Básnickou a esejistickou tvorbu Miroslava Olšovského mohli čtenáři doposud zaznamenat v některých periodikách (A2, Literární noviny, Psí víno, Souvislosti, Svět literatury). V roce 2003 se editorsky a překladatelsky podílel na antologii literární a filozofické tvorby činarů Ten, který vyšel z domu… Před pěti lety pak v nakladatelství Dauphin vydal sbírku básní Záznamy prázdnot (2006), která je autorským výborem z let 1990–2003 a zahrnuje dva samostatné básnické cykly. Hned v úvodu je třeba poznamenat, že to je kniha velmi vyzrálá a nevšední. Olšovský se v ní představil jako básník propojující vlastní svébytnou poetiku s vlivy konkrétní a vizuální poezie.

Nová sbírka Miroslava Olšovského je nazvána Průvodce krajinou a skládá se ze čtyř samostatných cyklů vznikajících v rozmezí pěti let: Průvodce krajinou (1989), Podoby (1993), Komponované věty II (1992), Komponované věty I (1991). To je relativně důležitá informace, jelikož se z ní dozvídáme, že druhotina Olšovského je vlastně sbírka zahrnující texty svojí genezí starší než jeho knižní debut. Nelze se proto vyhnout srovnání obou děl. V Záznamech prázdnot se nacházejí básně spíše delší než ty, které jsou zařazeny v nové knize, a zároveň i více „popisné“, dá-li se o tom takto mluvit. Ze sbírky však na čtenáře dýchá stejná atmosféra: v prázdné, nehostinné a studené krajině se ozývá jen tiché skučení větru, potkáváme sesuté zdi, stromy bez listí… Patrná je snaha o zmocnění se skutečnosti v její úplnosti, což se zatím ne vždy úplně daří. To si lze uvědomit i na jednom z důležitých témat první sbírky, kterým je slovo samotné. Básník zvažuje jeho sílu, jestli vůbec je možné skrze slova uchopit svět („A stále silněji / si uvědomuji / bezmocnost / a bezcennost / slov / vůči stále víc / bezrozměrné / skutečnosti“; s. 26). Nová kniha je však v tomto ohledu trochu jiná. Už se nejedná o záznamy krajiny, které jsou nám postupně předkládány, nyní jsme onou krajinou provázeni. Bezradnost při snaze uchopit skutečnost v její celistvosti se ztrácí a čtenář se najednou ocitá přímo uprostřed světa Miroslava Olšovského.

Je až s podivem, jak málo prostředků a jak málo slov básníkovi stačí, aby naplno rozehrál čtenářovu imaginaci („Krajinou se drží listí / Vítr a hůl“; s. 13). I když se na první pohled může zdát, že některé obrazy jsou jen v obrysech načrtávané a mlhavé, není tomu tak. Síla Olšovského básní tkví především v tom, že dokáže být velmi přesný a průzračný („Strniště mrazu / Ohně vypalují zemi / Mezi kmeny praská vítr / a hoří“; s. 19). Přestože nám jen drobné signály konkretizují bližší časová určení, nemohu se ubránit dojmu cykličnosti, opakování se, odvěkosti popisované krajiny, která tak nabývá až mytických rozměrů. To vše je navíc podtrhováno opakovaným výskytem všech čtyř živlů, jež jsou v nejrůznějších podobách stálou konstantou Olšovského scenerií. Dalším rysem, který textům dodává univerzální platnost, je vytracení lyrického subjektu, jenž byl v předchozí knize stále nedílnou součástí řady básní.

Nemám příliš rád, když autor čtenáři předkládá pouze „mistrné“ jazykové hříčky či „neotřelé“ nápady, a přitom jsou jeho texty naprosto prázdné. Když se mi Průvodce krajinou dostal poprvé do rukou, byl jsem proto trochu zaskočen. Texty různě otáčené, rozdělování slov a nesourodé používání verzálek apod. To nebylo v Olšovského prvotině v takové míře zvykem. V případě Komponovaných vět II jsou básně postupně natáčeny o devadesát stupňů směrem vpravo, neustále jakoby rotují dokola. Komponované věty I jsou založeny na zrcadlovém uspořádání, texty jsou tedy otáčeny o sto osmdesát stupňů, což vybízí k různým způsobům četby. Cyklus Podoby se zase skládá ze dvou dalších variant výchozích devatenácti básní, které tak jsou v detailech obměňovány. Podstatné je, že texty těmito jemnými významovými rozdíly nabývají na plastičnosti („dřevo / pokryté / mrazem / a sluncem“; s. 53; „dřevo / porostlé / mrazem / a sluncem“; s. 75; zmrzlé dřevo / potažené / světlem“; s. 97). Domnívám se, že pro Olšovského jsou veškeré impulsy z konkrétní a vizuální poezie podstatným obohacením výchozího sdělení, dodávají jeho veršům další rozměr a rozhodně nejsou samoúčelné („déšť / pr tíná / pr st r“; s. 67).

Přestože obě knihy vznikaly prakticky ve stejném období, mám trochu paradoxně dojem, že nová sbírka přeci jen posouvá Olšovského tvorbu o notný kus kupředu. Co bylo v Záznamech prázdnot pouze naznačeno, je v Průvodci krajinou dovedeno do důsledku. Věřím, že se Olšovský přidrží své poetiky nastolené již v první knize a zároveň dokáže svůj básnický projev znovu nějakým způsobem obohatit. I přes počáteční nedůvěru, se kterou jsem ke knize přistupoval, považuji druhou knihu Miroslava Olšovského za osobitější a vyzrálejší. Již teď se těším na další autorův počin a rozhodně nebudu sám, koho bude zajímat, jak se bude vyvíjet jeho současná básnická tvorba.