Antonio Pennacchi o tomto svém románu prohlásil, že byl důvodem, proč sám přišel na svět. Rozsahem téměř půltisíce stran a společenskou závažností tématu tato rodinná sága procházející moderními italskými dějinami opravdu působí jako životní dílo, zvláště uvážíme-li, že se v něm slévají dělnické téma, na němž Pennacchi převážně postavil svou pozdní literární kariéru, poté co třicet let pracoval jako dělník, a pocta kolonizátorům bonifikovaných močálů, jejichž je autor potomkem.

S výsledkem může být Pennacchi spokojen. Mussoliniho kanál získal významné literární ocenění Premio Strega, byl ve finále soutěže Premio Campiello. Strhl na sebe nejen pozornost kritiky, ale i prostého lidu, který po knize příliš často nesahá. A už se na něm chystá parazitovat i filmový byznys.

Titul románu odkazuje k jedné z největších chloub italského fašismu, k dílu, na němž si vylámali zuby již antičtí císařové a po nich papežové a králové, tj. vysušení rozsáhlých malarických močálů, tzv. pomptinských či pometijských bažin (it. Agro Pontino, lat. Pomptinae paludes), které se táhly jižně od Říma mezi podhůřím Apenin a dunou na tyrhénském pobřeží. Mussolini, milující stejně jako všichni ostatní diktátoři megalomanské projekty, jako jediný tento záměr za cenu nemalých obětí dotáhl do úspěšného konce a jeho kanál, který odváděl vodu stékající z Apenin do moře, byl klíčovým prvkem projektu. Dnes na bonifikovaném území žijí přinejmenším statisíce obyvatel, prosperuje tam zemědělství i průmysl a stojí tam i jaderná elektrárna (dnes vyřazená z provozu).

Pennacchiho román zachycuje osudy rodiny Peruzziů, původně pachtýřů pracujících na panské půdě na různých místech mezi Ferrarou a Ravennou, zhruba od začátku 20. století až do konce druhé světové války. Podle toho, kdo nabídne jaké podmínky, stěhují se z jednoho statku do druhého a tvrdě bojují o holé přežití. Jak se rodina množí, postupně se v dalších generacích štěpí na někdy i nepřátelské větve. Jedna ze dvou hlavních větví klanu, která se přimkne ke vznikajícímu fašismu, nakonec díky svým politickým a válečným zásluhám získá umístěnku na nově vybudovaný statek na vysušených pometijských bažinách. Konečně mají vlastní půdu, sen každého rolníka, aniž by si ovšem ekonomicky výrazně polepšili, neboť výměnou musí respektovat nařízení fašistických úřadů, co a jak mají pěstovat. Stávají se součástí obrovského budovatelského, zemědělského a sociálního experimentu.

Nemá smysl vyprávět epizody z historie Peruzziů ani líčit význačné postavy této rodiny, v jejichž jménech – Temistocle, Pericle, Iseo, Paride aj. (zvolených na protest proti církvi, z potřeby ignorovat jména svatých) – se ozývají dávnověká hrdinství a koření historii epickou příchutí. Můžeme jen zprostředkovat celkový dojem z románu. Pennacchi umí vyprávět tak, že má příběh spád a plnost. Je stylizován jako vzpomínky z rodinné truhly, které potomek Peruzziů vypráví skryté osobě a reaguje na její dotazy dalšími komentáři a odpověďmi. Dává velký prostor benátskému dialektu, nejen když reprodukuje přímou řeč, ale občas i když vypráví sám. Tato „orální“ vyprávěcí poloha dodává vyprávění živost, i když po několika stech stran už poněkud ztrácí na účinnosti. Poněkud rušivá na ní je jednak vševědoucnost vyprávějícího hlasu, který se zdá být expertem na vše od historie přes vojenství po stavební technologii silnic, a jednak snaha o aktualizaci, o explicitní srovnávání života a reality v první polovině století a v současnosti. Tyto rozdíly by si čtenář uvědomil i bez berliček. Velikou a fascinující kvalitou knihy ovšem je, že velmi autenticky zprostředkovává podmínky, v nichž žili benátští pachtýři před sto lety: jejich denní rytmus, práci na poli, jídelníček, mentalitu, hodnoty, vztah k půdě a hospodářským zvířatům i detaily toho, jak pospolu žila rozsáhlá rodina, podle jakých zákonů se toto soužití řídilo.

