Román je to nepochybně velký, jak už řečeno v titulku. Americký autor John Crowley, jemuž bude napřesrok už sedmdesát let, vstupuje poprvé na náš trh, a to hned svým nejslavnějším dílem, od jehož prvního vydání uplynulo letos rovných třicet let. Světovou cenu fantasy, kterou za román Malý, velký obdržel spolu s nominacemi na Huga, Nebulu i Locus, by v dnešních časech asi už nezískal. Nebo možná ano, ale takto koncipovaným a napsaným knihám se oborové ceny fantastického žánru spíše neudílejí. Fantasy se dnes píše jinak a autoři Crowleyova typu jsou fanoušky fantastiky ponecháváni napospas mainstreamu. Ten si koneckonců Crowleye mazaně přivlastnil hned po vydání Malého, velkého, přelepiv visačku „fantasy“ umělečtějším epitetem „magický realismus“. Fantasy může být pyšná na to, že jeden pojem lze nahradit druhým vcelku bez bolesti, ale problém s vměstnáním Crowleyova majstrštyku do přihrádky, kde by si ho spolehlivě našel čtenář toho či onoho gusta, trvá.

Třicet let uctivých rozpaků nad velkým románem, který za tu dobu nakynul v opravdovou klasiku žánru, způsobilo, že román už je zase s pýchou řazen čistě do fantastiky, i když se umísťuje do sousedství velikánů typu Tolkiena či Peaka, ba i přirovnání ke Carrollově Alence se dočkal. Nesdílí foch s Márquezem či dalšími magickými realisty, takže lze mít za to, že čas snad alespoň tento spor rozhodl.

Malý, velký je jasná fantasy. Fiktivní svět románu, říše Férie, přestože propojená s naší realitou minimálně tak, že za výjimečných okolností lze z jednoho prostředí přecházet do druhého a výjimeční jedinci si existenci jiného světa uvědomují, je svébytná jak ve vnějším prostředí, tak i v našem myšlení i činění, což v magickém realismu nebývá vždy pravidlem. Jen co se za naším současníkem a natěšeným ženichem Smokym zavřou lesy obklopující Hvozdné, sídlo Pivodových, rozbíhá se v podstatě autonomní děj. Pivodovi, to je rodina žijící na „druhé straně“, uvnitř soustředných kruhů, které lidská noha nepošlape, třebaže bytosti, jež tam žijí, se navenek jeví velké jako plamen svíčky, byť sobě navzájem jsou urostlé jako my…

Děj… I v tom je Crowleyova fantasy svéhlavá a staromódní, a i proto je odsouvána na piedestal, jemuž se i masový čtenář ukloní, ale pak sáhne po něčem přijatelnějším, nechceme-li říci přímo akčnějším. Malý, velký není skutečně vzor akční fantasy. Děj plyne jako v pomalu tuhnoucím jantaru, a to se vším všudy – i s přízračným nasvícením, nebývalými vypravěčskými zákonitostmi, rozmlžeností. A vlastně to ani není děj, jen volný řetěz na sebe navazujících vyprávění, jak se před čtenářovýma očima zhmotňují osudy generací obyvatel říše fantazie Férie. Nic zde není dostatečně skutečné, aby se to dalo pevně uchopit bez rizika, že to proteče mezi prsty, vše připomíná spíše sen s mistrně propracovanými detaily a sugestivní atmosférou, ale rozplývající se a proměňující se v něco jiného při každém posunu zorného úhlu.

Kdo se zmohl na kritiku, právě tuto absenci dějového tahu Crowleyovu románu vyčítal. Zároveň ale jako by tím každý takový kritik stvrzoval klíčovou tezi knihy, která je nad všechny chybějící dějové zvraty, vzruchy a akci. Crowley líčí svět, v němž je fantazie vytlačována na okraj reality, do x-tého soustředného kruhu, kde se jí sice daří dobře, ale  existuje tam ve stále silněji doléhající izolaci, kam je pro našince z této reality stále těžší proniknout. Nevídaná rodinná stavba Hvozdné je pro člověka z nedalekého Města stejně představitelná jako svět víl pro jedince bez potřeby fantazie. K nim jistě nepatří John Crowley, ale už pro nejednoho čtenáře může být jeho stěžejní dílo v tomto ohledu náročným prubířským kamenem.