Když později nejvyšší bůh Zeus a Héra řešili spor, kdo má větší potěšení z lásky, zda žena nebo muž, o rozhodnutí prý požádali jeho. Teiresiás odpověděl, že žena je na tom vždycky lépe, takže přiřkl výhru Diovi. Rozzlobená Héra, „dotčená více, nežli je slušno, a víc, než předmět sporu byl hoden“, ho za tento verdikt potrestala slepotou. Zeus nemohl zmařit kouzlo jiného boha, proto mu ztrátu zraku alespoň kompenzoval: „Nadal ho věštebným duchem a zmírnil tou poctou trest jeho.“

Teiresiás byl mytická bytost, ovšem onu proměnu, jíž prošel (tedy alespoň v jednom směru), dnes někteří lidé podstupují ve skutečnosti a není k tomu potřeba kopulujících hadů, stačí úspěšně projít přes komisi schvalující operaci. Toto téma u nás letos velmi zpopularizoval Mike Perry svojí knihou Klec pro majáky, v níž líčí svůj život transsexuála „FtM“, tedy takového, který má primární pohlavní znaky ženy, ale cítí se být mužem, což v jeho případě také vrcholí příslušných chirurgickým zákrokem. Pokud bych měl jeho knihu hodnotit jako „pouhou“ literaturu, pak bych musel napsat, že jde o rozvláčné a emocionálně poněkud přeexponované líčení stálých, cyklicky se vracejících citových krizí hrdiny, který se stále znovu a znovu opakované zamilovává do svých kamarádek, s nimiž někdy tráví i noc v jedné posteli, aniž by mohl vyjádřit, co k nim doopravdy cítí, čemuž odpovídá styl („Doma jsem dal naplno průchod Niagarským vodopádům zoufalství a totální beznaděje, co se ze mě řinuly v tekutém stavu“); jde o příběh hrdiny stále zraňovaného, ať už kamarádkou, která mu odláká otce jeho jediné dcery, nebo sexuoložkou (v realitě Hanou Fifkovou), do níž se zamiluje a která jeho city nemůže než odmítnout. Pokud ale ke knize budeme přistupovat jako k pravdivé výpovědi, jako ke „strhující knižní zpovědi“, jak ji nazvala Jana Klusáková (ta s autorem vedla rozhovor pro Český rozhlas a natočila 13. komnatu pro Českou televizi), pak je jistě nutné ocenit otevřenost, s níž autor nechává nahlédnout do svých citových krizí způsobených vrozenou poruchou pohlavní identifikace. Kniha mimo jiné předvádí, jak překvapivě dlouhá, několik desetiletí trvající může být doba od uvědomění si vlastní transsexuality až k rozhodnutí ke skutečné tělesné změně. (V rámci širšího kontextu je ale nutné doplnit, že podle sociologa Martina Fafejty v České republice „pouze každý třicátý transgender je transsexuálem toužícím po změně pohlaví“. Transgender nemusí toužit jen po operativní změně, alternativou mohou být jiné, méně radikální změny těla či život v jiné pohlavní roli¹.)

