Nejnovější kniha Jiřího Kahouna láká malé čtenáře do samotného pekla, prý je tam o zábavu postaráno. Projdou-li však poctivě všech deset kapitol, zjistí, že se o pekle téměř nic nedozvěděli, naopak v průběhu této literární dokonce exkurze několikrát ztráceli pozornost.

Jiří Kahoun, autor žijící v Berouně, vystudoval střední průmyslovou školu pro umělecké zpracování kovů a kamenů, v praxi si však vyzkoušel ledacos jiného. Byl výtvarníkem, kameníkem, aranžérem, technickým redaktorem, ale i traktoristou a zedníkem. Kromě výtvarné činnosti bylo vždy jeho velkým koníčkem psaní, především knih pro děti. Vydal jich již přes dvacet, mezi nimi i Příběhy včelích medvídků (ty se jako televizní večerníček staly nesmrtelnými). Z jeho nejnovější tvorby stojí za pozornost knihy O mašinkách – Pohádky na kolejích (2007) a O autech – Pohádky na čtyřech kolech (2009). Z těchto krátkých příběhů jsou na větvi zejména malí kluci, protože jejich vypravěč s jistotou ví, jak to na železnicích a silnicích jezdí. Bystřejšího a nejen dětského čtenáře jistě pobaví soubor minipohádek Pro zvědavá ouška (2008), který byl dětmi po právu literárně oceněn (SUK Čteme všichni 2008). Nejnověji se Kahounovo jméno spojuje s tematikou pekelnou: U všech čertů vyšlo v roce 2010.

Když píše Jiří Kahoun o vlacích a autech, je „ve své kůži“ a nad ledasčím i přimhouříme oči, v poslední knize se však vydal do oblasti, kam žádné silnice nevedou a kde se musí spoléhat jen na vlastní dovednost a fantazii. Ty ovšem v případě tvorby „pekelného“ fikčního světa držel poněkud na uzdě. Asi každý z nás si někdy lámal hlavu nad tím, kudy do pekla vede cesta a jak se z něj čerti dostávají ven. Je to díra v zemi, nebo prasklá skála v horách? Tento problém vyřešil autor originálně, přirozeně hned v první kapitole. Je to přece u lesa na Teskově palouku, tam stojí starý dřevěný úl, místo včel z něho však každý den vylézají čerti. Všechny kapitoly mají stejný rámec – začínají ranním otevíráním dvířek úlu a končí pouštěním spací muziky a odchodem čertů na kutě. Mezitím uběhne celý čertí den a nejednou čtenář rozpačitě zjišťuje, že se během něho téměř nic nestane. Ledabylé poflakování je zajisté jedna z oblíbených činností všech čertů, proč mu ale musí být věnována celá kniha?

Přestože v kahounovském pekle žije čertů pouze pět, žádný z nich není ničím výjimečný a ze začátku si je čtenář plete. Ani v průběhu děje se jednotlivci ničím zvláštním nevyznamenají, takže stále musíme čerpat z toho, co jsme se o nich dozvěděli hned v úvodu. Remcal je vládce pekla, spí nahoře na peci, ustavičně nadává nebo si čte v podivné knize. Camfour každé ráno otevírá dvířka úlu a pak budí čerty kopnutím do hrací skříně (jeden ze zajímavých nápadů autora). Koktavý Maťátko nikdy neřekne celou větu, takže alespoň tato postava je dětskému čtenáři snadno zapamatovatelná. Prskavka je malý čertík s nejkratšími růžky a kopýtkem tak měkkým, že ještě nemůže nosit podkovu, přesto dělá každé ráno spícím čertům naschvály a nikoho by ani nenapadlo, že původcem škodolibostí může být on. Zbylý čert do počtu je Šmoura. Mimo peklo slouží v kovárně Na Výdrholci ještě čert Klofanda. Návštěvy u něho zpravidla rozvíří stereotypní atmosféru a jsou hlavním důvodem, proč čerti opouštějí prostředí pekla. V kapitole Čertovská kovárna přibije Klofanda Camfourovi na kopyto ztracenou podkovu a v Čertovské peci vyrazí Remcal do kovárny na kontrolu a zbylí čerti řádí sami v pekle. A to jsou patrně veškeré akce, které čtenářům utkví v hlavě (polštářové bitvy a falešné koncerty nepočítáme). Co tedy vyplňuje zbytek knihy? No u všech čertů nadávky přece! Vzhledem k tomu, že čerti jsou hloupí a upovídaní, dialogy jsou nekonečné a plné klení a urážek. Jednotlivé kapitoly se tak zbytečně protahují, aniž by se děj posouval kupředu, a čtenář ztrácí pozornost. Nakonec jako by si i vypravěč uvědomil, že to nikam nevede, rozhodne se pro zapnutí „spací muziky“, čerti usnou a epizoda je ukončena. V závěrečné kapitole se tempo vyprávění nepatrně zrychluje, a aby bylo s blížícím se koncem také něco vyřešeno, objevuje se narychlo také jakýsi zádrhel.

Jiří Kahoun obvykle píše své knihy s ohledem na nejmenší čtenáře. Jeho vypravěč se dokáže vžít do světa dětského adresáta, odpoví na jeho otázky, uspokojí jeho zvídavost a vyčerpá dané téma. V případě pekla to však neplatí. Jako by se autor tentokrát rozhodl, že už nebude děti vzdělávat, ale naučí je zlobit. Co bychom také mohli od tupých čertích hlav čekat jiného?