější než Robinson Crusoe a radovaly jsme se, že ji můžeme znovu a znovu slyšet a vyptávat se na každou podrobnost, ani u otce, pil dál, sázel a chodil za děvkami. Nad ránem se vracel domů taxíkem, často potlučený, zraněný a roztrhaný, samá modřina a krvavá rána, lehal si k mé velké sestře do postele, protože věděl, že tam ho matka, s ohledem na spící dítě, vyslýchat nebude, ráno vstal, osprchoval se, oblékl si vyžehlenou košili, vyčištěný oblek, cucal eukalyptový bonbon, aby přebil pach alkoholu, a vyprávěl nám historku ze svých pětatřicátých narozenin, co byla stará už roky. Ačkoli právě teď mě napadá, že moje velká sestra při tom, když otec vyprávěl, nikdy nebyla. Nenávidí ho. Nechce, aby si k ní lehal do postele. Otec páchne, a chrápe. Moji velkou sestru to probudí a pokouší se ho z postele vytlačit. Ale otec je těžký a spí tvrdě.

Často jsem snila o tom, že můj otec je mrtvý. Vtom jsem procitla, s křikem, tvrdí svědci.

Chodila jsem za ním. Znovu a znovu. Jednou, to mi bylo patnáct a pracovala jsem jako pomocná síla v kavárně, co patřila starým manželům, usedl znenadání k jednomu z mramorových stolků a objednal si sklenici mléka.
»Jdi pryč, prosím!«
»Dal bych si sklenici mléka,« zopakoval.
Starý kavárník obcházel stolky a přeptával se hostů, jestli je všechno v pořádku.
»Tak jak se činí moje dcera?«
»Vy jste její otec?« Potřásli si rukou. »Mohla by být uctivější, ke stálým zákazníkům především, ale jinak vůbec není tak špatná,« a kavárník se sklonil k mému otci: »Hlavně, že je hezká, to víte,« dodal s mrknutím. Otec mě sjel pohledem odshora dolů a znalecky pokýval. V tu chvíli jsem pevně sevřela rukojeť kuchyňského nože.
»Gentleman, tvůj otec, pravý gentleman,« pošeptal mi kavárník.
»Můžu už končit?«
»Ale jo, to mléko je na účet podniku.« Pak si oba potřásali pravicí, jako že jim bylo největším potěšením, a nevěděli kdy přestat. Využila jsem toho a šla jsem. »Nashle! Pane Storrere, zase mi zavoláte, že?« Otec za mnou něco nesrozumitelného křikl. Vešla jsem do obchodu s hudebninami hned naproti, listovala v notovém sešitu a pozorovala vchod do kavárny. Objevil se otec, postával, zadíval se doleva, doprava, váhal, a vydal se nalevo úzkou uličkou nahoru.

Neví, kam míří. Co pár metrů zůstane stát, prohlíží si výlohu lékárny, světelnou reklamu, jídelní lístek. V jednu chvíli se zastaví a obrátí se na kolemjdoucí jako žebrák, beze slova, ale s přihlouplým úsměvem, který si říká o soucit, poznám to i z té dálky. Stydím se. Několika rychlými kroky ho dojdu, popadnu za rukáv, jako bych ho chtěla zatknout, a odvedu ho domů.

*

Jednou, po letech, jsme kolem sebe projížděli v tramvaji. Všimla jsem si ho na jedné zastávce, byl ve voze, který jel opačným směrem. Lidé vystupovali a nastupovali. Tupě před sebe zíral. Vypadalo to, že nic nevnímá. Hleděla jsem na něj skrze obě skla a rozmýšlela se, jestli nepřestoupím. Zničehonic zvedl hlavu a zadíval se mým směrem. Moje tramvaj se rozjela. Otočila jsem se na sedadle a ohlédla se po něm, ale jediné, co jsem spatřila, byl jeho týl. Hlavu měl skloněnou, vypadalo to, jako by usnul. Nebo umřel.

Často jsem si byla jistá, že můj otec umřel, a pak se objevil na nečekaném místě.

Vlasy mu neřídly. Postupně šedivěly, ale vypadaly hustě jako před dvaceti lety. Je malý, to mi dřív nepřišlo. Na podpatcích ho určitě převyšuju. Motá se kolem a všem vykládá, že jsem jeho dcera. »Tvůj otec je před vchodem,« říkají mi kolegové. Irituje je. »Ty, on už tam v té zimě stojí dvě hodiny.« »Ten ale dorazil včas. Jdete na oběd?« Vidím ho oknem ze záchoda, když si stoupnu na topení a dívám se přímo dolů. V podpaží tiskne noviny. Dívá se na hodinky. Rozhlíží se na všechny strany, pátravě. Přečte si titulky. Vejde do vrátnice. Už ho nevidím. Důkladně si umyju ruce a opustím toalety. Dojdu si pro kabát, sjedu výtahem do přízemí a popřeju vrátnému dobrou chuť. Zatvářím se nepřístupně, ale ten výraz se záhy rozplyne. Otec zmizel.