V případě Klece pro majáky se přitom zdaleka nejedná o první českou knihu tohoto druhu, již roku 1993 kupříkladu vyšla publikace Monika Němcová, Míla Němců, Robert Němec: biografie muže, který byl ženou, v níž dlouhý název vyznačuje jednotlivé etapy sexuální proměny hrdin(k)y. Jestliže Perry hledal(a) úlevu od svého psychického utrpení ve zpěvu a tvorbě písní, což ji prý dokonce do jisté míry zachránilo, Monika Němcová zase nacházela útěchu v knihách („Četl jsem znovu snovou prózu Gérarda de Nerval a plakal nad ní. Jak jsem mu rozuměl!“). I proto je text knihy Moniky Němcové/Roberta Němce mnohem „literárnější“: je plný introspekce (postupné sebeuvědomování a proměňující se vnímání sebe sama symbolizuje mimo jiné v mnoha variacích se vracející motiv pohledu do zrcadla) a intertextuálních odkazů, objevuje se v ní freudiánský Cenzor (Nadjá) i jungovské úvahy o Animovi a Animě. Váhání nad operací, ke které v tomto případě došlo mnohem dříve než u Perryho, autor přirovnává ke Kafkově Proměně: „Ti, co přicházejí na sexuologii s takovým přáním, ženami navzdory ženským jménům nejsou. Nejsou jimi o nic víc, než byl nešťastný Řehoř Samsa broukem. A jako by nepochybně i on kroutil nechápavě hlavou, kdyby k němu to osudné ráno přišel lékař s návrhem, že ho zbaví těla brouka, ale ať si to dobře rozmyslí, aby nelitoval (vždyť jako brouk je pěkný, neobvykle urostlý, zatímco jako muž bude zase jen takový nevýrazný hubeňour), kroutil jsem i já hlavou nad varováním lékařů, ať si to dobře rozmyslím… Zatímco Kafkův hrdina zjistil, že má tělo, které mu nepatří, jednoho rána, když se probudil, transsexuál to zjistí v momentě, kdy začne nabírat rozum natolik, aby si uvědomil rozdíl mezi tělem mužským a ženským.“

I hrdinka této knihy se ještě coby žena zamilovává do jiných žen. Pozoruhodně mimo jiné líčí, jak se s jednou z nich v jistou dobu dokonce identifikoval: „Měl jsem její gesta, osvojil jsem si její pohled, způsob uvažování i hodnotový žebříček. To by nemuselo znamenat nic tak závažného. Vždyť všichni muži nesou stopy vlivu svých matek, manželek a milenek. Mé ztotožnění bylo ale mnohem hlubší, zasahovalo samu podstatu bytosti.“ Jak autor píše, „stane-li se tohle normálnímu muži, pak udělal obrovský krok vpřed a přidal svému prožívání nový rozměr. Stalo-li se totéž mně, pak jsem se dík ženskému tělu ženou opravdu mohl stát. Ženou velice podobnou té, kterou jsem miloval.“ Důsledkem toho je ovšem jakási krize identity, vyprázdění vlastního já: „Jedinou bytostí, kterou jsem si v sobě uvědomoval, byla ona. Cítil jsem tu neschopnost autenticky prožívat, být sebou a v sebereflexi vnímat konkrétní obrysy vlastní osobnosti, jako neodčinitelnou katastrofu,“ v důsledku toho pak krátkodobě láska k oné ženě přecházela v nenávist. Právě téma mužského prvku v ženě a ženského prvku v muži je pro mne asi nejsilnější na celé knize, projevuje se v mnoha podobách, třeba imaginárním hledáním podob předků: „Často se bavím tím, že když pozoruji lidi, v duchu si vybavuji přibližnou podobu rodiče opačného pohlaví z těch rysů, kterými se zapsal do obličeje svého dítěte. Z mužského obličeje rekonstruuji podobu matky, z ženského otce, v představách nechám proběhnout to kouzlo, které by, poměrně nepatrným přeskupením a několika drobnými tahy, z obličeje ženského udělalo mužský a naopak.“

