Ondřej Sekora je v očích většiny čtenářů tvůrcem Ferdy mravence a oblíbeným ilustrátorem knih pro děti. Patřil ale také k průkopníkům komiksového média v tehdejším Československu – jako jeden z prvních začal ve svých domovských Lidových novinách už před sto lety publikovat komiksové stripy. A právě ve formě komiksu nyní Barbara Šalamounová vytvořila důkladnou a značně rozsáhlou Sekorovu biografii.

Už na obálce ji označuje jako „grafický román – gamebook“, což vyžaduje menší rozbor, protože ani jedno z těch označení není úplně přesné. Nejprve gamebook: dnešní děti už tento typ knih spíše moc neznají, ale ještě v devadesátých letech, kdy se počítačové hry využívající principu gamebooků teprve opatrně vytvářely, šlo o docela populární hravý knižní subžánr. Čtenář vždy musel v určité fázi sám rozhodnout, jak má děj pokračovat, co mají hrdinové knihy udělat. Toto rozhodnutí jej přesunulo na určenou stránku a teprve po sérii podobných skoků byl příběh dočten. Při jiných rozhodnutích se jinak odehrával i příběh a gamebooky mívaly obvykle dva, ale někdy i více konců. Šalamounová tento princip využívá spíše jen jako odkazy pod čarou – čtenáři se mohou na její výzvu prolistovat k závěrečným stránkám, kde jsou některé dílčí epizody Sekorova života jako samostatné kapitoly, pak se ale vracejí k ústřednímu ději, který je souvislý a rozhodnutí čtenářů jej neovlivňují. K diskusi je i označení grafický román – česky by sice bylo správně komiksový román, ale v tomto případě o román nejde. Trampoty člověka Sekory jsou skvělá komiksová biografie, na komiksové poměry neobvykle důkladně zdrojovaná (autorka uvádí téměř padesátku publikací), a navíc invenčně a vynalézavě pojatá. Komiks začíná Sekorovými léty na vysoké škole a končí jeho smrtí; románového na něm mnoho není, i proto, že Sekorův život postrádá výrazné dramatické momenty – což je asi jediné úskalí. Jinak je totiž dílo Barbary Šalamounové mimořádné a mezi záplavou českých komiksových biografií nepochybně vyčnívající.

Sekorovou smrtí vlastně začíná, protože rámcová struktura vychází jakoby ze vzpomínek samotného tvůrce na smrtelné posteli, kde rozmlouvá se zjevením Ferdy mravence. Sekora je tedy sám vypravěčem, což pramení i z toho, že Šalamounová hojně vychází z velkého množství Sekorových dopisů (zejména matce) a deníků, které si dlouhodobě vedl. I díky tomu jde o vyprávění živé a civilní, zachycuje a vysvětluje sice historické události a osobnosti, s nimiž se Sekora potkal (cenné jsou zejména pasáže o poněkud opomíjeném brněnském období Lidových novin), ale činí tak bezprostředním, svěžím způsobem, díky němuž máme pocit, že čteme autentické vzpomínky na kamarády a milovanou práci; a taky na válečné útrapy.

Šalamounová se přitom nespoléhá výhradně na Sekorovy vlastní zápisky – kde je potřeba, dohledá kontext. Důležité je to zejména u vztahu s nakladatelem Josefem Hokrem, který se nejprve jako jediný nadchl pro možnost vydání krátkých novinových příběhů Ferdy mravence knižně (jen v trochu jiné podobě a pro dětské čtenáře, což se ukázalo jako prozíravé rozhodnutí) a potom Sekorovi pomohl i za protektorátu. Když Sekora kvůli své židovské manželce přišel o všechny zdroje příjmů, nakladatel mu začal vyplácet zálohu na budoucí knihy, které u něj snad bude publikovat, až válka skončí. Chvíli pak trvá, než se Šalamounová k Hokrovi vrátí, a je jasné, že po roce 1948 na tom nakladatel nebude dobře. Autorka přitom ukazuje i to, že Sekorův vděk měl své meze.