*

Začalo to, půl roku po mém prvním svatém přijímání, podezřením na zánět slepého střeva, jež vyslovil domácí lékař. Matku hospitalizovali časně zrána na Silvestra. Protože otec nepřišel domů, nechala mu v kanceláři vzkaz a na jídelním stole lístek, nás děti pak odvedla k sousedům, se zády zkřivenými bolestí a maličkými, nejistými krůčky, což nás tak udivilo, že jsme se musely smát. A pak se konečně nechala odvézt sanitkou. Večer zavolala sousedům a popořadě nám popřála šťastný nový rok, a my jsme jedna po druhé vzlykaly do sluchátka a nedokázaly odpovědět vůbec nic. Spolu se slepým střevem jí odoperovaly dva nádory. Lékaři matce gratulovali, že zareagovala rychle a správně. Druhého ledna se objevil otec s mladou ženou, která nás měla hlídat, dokud bude matka v nemocnici. »To je Rebecca.« A hned byl zase pryč.

Často jsem si představovala, že můj otec je mrtvý. Někdy jsem mu prokazovala poslední čest, jindy jsem mu plivla na ztuhlá víčka.

Musíme mlčet. Je mi jedenáct, a nikdo se to nesmí dozvědět. »Přestěhovali jsme se, tečka,« říká matka, že máme říkat. Nastěhovali jsme se do nájemního bytu v jiné obci. Protože elektrárny už mého otce jako klienta dobře znají, nechaly ve sklepě nového bytu vedle elektroměru přidělat skříňku, do které musíme vhodit mince, abychom mohli odebírat proud. Občas je zničehonic tma a pračka se zastaví. Jedna z nás potom hledá baterku, jedna drobné a jedna běží dolů do sklepa přihodit mince. Zarachtá to, když se mince propadají. Peníze máme přihazovat vlastně jen pozdě večer, aby nás nikdo neviděl. Přitom šedá skříňka visí na dobře viditelném místě ve veřejně přístupné prádelně. Každý ví, že tam visí od chvíle, co jsme se přistěhovali. »Nikoho to nemusí zajímat,« říká matka, »nikomu nemusíme nic vysvětlovat.«

*

Krátce předtím, než jsem potkala otce s cizí ženou na nábřeží, odhalila preventivní prohlídka po půl roce další nádor v konečníku mé matky. »Jenom maličký,« řekla matka, »bude v tu ránu venku, uvidíte.« V nemocnici pobyla dva týdny. Pro mě to byla nádhera. Donáška jídla dvakrát denně, vozili nám připravené porce, které jsme ještě vlažné hrnuly do odpadkového koše. Jinak nás nechali v klidu. Volala jsem matce každé ráno a večer v sedm a dávala jí vědět, že je všechno v nejlepším pořádku. Otce jsem vídala ráno, když vycházel z koupelny a bral si ze skříně čisté prádlo. Párkrát byl večer doma, vzal nás na pizzu a potom nás nechal koukat na televizi, na co jsme chtěly a jak dlouho jsme chtěly. Litovala jsem, že matku propustili z nemocnice, ale jakmile tu zase byla, vypadala tak zbědovaně, že jsem musela jenom bulet. A ona bulela taky, a přitom mě utěšovala. Což ale nefungovalo.

*

Jsem doma ze školy. Matka mě ráno požádala, jestli bych jí nepomohla s nákupem. Diktovala mi seznam. »A jogurt. Ne, počkej, jogurt ne. Ale ovoce, napiš si: Jablka.« Pak si uvědomila, že je středa. »Ty dneska odpoledně nemáš brigádu v kavárně?«
»Ne.«
»Jak to?«
»Dneska mě Storrer nepotřebuje.«
»Provedlas něco?«
»Nech mě na pokoji.« Ustavičně si myslí, že jedna z nás půjde v otcových šlépějích, bude rozhazovat, tajně se opíjet nebo se připlete k nějaké rvačce. Nemám náladu ji pořád dokola chlácholit a snažit se dokazovat, že mám čisté svědomí. Teď jsem přišla domů a ona tu není. Na stole neleží žádný lístek.

Pocítím neklid.

Otec měl epileptický záchvat. Musí zůstat přes noc na pozorování v nemocnici, kam ho matka doprovázela, celá ustaraná, že skoro zapomněla na své děti, poprvé v životě. Volá a ptá se, jestli to samy zvládneme. Druhého dne ráno, když ho zase přivezla domů, nám podivně svátečním tónem sděluje, že si s otcem promluvila. Všechno bude zase dobré. Půjde na léčení. Otec přikyvuje. Potom se převlékne do čistého a vyrazí.