Opačnou přeměnou než oba dva autoři (MtF) oproti tomu prošla novinářka Tereza Spencerová, autorka knihy Jsem tranďák!². Osobní zážitky se v této knize prolínají s exkursy do historie „translidí“ (autorka přeložila knihu Pohlavní štvanci od Leslie Feinberga, na niž se hojně odvolává), dominují však pamfletické pasáže útočící na církve, učebnice biologie, sexuology (jedinou světlou výjimkou je právě Fifková). Autorka odsuzuje obecně celou současnou společnost a židovsko-křesťanskou civilizaci, její „rigidní“ trvání na pouhém „dvoupohlavním“ vidění světa a její reakce na transsexualitu: „Nynější transsexuální přeskakování z pohlaví do pohlaví může s odřenýma ušima fungovat pouze za situace, kdy mi kulturní tradice ve společnosti nedávají jinou možnost volby, kdy můžu postoupit jen a výhradně z bohu A do bodu B. Kdy existuje jen Adam a Eva, kdy zapomínáme, že i mezi dnem a nocí existují krásné soumraky či svítání, a přehlížíme, že u nepřeberného množství živočišných druhů funguje velmi flexibilní pohlavní systém, v němž mají binární počty jen velmi omezený prostor.“ Spencerová není zdaleka sama, kdo dnes zastává podobné názory, kupříkladu profesorka sociologie na Londýnské univerzitě Ann Oakleyová (pro mnohé překvapivě) tvrdí, že „i v podobě vnějších genitálií existuje škála sahající od vysloveně ženských genitálií až po vysloveně mužské a na této škále stojí společně muži i ženy… Existují jako kontinuální řada možných vývojových formací a jsou tak stálou připomínkou nikoli biologické polarity, nýbrž biologické jednoty muže a ženy“³. To jsou jistě důležitá zjištění, odvozovat ale z nich, jak činí Feinberg, že by kvůli tomu mělo označení Muž a Žena zmizet z veřejných záchodků i všech základních osobních dokladů⁴, je podle mne opravdu přehnané (Perry i Němec shodou okolností oba popisují situaci, kdy po operaci omylem chtějí vstoupit na ženské záchody, ale nejsou vpuštěni).

Mnohem bližší je mi realistické konstatování Roberta Němce, že přece každý živočich, setká-li se s jedincem téhož druhu, „přesvědčí se nejprve, jde-li o dámu, či pána. Nejednoznačnost dráždí. Zpochybňuje totiž polaritu, na níž stojí svět, je tedy pro jistotu stavěna jaksi ,mimo zákon‘. Neboť rozdělení na muže a ženy je bezpochyby tím nejzákladnějším kritériem dělení, které zcela samozřejmě přijímá i ten nejselštější rozum. Lidé podvědomě ctí normalitu, takže transsexuál, v němž jsou oba prvky smíseny tak nesmyslně, že se to běžné realitě vymyká, bude pro své okolí čímsi podobným jako člověk s koňskou hlavou. A podobně různorodou směsí, jakou je on sám, bude i to, co v normálně cítící populaci vyvolá. Vedle odporu, nepochopení a ošklivosti i soucit, zájem, zvědavost či vzrušení“ – to mimo jiné dokazuje i mediální úspěch Mika Perryho.

Každopádně ovšem kniha Spencerové, navzdory kontroverznosti mnoha autorčiných názorů, obsahuje četné zajímavé postřehy. Po své proměně kupříkladu teprve postupně proniká do ženského světa, což přináší mnohá překvapení, autorka například popisuje i zážitek jakéhosi zasvěcování: „Když jsem v uzavřeném dámského prostředí kadeřnictví už nějakou dobu poslouchala teze o velikosti různých mužských předností, honily se mi hlavou myšlenky typu ,bože, tady je to taky o sexu‘, ,takhle jsem si to nepředstavovala‘… Když zábava začala nabírat obrátky, vstoupil do oficíny jakýsi mládenec. Všechny se na něho podívaly, znalecky ho přeběhly očima, přičemž následoval spiklenecký výbuch smíchu. Po něm se už ale atmosféra změnila. Téma se vrátilo k dětem, dovolené, vaření a módě, a mě s jistým ulehčením napadlo, že právě tohle je ten ,ženský svět‘, který jsem znala, svět žen, který jsem vídala v televizi a o němž jsem čítala v knížkách… došlo mi, že navzdory tomu, že jsem v sobě dlouhé roky nosil ženské já, svět svého vytouženého pohlaví prostě neznám. Jako bych se se zničehonic ocitla v jakési černé díře – mužství jsem opustila a ženství se najednou zdálo být tak daleko.“ K tomu se dost změnil i postoj mužského okolí: kolegové novináři s ní přestali diskutovat o politické situaci a strategických rozhodnutích v rámci redakce. I proto se Spencerová se svou novou rolí zcela neidentifikuje, nechce se uzavírat v žádné „pohlavní škatulce“ (to odpovídá obecnému trendu, že zatímco v případě FtM se prý naprostá většina po operaci jenoznačně zařazuje mezi muže, v MtF bývá vývoj „složitější a nejednoznačnější“⁵. Navíc jí (aspoň tehdy, když knihu psala) navzdory „kilům hormonů, které už spolykala“, prý stále rostou vousy, s výjimkou období skutečné zamilovanosti (do muže): tehdy je její „pocit ženství natolik silný, že se k nadlidskému výkonu“ vzchopí i její organismus a růst vousů zarazí.

