Matka usnula. Nejradši bych na nic nemyslel. V žádném případě ne na to, čemu se říká „můj život“. Básník měl pravdu: „Prohlédni si své ruce, jsou absurdní.“ Proč musím toho chlápka doprovázet sem, do nemocničního pokoje (do pokoje i jinam…), proč mě nutí snášet své vtípky a osobnostní krize? Tady a teď. Čas. Prostor. Maso. „Jsoucnost“. Dělej něco, ať se mi myšlenky přestanou točit v těchto souřadnicích! Cože? Vždyť i modlitba opata Cleopy na ně odkazuje. Postaven do světa pseudo. Ano, podívej se na ruce: pohybují se, svírají prsty. Prosím, hýbu nohou. Prosím, vnímám bledou matčinu tvář. Kloužu, aniž bych chtěl. Zbytečně bych se bránil. Stačilo málo a věci by se vyřešily samy. Kdyby ten doktor se slovanským jménem Venceslas, kdyby se tak o půl hodinky opozdil s císařským řezem… Kdepak, on své povinnosti dostál, šlo o jeho první sekci, udělal vše, co bylo v jeho silách, aby dítě zachránil! Fialové, „zuhelnatělé“. Dokonce mě pak chtěl i pokřtít. „Pojmenujte ho, prosím, Venceslas, já vám ho pokřtím.“ Matka, jak byla šťastná, by kývla na jakékoliv jméno. Nejspíš i na „Wa za banga“. „Ano, pane doktore!“ Otec – ani nápad. „Zbláznila ses? Jak bych já mohl dát dítěti jméno Vecen…, Venceslas? Vždyť to ani z huby nejde! Bude to Liviu, po tátovi!“ „Ale co řekneme doktorovi?“ „No ať se nezlobí, ale jméno Venceslas mu nedáme.“ „Jenže on mě poprosil, abychom ho pokřtili Venceslas, a já mu to slíbila.“ „Tak ho pokřtíme sami, a jestli ho někdy potkáme, řekneme teda, že je tak pokřtěnej.“ Matka mi vyprávěla, že když už jsem byl větší, doprovodil jsem ji na kontrolu na polikliniku a doktor Venceslas se jí zeptal, zdali jsem to já. „Ano, je,“ a tak na mě zavolal: „Venceslasi, Venceslasi!“ „Proč neodpovídá?“ „Ještě to neví,“ zalhala matka, „My mu doma říkáme Liviu.“ Bylo by něco jinak, kdybych se jmenoval Venceslas? Otáčelo by se jinak kolo osudu? Byl bych teď jinde? Byl bych někým jiným? Před časem jsem o tom začal uvažovat. Byl by ze mě třeba lékař jako je doktor Venceslas? Třeba bych se ze zvědavosti učil česky. Jak by mi říkali? Venco? Veny? Slasíku? Ceslíku? Když mi bylo takových pět, šest let a dozvěděl jsem se, že mě málem pokřtili Venceslas, zůstal jsem jako opařený. Já a Venceslas? Slabikoval jsem si to: Ven- ces-las. Ven-ces-las. Nešlo to ke mně. Znělo to divně a směšně. Útočilo to na nejintimnější zónu mé identity. Já můžu být jedině Liviu. Já jsem Liviu! Liviu! Liviu! Liviu! Tolik jsem se nevyděsil ode dne, kdy si ze mě otec vystřelil a tvrdil mi, že ve skutečnosti nejsem jejich syn, ale že si mě vzali od jedné cikánské bandy, a teď že mě mají vrátit. Tehdy mě zalila hrůza a rozkřičel jsem se: „To není pravda! To není pravda! Já jsem vaše dítě! Nechci k cikánům!“ Kdykoli se potom u nás na dvoře objevili cikáni s pocínovanými kotlíky a cikánky s emailovými hrnci, aby výměnou žádali sklo nebo staré železo, schovával jsem se v zadním pokoji nebo jsem před nimi prchal do včelína. Nedokážu si udržet odstup. Letmým nechtěným dotykem vyvstanou temná místa.