Často jsem si přála, aby byl můj otec mrtvý. On ale žije. Kde, nevím, a jak, to si nechci představovat, ale žije, vždycky po pár letech se objeví a vstoupí mi do života.

Jednou jsem se vracela v noci ze schůzky pěšky domů. Bylo jaro, kvetly sakury a i za tmy se celá ulice topila v růžové. Jako ve zpomaleném záběru jsem viděla pár potácející se proti mně. Mužův obličej se nachově leskl, ženin zůstal neviditelný. Žena zpívala hlubokým, chrčivým hlasem cosi jako ukolébavku. Muž vrávoral, ona ho přidržovala a co chvíli přerušovala zpěv, propukajíc v hlasitý smích. Byla hodně silná. Že byla černá, jsem uviděla až po několika krocích, že byla stará, přibližně ve stejný moment, kdy jsem ho poznala, otce. A už jsme se míjeli. Takhle opilého jsem ho ještě nikdy neviděla.

Pár kroků je sleduju, pak je předejdu a postavím se jim do cesty. Dívám se otci do očí, hledám jeho pohled, ale oči mu plavou, pohled nenachází pevný bod, víčka se chvějí. Nepoznává mě. Vypadá ustrašeně, najednou si dá ruce před obličej. Černá žena se ho snaží táhnout dál, pryč ode mě. Mluví na něj jazykem, jaký jsem ještě nikdy neslyšela. Odvrátím se. Žena za mnou se znovu rozezpívá a po čase slyším opět výbuch smíchu. V zahradním plotu vedle mě je přeražená jedna laťka. Já ji teď vylomím, půjdu za nimi a zabiju ho. Ženin smích. A ji rovnou taky. Potom bude klid.

*

Co mi bylo sedmnáct, je pro mě můj otec mrtvý. To jaro, krátce před Velikonoci, musela matka na další operaci: byla to již třetí recidiva během tří a půl let, ale měla šanci na uzdravení, »každopádně, ta šance tu je«, tvrdil onkolog v rozhovoru s námi, rodinnými příslušníky. Když jsem chystala večeři, zazvonil telefon. »Nejsem tu,« vyjel na mě otec. Seděl v koženém křesle v županu se sklenkou brandy, opovržlivě mávl rukou a sykl: »Idioti.« Představila jsem se celým jménem. Jakýsi pan Zweifel se omluvil za vyrušení »v této těžké situaci«. Je mu to prý neskutečně líto, i když mou paní matku osobně neznal. »Prosím,« zeptala jsem se zděšeně, »co je s mou matkou?«
»Mno, eh, mno, upřímnou soustrast. Prosím, mohl bych krátce mluvit s vaším otcem?«
»Voláte z nemocnice?«
»Ne, jsem s vaším otcem v obchodním styku.«
»Není tady.«
»Tomu mohu jen stěží uvěřit. Prosím, podívejte se po něm.«
»Není tady!«
»Poslechněte, v jeho vlastním zájmu mu naléhavě doporučuji –«
Zavěsila jsem.
Otec ani nechtěl vědět jeho jméno.
»Ty vykládáš lidem, že máma umřela?«
»To je kravina. Nechte mě konečně na pokoji, všichni.«

Otec ve svém koženém křesle usnul. Škube sebou ve spánku jako nemocný buldok od sousedů zezdola, co odpoledne vyspává na balkoně. Ze sklenky v jeho bezvládné ruce stéká brandy na podlahu. Župan se rozevřel, vidím jeko krátký, silný penis, který temně vyniká na bílém froté, a sotva dokážu odvrátit pohled, jak je mi to odporné.

Druhého dne se vytratil. Jednoduše zmizel, sebral se a už se neukázal, ani v nemocnici. Vlastně, jednou, to jí přinesl bonboniéru. Ležela tam pak červená a lesklá na jejím nočním stolku. Nechtěla o tom mluvit, byla rozrušená a zmatená. K uložení urny nepřišel. Když jsem byla ještě malá a vyděšeně jsem mu oznámila, že jednou umře, protože mi to moje sestra právě vysvětlila, řekl mi na to: »Člověk musí umět opouštět, i lidi, které potom už nikdy neuvidí.« Myslela jsem na tu větu často, i na hřbitově, a na to, že jsem odpověděla: »Já ne.«
»Ale jo, i ty.«
»A ty, tati?«
»Ano, i já. Vůbec to není těžké, uvidíš.«

*

Kolegové mě nevarovali. Popřeju vrátnému dobrou chuť a usměju se na něj za kompliment, kterým ocenil můj nový sestřih. »Účes na jaro,« opáčím a mávnu mu, když kolem něj procházím. A potom ho uvidím. Postaví se mi do cesty. »Ahoj.« Hlas tišší, než míval. Chci jít dál, chytne mě za rukáv: »Chci s tebou jenom mluvit.«