V podcastové epizodě o trans a nebinárních tématech v literatuře jsme se snažili zjistit, proč v Česku nevychází víc genderově nekonformní literatury. Nepokročila snad společenská diskuse ještě dostatečně na to, abychom četli otevřené výpovědi v autobiograficky laděných románech, které vycházejí v zahraničí? S aktivistkou Jamie Rose a autorkou románu Třeťák Ellou Fever jsme mluvily o generační propasti, o tom, proč genderové identity řešíme víc na sociálních sítích než v literatuře, nebo o tom, jaké jsou možnosti jazyka, který by citlivě reagoval na nové výzvy.

„V překladech a psaní je podle mě důležité zapojit kreativitu. Nejdůležitější je však ohledně jazyka v tuto chvíli konsenzus v rámci samotné nebinární komunity. Nepotřebujeme, aby Ústav pro jazyk český řekl, že to nějak bude, ale naopak aby si komunita oťukala možnosti, které v češtině existují, a sama s něčím přišla. Genderová lingvistka Jana Valdrová říká, že jazyk slouží nám, a ne my jemu. A takhle bychom k tomu podle mě měli i přistupovat,“ popisuje řešení jazykového problému Jamie Rose. Podle Elly Fever je především důležité, aby každý nebinární člověk o sobě mohl mluvit v rodě, který je mu komfortní. „Jazyk je neskutečně dynamický orgán, který se může neustále rozpínat a vyvíjet,“ dodává.

V zahraniční produkci se v posledních letech objevilo množství titulů, některé získaly literární ceny a s nimi i popularitu. Kromě těch, které zmiňujeme v podcastu, do češtiny ještě nebylo přeloženo několik knih, které stojí za zmínku.

Letos v říjnu porota prestižní Německé knižní ceny ocenila román Blutbuch (Kniha krve) Kim de L’Horizon, autora*ky identifikující se mimo genderovou binaritu. Nebinární vypravěč románu utíká z prostředí konzervativní švýcarské vesnice do Curychu, kde může svou identitu svobodně prožívat. Když jeho babička onemocní demencí, začne vypravěč prozkoumávat rodinnou historii zahrnující incest nebo rasismus. Rodinná tajemství Kim de l’Horizon nahlíží z nové perspektivy, mimo genderovou polaritu. Podle poroty zmíněné ceny „nebinární vypravěčská postava hledá s obrovskou tvůrčí energií svůj vlastní jazyk. Forma románu je v neustálém pohybu. Každý jazykový pokus od obrazné scény až po esejistickou vzpomínku rozvíjí naléhavost a je literárně inovativní.“ Román navíc přichází ve chvíli, kdy německá spolková vláda představila zákon, který by měl zjednodušit žádost o změnu pohlaví. Kniha Blutbuch tak vychází v politicky příznivé době a díky německému ocenění by mohla být i brzo přeložena do češtiny.

Německými cenami je ověnčený i román Sashy Marianny Salzmann Außer sich (Mimo sebe) z roku 2017. Autorka, která je mimo jiné i dramatička, už v úvodu předestírá nejasnou identitu postav vystupujících hned v několika „rolích“. Protagonistka hledá kdesi v Istanbulu svého bratra a přitom prochází místní queer scénou, potkává postavy s rozličnou genderovou identitou a sexuální orientací. Salzmann intenzivně pracuje s genderovou fluiditou, identity jejích postav se proměňují a i sama hlavní postava mění své žensky znějící jméno do neutrální podoby. Hledání hrdinčina bratra nepřestává být jejím cílem v putování městem, přestože čtenář čím dál víc pochybuje o bratrově skutečné existenci. V jeden moment se pak hlavní postava stává svým bratrem a částečně tak dovršuje nejisté hledání.

Přestože slovenská literární scéna není na příběhy queer lidí o nic víc bohatší než ta naše, loni na Slovensku vyšla novela Tá bolesť ťa prejde novinářky Miy Žurekové. V dopisech hlavní postavy své trans kamarádce, která se kvůli nepřijetí společností rozhodla spáchat sebevraždu, se dočítáme, čím si transgender osoba může procházet. V korespondenci kamarádek vyplouvá na povrch neznalost prožívání trans identity ze strany cis vypravěčky, která vede k jejím výčitkám, že si nevšimla žádných náznaků. Žureková popisuje těžké deprese trans postavy, ale i úzkosti vypravěčky vyvolané kamarádčinou smrtí. Kniha Tá bolesť ťa prejde, inspirovaná skutečným příběhem autorčiny kamarádky, tak vedle terapeutického pozadí vykresluje i následky společenské zatvrzelosti.

V Polsku v roce 2021 vyšla kniha rozhovorů novináře Piotra Jacońe My, trans, blízká například publikaci Byli jsme tu vždycky Filipa Titlbacha. Na rozdíl od Titlbachových rozhovorů se ale polský autor soustřeďuje především na transgender tematiku. Rozhovory vede nejen se samotnými trans lidmi, ale i s jejich rodiči, psychologem, právníkem nebo knězem. Čtenář tak získává náhled do prostředí lidí, jejichž životy mnohdy provází nedostatek respektu a porozumění, pocit ztracenosti, osamělost a strach.

Na polské literární scéně se v roce 2017 objevil i román o dospívání s trans identitou Slash. Jeho autorka Natalia Osińska v něm líčí vztah dvou středoškoláků, jejich přátelství, lásku a potřebu důvěry. Jeden z nich přitom kvůli svému vyoutování nedávno změnil školu a odešel z domova. Autorka ukazuje, jak těžké je vést upřímný rozhovor, když všude okolo existují jen samá tabu, jak složité je budovat vztah a vypořádat se s reakcemi okolí, když jste jiní než většina.

Na podobné téma vznikla také jedna z epizod iLiPodcastu Ten, ta, to. Gender v literatuře.