Všechno se nachází tady a teď. Doktor Venceslas. Proč se mi tu objevil zrovna doktor Venceslas? Vždyť si ho vůbec nepamatuju, ani nevím, jak vypadal, když na mě tehdy zavolal, podal mi bonbony a hrál si se mnou. Od té doby jsme se nikdy nesetkali. Po několika letech přešel na kliniku do Kluže. Na střední škole, když jsem přijal Venceslase coby své tajné jméno, ponoukalo mě to vyhledat toho doktora, ale už o něm nikdo nic nevěděl, ani teta Nastasia. Další postavička, tahle teta Nastasia. Dobrý den, teto Nastasie. Dvacet let jsme se neviděli. Snad ještě déle!?… Jakmile skončím s doktorem Venceslasem, vrátím se k tobě, jestli nezapomenu… Teta Nastasia mu asistovala u mého porodu. „Nevěřila jsem, že zakřičíš, byls černý jako uhel, pupečník obtočený kolem krku. I o tvé matce jsem si myslela, že nepřežije, říkala jsem si, no tak tahle umře, dítě taky, jak to pak jenom řeknu Gavrilovi? Oba dva jste měli štěstí.“ Říkejme tomu „štěstí“. Dál jsem doktora Venceslase nehledal. Kdybych opravdu chtěl, našel bych ho. Například tehdy, když jsem byl s otcem na onkologii. Není možné, abych se o něm něco nedozvěděl, kdybych se chodil vyptávat od doktora k doktorovi. Jenže pravda je, že mě nic takového ani nenapadlo. Mezitím jsem na doktora Venceslase zapomněl. I kdybychom se náhodou setkali, co bych mu asi řekl? „Pane doktore Venceslasi, já jsem váš první císařský řez. Měl jsem se jmenovat Venceslas, ale jsem Liviu.“ „Venceslas“. Neznělo by to zas až tak praštěně… Obohatilo by mě to o jisté rezonance hrdinství, Pražské jaro, Jan Palach, sametová revoluce. Zapomněl jsem na svého Venceslase, před rokem ’89 se mi za tím jménem vybavilo v první řadě pražské náměstí, Jan Palach a Václav Havel. Václav rovná se Venceslas. „Přikulujete, nebo koulíte?“

Ne, ne, zpátky! Tady nejde o doktora Venceslase. – Nejde, ale když se mi vybavil… – Sáhl sis na bolavé místo, jen se nedělej! – Vím, o tom ale někdy jindy! – Protože se cítíš vinen? Žes nechal otce na onkologii čekat na operaci… – Nemůžu za to, že doktor Lăpuşanu ho propustil a nic nám neoznámil. Pravda, nechci si představovat tu kalvárii. Matka říkala, že v noci zaslechla zaklepání na okno. Kdo by to jen mohl…? Poodhrnula závěs. Stál tam. Vylekala se. Pustili ho domů. „Hareto, umírám.“ Natáhl se na postel v „mém pokoji“ a chtěl donést nočník. Nechápali jsme doktora Lăpuşana, vypadal tak solidně, slíbil, že mu bude močový měchýř operovat. Jak ho mohl, proboha, propustit, když viděl, v jakém je stavu?! Vždyť močil každých deset minut. S  bolestmi. S krví. (Proč mě po revoluci ani neudivovaly skandální případy nemocných, které záchranka nechala na chodníku?…) Ještě tak si dokážu představit, jak vyšel z nemocničního vchodu, nastoupil do autobusu a vystoupil u nádraží. Tam si došel nejdřív na záchod, teprve potom si koupil lístek. Zbytek si představit nedokážu. Jak se dostal do přeplněného vlaku? Hladové vlaky z osmdesátých let, lidi sedící v chodbičce, které bylo nutné překračovat. Prý měl místenku někam doprostřed vagónu. Zůstal by stát, vyprávěl, poblíž záchodu, jenže nevládl, musel se posadit. Tu scénu bych nechtěl vidět. Táta, udělaný chlap, jenže zesláblý, s bolestmi v měchýři, přesouvá se co čtvrthodinu z kupé na toaletu a z toalety do kupé. Počuraný. Páchnoucí. Klopýtá o skrčené cestující. Dobře přes tři hodiny trvá cesta. Pro mě neuvěřitelné. I jemu to tak připadalo: „Horší, než když mě odvlekli Němci. Vezli nás v dobytčáku, ale aspoň jsme si měli kam ulevit.“