A jak se zmiňované autorky staví k otázce Dia a Héry? K sexuálnímu aktu v prožívání žen a mužů se příliš nevyjadřují, ale Perry obecně konstatuje, že „ženy jsou na tom hůř, ale přesto všecko jsou silnější, takže to zvládají“. Spencerová je zase jistým mužem a ženou postavena (stejně jako Teiresiás) před otázku, jak by – jako ta „kvalifikovaná“ – rozsoudila jejich spor: „Oba se na mě střídavě otáčeli a čekali, že se přikloním na jejich stranu a dám jim za pravdu. Mně ale mezitím běhal mráz po zádech. V mužském těle, a tím i sociální roli, jsem prožila dost dlouho na to, abych bytostně chápala příčinu Pavlova rozčilení, a zároveň jsem stejně bytostně rozuměla i Karlině touze vymanit se ze závislého postavení v rodině a její snaze o aktivnější přístup k životu. A tak jsem se vymluvila, že musím venčit psa, utekla pryč a cestou domů jsem prožívala nepříjemný pocit rozpolcení – na základě životní zkušenosti jsem jim rozuměla oběma. Neměla jsem přitom žádné nutkání držet basu ani s jedním z nich, na rozdíl od mé bývalé manželky, s níž jsme na té návštěvě byly. Ta se automaticky – a bez větší snahy o pochopení protistrany – postavila na stranu Karly. Kdybych se ale na nějakou stranu přidala já, musela bych v sobě potlačit určitou část své osobnosti.“ Opět si dovolím polemizovat: pomoci řešit podobný spor může i kterýkoli heterosexuál s dostatečnou mírou sociální inteligence a vcítění. Každopádně Tereza Spencerová, Mike Perry a Robert Němec za svoji nijak nevyžádanou zkušenost, která je většině jiných lidí odepřena, zaplatili ne sice slepotou, ale mnohým trápením. Jejich tápání a bolest jim nezávidím, zkušenost možná i trochu ano, každopádně jejich svědectví je cenné pro každého, nejen proto, že přináší mnoho poznatků o genderových stereotypech a o komplikovaném vztahu psychiky a tělesnosti. Na jejich svědectví je nutné reagovat snahou po porozumění, po ulehčení jejich nesnadné životní cesty – ale jistě ne unifikací záchodků.
 

1. Fafejta, Martin: Úvod do sociologie pohlaví a sexuality. Ve Věrovanech : Jan Piszkiewicz, 2004 ^zpět
2. http:/www.translide.cz/trandak ^zpět
3. Oakley, Ann: Pohlaví, gender a společnost. Praha : Portál, 2000, s. 144 ^zpět
4. Feinberg, Leslie: Pohlavní štvanci. Praha : G plus G : Euromedia Group - Knižní klub, 2000, s. 134 ^zpět
5. Transsexualita a jiné poruchy pohlavní identity /Hanka Fifková ... [et al.]. Praha : Grada, 2008, s. 132 ^zpět