Po povídkových souborech Až budu mrtvý a bohatý (2000) a Obyčejné lásky vyšel známému německému autorovi, který se narodil roku 1960 v Praze v rusko-židovské rodině a od svých deseti let vyrůstal v Německu, v češtině nedávno další svazek, opět v nakladatelství Labyrint a opět v překladu Billerovy dvorní (a výtečné) překladatelky Jany Zoubkové.

Stejně jako protagonisty knihy Obyčejné lásky spojovala touha po lásce, spojuje hrdiny Země otců a zrádců nutkavá potřeba zjistit, proč byla minulost taková, jaká byla, jak s ní lze nebo nelze žít, jak se hrůzy minulosti zmocňují dnešního člověka, ovlivňují ho a formují.

U českého čtenáře vzbudí ovšem pravděpodobně největší pozornost povídka první, nazvaná „Smutný syn pro Pollocka“, v níž se autor literárně vypořádává se zradou (a není příliš podstatné, zda skutečnou, či domnělou), jíž se v padesátých letech na jeho otci dopustil Pavel Kohout. Nutno podotknout, že Kohout se posléze proti Billerově interpretaci důrazně ohradil. Povídka „Smutný syn pro Pollocka“ je zajímavým důkazem faktu, že snaha o vyřízení účtů ovlivní literární dílo zpravidla spíše negativně – patří k nejslabším povídkám svazku.

K nejsilnějším okamžikům celé knihy lze naopak zařadit povídku „Jak se Cramer slušně zachoval“, vyprávění o dvou malých židovských chlapcích prchajících z transportu, knize Thomase Manna Buddenbrookovi a vojákovi, který „teď už konečně a s naprostou jistotou věděl, že z něj válka udělala spisovatele“.

K velmi zajímavým místům patří rovněž povídka „Dopis z Drážďan“, již lze číst jako příběh o nemožnosti milostného sblížení v rámci různých kulturních paradigmat – a možná dokonce i jako příběh o nemožnosti lásky jako takové. On je Žid, ona Němka („Tatínek byl nacista, ale ona se stala židovskou spisovatelkou“), oba jsou spisovatelé. Ona je úspěšnější – je snad právě tohle důvod, proč se ti „dva ztroskotanci v oceánu“ nemohli milovat? Vypravěč tvrdí, že ne. Podobně jako Billerův skandály opředený román Esra (2003) je i „Dopis z Drážďan“ vyprávěný z pohledu hlavního mužského hrdiny, podobně jako román obsahuje povídka řadu kontroverzních momentů – vášně však na rozdíl od Esry nevzbudila.

Povídka „Perfektní román“ zase vypráví o osudu dvou mužů, jejichž životní cesty se znovu a znovu kříží, za nejrůznějších časů a okolností. Israel Pulwer, židovský spisovatel žijící v Tel Avivu, je posedlý fotografováním: ze svého bytu v Tel Avivu zachycuje dění v protilehlém hotelu, filmy však nikdy nenechává vyvolat, skladuje je ve sklepě. Jednoho dne nevěří vlastním očím, když spatří Gehermanna, svého dávného úhlavního nepřítele a takříkajíc oportunistu z povolání. Jeho nečekané zjevení však Pulwera v konečném důsledku donutí postavit se některým démonům ze své minulosti a povídka nakonec kupodivu končí téměř smířlivě.

Texty Maxima Billera nepředstavují snadné, příjemné, odpočinkové čtení – ne nadarmo se autorovi kdysi dostalo výtky, že „všechny strašně nenávidí“. Jsou stylisticky strohé, chladné až distancované, poznamenané sarkasmem a cynismem. Postavy mají občas tendenci stát se karikaturami sebe samotných. Přesto se jedná o fascinující vyprávění ve strhujícím rytmu, s jakým se čeští čtenáři mohou setkat jen výjimečně. Rozhodně by nemělo zůstat bez povšimnutí.