– Stará pani usnula? V noci hódně zle kašlala…
Tetka Marta otázku šeptá. Odpovídám stejně:
– Usnula po kapačce. Není vám horko u toho topení?
Ze všeho, co otec vyprávěl, zůstala ve mně představa rozlehlé nížiny plné spálených aut a  tanků. Ze zajetí se vracel pěšky, válka skončila. „Bylo to nebezpečnější než cesta tam, člověk nevěděl, na koho narazí.“
– Né, já teplíčko ráda. Když se tu udělá vedro, trošinku pootevřu okno. Stará paní má velké štěstí, že vás má, staráte se o ni, jako byste byl dcéra. Ani moje dcéra se o mě tak nepostará, o  synovi ani nemluvím!… Teďka říká, že mě vyštípe z domu.
– Kdo to říká?
– Sîmnion, můj starší syn. Má tři stovky ovcí, přenechala ’sem mu všechny ovce po otci, nestačí mu to, teďka by chtěl i dům! Že nás z něj dostane, jak mě, tak dcéru! Prej prodá ovce a  zaplatí si advokáty! Co já mám prodat? Leda plíce, ale jsou k ničemu, kdo by je chtěl?… Přitom si postavili barák svůj, nový, na co jim bude starý? To žena ho navádí, on takovej nebejval!
Naléhavý kašel jí přetrhne řeč. Matka pootevře oči. S pokřivenou tváří a suchými rty ze sebe vypraví:
– Usnula jsem! Podej mi ruku, zvednu se. Musím si odskočit. Takhle to dopadá po kapačkách.
– Trošku se napij! Navlhči si pusu.
Napije se z láhve schované v teple pod pokrývkou. Dovedu ji na záchod, přestože protestuje.
– Nech mě přece, vždyť můžu jít sama!

Ano, vybavuju si rovinu plnou aut a rozbitých tanků. Ještě si pamatuju, že nad ním stříleli z  letadla. Jenže kdy? Když byl na frontě, nebo když se vracel ze zajetí? Na frontě byl dělostřelcem. Ukazoval mi fotky. Dělo, vojáci v uniformách, kůň. Táta opřený o lafetu, cigaretu v ruce, vyfukuje kouř. Zakloněná hlava. Lodička posunutá frajersky do čela, téměř se dotýká obočí. Jako bych ho slyšel: „Když jsme se jednou ráno probudili, nikdo už nás nehlídal.“ Vyrazili, jak se dalo. Většinou pěšky. Občas je svezlo auto, občas chytili nějaký vlak. Na východ. Směr Maďarsko. Jídlo sháněli u venkovanů. Ruiny a trosky. Ještě se dvěma dalšími se dostali do Oradey. „Když jsme se octli v  Rumunsku, věděli jsme, že máme vyhráno!“ Z Oradey do Kluže, sto padesát kilometrů. A z Kluže vlakem domů. Nepomyslel by si, že sotva o čtyřicet let později si projde podobnou kalvárií téže cesty. „Když mě uviděla tvoje babička, nepoznala mě, měl jsem na sobě vestu z ovčího kožichu, co jsem si sehnal, taky jsem byl vyhublej, i vlasy mi slezly. Měla za to, že jsem mrtvej. ,Mami, nepoznáváš mě? To jsem já, Gavrilă!‘ Podívala se na mě, jenom mě začala hladit po tváři a dokola řikala: Maminčino chlapečku, maminčino chlapečku, víc nemohla.“ Tátovi zvlhly oči, pobrekával jako Băsescu. Přiškrtil se mu hlas, slzel, snažil se mi to zatajit, na sílu se usmál a změnil téma. Styděl jsem se kvůli němu, tak jsem se tvářil, jako bych nic nezpozoroval. Ale i kvůli sobě, dojalo mě to. Nejspíš proto jsem po něm nechtěl, aby ve vyprávění pokračoval.