Nevynechává ani podíl svého hrdiny na propagandistických karikaturách v padesátých letech, kdy se Sekora připojil k humoristům, kteří kreslili, jak tvrdé pěsti a těžké pracovní boty dělnické třídy drtí zrádce, špiony, kapitalisty a další škodnou havěť. Samostatnou vedlejší kapitolu pak věnuje sporu s manželkou, která Sekorovi vyčítá publikaci O zlém brouku bramborouku z roku 1950 tematizující režimní lži (dnes bychom řekli fake news) o tom, jak zlí Američané v rámci studené války rozhazují nad naším územím z letadel mandelinku bramborovou, aby zničila československou úrodu. Rozhořčená Židovka argumentuje, že její manžel vymývá českým dětem mozky stejně, jak to předtím dělali nacisté zejména ve vztahu k Židům.

Kreslířský styl Barbory Šalamounové je paradoxně dost odlišný od čistých jasných linek Ondřeje Sekory. Šalamounové linky jsou často nastavované a překreslované, její postavy bývají asymetrické, s příliš velkými hlavami. Pokud někdo narazí na kreslířku poprvé, může mu to připadat trochu neumělé, amatérské. Brzy se ale ukáže, že Šalamounová má svůj styl skvěle zvládnutý, většinu jejích postav snadno rozeznáme a rozdíly v jejich zobrazení jsou jen nepatrné. Tvářím dominují výrazné nosy, což především v případě hlavního hrdiny sedí – délka Sekorova nosu byla pověstná.

Autorka výtečně pracuje s rozložením komiksových stran – patrně nenajdeme dvoustranu, kde by se rozvržení oken opakovalo, autorka neustále mění počet, tvar a velikost oken, nezřídka používá celostránkové výjevy, které přitom často mívají děj uvnitř jediného obrázku, nejčastěji zachycený v kruhu po směru hodinových ručiček. Tato různorodost významně posiluje dynamiku jinak nepříliš dynamického děje. Šalamounová přitom zejména v první části knihy děj osvěžuje různými hříčkami a zcizujícími prvky: tu je v redakci liška, jejíž tělo se zčásti skládá z písmen slova liška, tu sledujeme studenty výtvarné akademie v desetiobrázkové sekvenci, kdy je zběsilé tempo kreslení v případě kouřící studentky vygradováno přes zvětšující se a snad hořící tělo až k černému škvarku.

Tato sekvence mimochodem vychází z přímo přetištěné Sekorovy karikatury. Sekorovy kresby Šalamounová používá spíše střídmě, či dokonce výjimečně. Možná by si některé pasáže zasloužily více přímých obrazových reprodukcí. Není úplně jasné, jaký klíč při jejich zařazení autorka zvolila, zda vůbec nějaký, ale zdálo by se přirozené citovat jeho kresby častěji. Ne, že by to nějak vadilo, ale celkové vyznění komiksu by to nepochybně zpestřilo a oživilo.

V úvodu autorka oslovuje čtenáře a začíná jim tykat, protože „dětem vykat se mi nezdá dobré“. Je trochu překvapivé, že Trampoty člověka Sekory mají být určeny dětem. Nějací dětští čtenáři se snad najdou, ale mnohem větší publikum bude mít komiks mezi těmi generacemi, které měly Ferdu mravence a další příběhy a ilustrace Ondřeje Sekory jako základní výbavu své knihovničky; byly to knihy, k nimž se vracely a jejichž výtvarné pojetí významně ovlivnilo i jejich estetické cítění. Jde především o dnešní dospělé, a to spíše ty starší, kteří byli dětmi v sedmdesátých a osmdesátých letech. Ti nejvíc ocení jak podrobnosti ze života hlavního hrdiny, tak jeho setkání s Těsnohlídkem, Šímou či Oldřichem Novým, nadšení pro ragby či Tour de France i těžkosti života v turbulentním dvacátém století. Přičemž to vše je v knize zpracováno obdivuhodným, suverénním a vtahujícím způsobem.