Druhou velkou kvalitou je upřímný, národní sebeláskou ani politickou korektností nepoznamenaný pohled na fašismus zdola. V učebnicích nebo dokumentárních filmech obvykle slýcháme totéž: jak fašismus potíral svobodu slova a věznil disidenty, jak milicionáři přepadávali sídla socialistické strany, jak byly aplikovány rasové zákony, jak byl postupně vybudován totalitní stát. Pennacchi věrohodně ukazuje, že toto všechno bylo valné části Italů zcela ukradené. Benátský bezzemek měl v životě jednu hlavní starost, a sice obdělat půdu, aby přežil, a šel za tím, kdo mu k tomu připravil nejlepší podmínky. Osudy Peruzziů ilustrují (možná až příliš didakticky), jak se od zkrachovalého socialistického hnutí oddělil fašismus, který často zlepšil životní podmínky dělníků a rolníků díky korporativní politice zaručující sociální smír. Peruzziové, původně sympatizanti socialistů, se stali fašisty skoro náhodou a díky některým osobním přátelstvím – v románu se často objevuje postava pozdějšího významného fašistického pohlavára Edmonda Rossoniho, kamaráda vypravěčova dědečka, a dokonce letmo i Mussolini, líčený jako výmluvný, charismatický a šikovný proutník. Fašistické Itálii, která jako první popřála bezzemkům sluch, byli kolonizátoři pometijských bažin náležitě vděční a do poslední chvíle ji bránili proti anglo-americkým okupantům.

Mussoliniho kanál je něco jako hraný dokument. Nabízí poutavé, umně postavené vyprávění, které simuluje orální výpověď, spojuje soukromé životy s velkou historií a názorně líčí skutečnosti, které by Italové měli o vlastní minulosti vědět. Z literárního hlediska je kniha pozoruhodná zmíněným vyprávějícím hlasem a použitím dialektu jako mimetického i zábavného prvku. Tato poloha se však v tak rozsáhlém díle stává monotónní, nedovoluje odstínit různé nálady a situace ani měnit rytmus vyprávění.

V románu se stále něco děje, aniž by patřičně vynikly zásadní zlomy a rozhodující okamžiky. Vyprávění se valí přímočaře dopředu konstantní rychlostí bez pauz a zádrhelů, až dokud se najednou soustrojí nezadrhne. Na posledních několika desítkách stran to vypadá, že autor neví, co s knihou dál. Látka se mu tak rozrostla, že kdyby měl pohnutá léta 1944–1945 popsat stejně podrobně, jak to činil dosud, kniha by musela mít o několik set stran více. Poslední období tedy podává tak, že text náhle působí jako velmi odbytý, celé velkolepé sáze chybí odpovídající závěr, který by dílo korunoval. Například když ještě na severu Itálie majitel polí, na nichž Peruzziové hospodaří, rodině sebere dobytek, protože po chudé sklizni neodvedla dost úrody, je to tragédie a trauma, o němž se bude hovořit po generace. Zrekvírování dobytka nacisty na konci války je zmíněno v jediné větě bez dalšího ohlasu. Poslední stránky románu tak jsou velkým zklamáním. Po určitých magických rysech jinak realistického vyprávění (prorocké sny, mluvící včely apod.) magie v závěru převáží a vytvoří překvapivé vyústění, které bychom při dobré vůli snad mohli chápat jako ironickou tečku vyprávějící postavy a snahu posílit vyprávění mytickou složkou. Anebo, bez dobré vůle, spíše jako bezradnost autora, jak příběh uzavřít, zpronevěření se logice románu pojatého metodou stylizované orální historie.