Matka ho balila do zelných listů a on prosténal většinu nocí. Zbledly mu nohy, prsty měl jako velké tlusté červy, co je pojídají Aboriginci. Kdykoliv jsme se se Zeldou přijeli na návštěvu, usínali jsme za jeho vzdechů, schouleni v náručí. Nikdy si nestěžoval. Nevyváděl. Smysl pro humor mu zůstal. Jednou ráno jsem se ho zeptal, jak se vyspal. S úsměvem mi odpověděl: „Večer ulehnout střízlivý, ráno se vzbudit mrtvý.“

Matka s ním byla až do konce. Říká, že než umřel, chytil ji, přitáhl si ji k sobě a dal jí pusu.

Jak ho matka konejšila nad jeho hrobem… „Můj malý…“

Houpe se mnou jako skořápkou z ořechu. Lapila mě do svých proudů a vln. Mám jí říkat paměť? Nebo jde o výměšek jiného druhu? Teď se stáhla jako odliv, nechala mě sedět na okraji postele. Železná hrana, cítím ji pod koleny. Bílá prostěradla. Hnědé pruhované deky. Zelené lino. Popelavá matčina tvář. Rty s fialovým okrajem. Tetka Marta otočená ke mně zády. Světlovlasá dívka otočená ke mně zády. Jestlipak už začala se sexem? (Proč tě to zajímá? – Jen tak. Jen mě to napadlo.) Stará žena v černém, ke mně zády. Jsem obklopen konkrétními předměty, jsou přesně ohraničené, a přesto současně neskutečné. Znovu si prohlížím své ruce. Jsou bezpochyby absurdní. Obklopen tak konkrétními věcmi, a přesto pohlcen pocitem neskutečna…

