Novinář Filip Titlbach se ujal ambiciózního úkolu vydat knihu, která na českém literárním poli doposud chyběla. Jeho publikace Byli jsme tu vždycky ve třinácti kapitolách přibližuje nejen strasti a diskriminaci, se kterou se queer lidé v Česku musejí potýkat, ale nabízí i teoretickou rovinu reflektující současnou situaci spojenou s bojem o rovnoprávnost.

Pro queers nebo o queers?

Právě kvůli absenci LGBTQI+ témat napříč českým kulturním spektrem se autor musel „poprat“ s tím, jak napsat knihu pro queers, která by mohla být čtena i těmi, jež se s tematikou LGBTQI+ zatím neměli možnost hlouběji seznámit. To se na knize podepsalo hlavně v jisté těkavosti, co se týče témat. Titlbach sám přiznává, že jeho cílem nebylo obsáhnout všechna témata – ke spolupráci na knize spíše oslovil své známé a snažil se přiblížit problematiku, kterou sám zná. I přesto však jednoznačně definovaný rámec nebo cílová skupina, kterou se snaží oslovit, v knize chybí. Vzniká tak trochu nejasná koláž, jejímž jediným společným bodem je jinakost.

Přestože se kniha snaží o diverzitu, generické maskulinum se neobjevuje jen v její jazykové rovině, ale definuje i dominantní část obsahu. Rozhovorovými hosty jsou z velké části hlavně cis muži, takže diverzita knihy se citelně chýlí pouze k jednomu pólu. Kromě skvělého rozhovoru s Lenkou Královou, která naprosto otevřeně mluví o své tranzici, reakcích okolí a citlivě balancuje mezi těžkostmi a oslavou bytí trans ženou, se v celé knize žádný jiný trans člověk ke slovu nedostane. Podobně je tomu v případě nebinárních lidí, které zastupuje pouze Atrin Matušík. Na bisexuální, asexuální nebo intersex lidi kniha až na pár poznámek zapomíná.

Citelná je zde tendence, kterou lze sledovat nejen v českém prostředí, kdy viditelnost v rámci queer reality získávají hlavně gayové. Kniha je tak jakýmsi ztělesněním českého přístupu k otázce LGBTQI+ obecně. Místo toho, aby byl věnován prostor trans právům nebo snahám opustit binární model „muž x žena“, je bohužel stále nutné obhajovat homosexualitu samotnou.

Kniha pro hetero přátele

Celou knihou se nenápadně táhne ještě jedna červená nit. Téměř ve všech rozhovorech se objevuje snaha připodobnit queer realitu k té heteronormativní. Mluví se o manželství, rodině, vztazích, ale pokaždé tak, aby to v zásadě odpovídalo běžné představě o tom, jak by měly vypadat. Téma „duhové rodiny“, kterou zmiňuje třeba Petr Kalla, ve které on a jeho partner vychovávají své syny spolu s jedním lesbickým párem, nepřesáhne rozsah jedné věty. Podobně je tomu u otevřeného manželství Atrina Matušíka.

Za zmínku ale stojí rozhovory točící se kolem teoretičtějších témat. Například kapitola o pinkwashingu nebo pop kultuře přináší další rozměr, který převyšuje běžnou znalost související s LGBTQI+. Právě díky tomu je její výše zmiňovaná nesourodost z určitého pohledu i její velkou výhodou, protože má šanci zaujmout širokou čtenářskou skupinu a nejen zviditelnit a normalizovat LGBTQI+ témata, ale dát prostor i problematice, která je jinak jen těžce přístupná.

Knihu lze přesto vnímat jako důležitý milník v české kultuře, protože ukazuje, že touha psát nebo číst o queer současnosti získává v nynějším diskurzu stále více prostoru. To, jak jednoduše se autorovi daří definovat pojmy, problematizovat stereotypy, ale i demytizovat klišé spojená s těmi identifikujícími se jako queer, z ní dělá aktuální čtení. Byli jsme tu vždycky tak snad napomůže nejen k větší otevřenosti a respektu ke queers, ale umožní publikovat i další díla s queer tematikou nebo od queer autorů/ek.