Matka usnula. Nejradši bych na nic nemyslel. V žádném případě ne na to, čemu se říká „můj život“. Básník měl pravdu: „Prohlédni si své ruce, jsou absurdní.“ Proč musím toho chlápka doprovázet sem, do nemocničního pokoje (do pokoje i jinam…), proč mě nutí snášet své vtípky a osobnostní krize? Tady a teď. Čas. Prostor. Maso. „Jsoucnost“. Dělej něco, ať se mi myšlenky přestanou točit v těchto souřadnicích!
LP