Teď, když si chci vzpomenout, vybavím si jenom přibližně, úplně mlhavě, že jsem narazil na úryvek z Poučení svatých otců, který by vystihoval situaci. Ale z kterých otců? Prázdno. Mezera. Zapomínám věci, které považuju za samozřejmé. (Jakže se jmenuju? – Liviu. – Určitě?) Ještěže jsem si vzpomněl na doktora Venceslava!… Místo abych si vybavil svaté otce, hle, vytane mi na mysli teta Nastasia! A kdyby jen teta Nastasia, ale i komínky časopisů Cinema, kterými mě podarovala v šedesátých letech, když se stěhovala z pokojíčku v podnájmu do bytovky. Řada tanečnic v cingrlátkách, nohy zvednuté. Tehdy nic provokativnějšího neexistovalo. Ani ne tak provokativní, spíš dráždivé. Hledám mezi svatými a vytanou mi tanečnice. Téměř nahá Jane Fonda v Barbarelle, jak ji odnáší v náručí okřídlený chlápek. Lollobrigida. Monica Vitti na plakátu z  prostředku časopisu. Úchvatná Audrey Hepburn z My Fair Lady, v dlouhých černobílých šatech, projmutých v pase. Opět ona, v zelenkavých plavkách, opřená zády o muže, který ji učí hrát golf. Jaksi bizarní Audreyin sex-appeal, zároveň dívčí i chlapecký. Malá černobílá fotka, na ní nahá Monica Ghiuţă v posteli, kolena pod bradou, s ní Dan Nuţu? Nevím jistě, jestli to je Dan Nuţu. Nevím, z kterého filmu. („Olivový olej od babičky…“) Někdo ho, tuším, srovnával s Láskami jedné plavovlásky. Irina Petrescu… Irinu Petrescu nemám z časopisů, ale ze scény ze Stvoření světa. Její nezapomenutelná nahota. Z časopisu jsou její fotky v minisukni. Zbytečně se snažím vybavit si pasáž ze svatých otců, obrázky ze Cinemy mají přesilu. Sháněli jsme erotické plakáty? Bylo to jediné místo, kde se dalo něco tušit. Věděl jsem, že nikdy nenajdu fotografii, kde by bylo vidět všechno, ale… Marlene Dietrich na sudu, s odhalenýma nohama. Ano. Theda Bara v  lisovaném kostýmu, jako by byla nahá, z článku Osudové ženy v dějinách filmu. Ale především fotky z materiálu věnovaného hvězdičkám, starletkám. To slovo jsem dotehdy neslyšel, nicméně řečeno s Gainsbourgem, holky byly kočky k nakousnutí. Nechápu, jak mohly proklouznout cenzuře do časopisu. O čem pojednávali Otcové? O iluzi vidění? Nevzpomínám si ani na tři slova. A to jsem si je někam opsal! Co kdybych si prolistoval zápisník? Vytáhněme ho tedy z tašky! Shirley McLaine v šatech s bižuterií. Nakloním se nad prázdnou postel – jak bych si ještě lehl! Taky že si ještě lehnu, dokud nepřijdou výsledky. Sundavám gumičku. (Hej!) Hergot! Rozsypaly se mi tu navštívenky, papírky, lístky z metra. Netzkarte, 72-Stunden-Wien, Bitte entwerten, € 12.00. Za tohle jsem dal 12 euro? Téměř pět set tisíc lei? EUROASIG, Pojištění, Violeta Andrei (jako herečka!), Režisér. Kdy? Kde? Proč? Einzelkarte, von 55010Münst Gesamt 1, über 51700Altenber, nach 57820Schöp Gesamt, Preis-stufe 6, € 6,5, Dorel T. Usvad, Sammler. Později je posbírám! Hleďme: Video barbam et pallium, philosophum nondum video. Ne… Různé poznámky. Adresy. Citát z Cioranova Návodu k rozpadu: „Chodit bez přesvědčení a samotný mezi pravdami, to není v  moci člověka, dokonce ani světce; přesto se to někdy podaří básníkovi…“ Zřídkakdy… Aha! Věděl jsem to, vida je, svaté otce! Dva! Calist a Ignatie Xantopol: „Když se zklidníš a toužíš být o  samotě s Bohem, pak nepřijmi nikdy, cokoli bys spatřil, ať už svými smysly nebo rozumem, ať to pochází zvenčí nebo zevnitř, i kdyby se to vydávalo za Kristovu tvář či tvář anděla, postavu světce nebo osvětlenou tvář zářící v mysli, nýbrž neuvěř a zůstaň zatvrzelý ve své nevíře v tuto vidinu, dokonce i když je dobrá, dokud se neoptáš prozkoušených. Neboť to je nejvíce užitečné a Bohu nejmilejší a Jím nejraději přijímané.“ Maximální vnitřní ostražitost! Proč jsem si myslel, že by se to k mému současnému stavu hodilo? Kdože jsou ti prozkoušení? Jak je najít? Jak je poznat?

Kdybych nemusel stát při matce a kdybychom se se Zeldou nadobro rozešli, nejspíš bych šel až do samého konce. (To znamená: kam až?)

– Snad budou dneska výsledky…
– Včera to říkala paní doktorka. V poledne se půjdu pozeptat.
– Jak to asi dopadne?
– Vydrž, brzy to budeme vědět.
– Víš, tady mě to svírá!
Matka si přitiskne pěst na žaludek.