Úvodem

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, podkladem pro knihu, kterou právě začínáte studovat, se stala část referátů, jež odezněly na konferenci Evropské město – mýtus – identita (Praha, 4.–5. prosince 2008). Jejich autorky a autoři je dopracovali do analytických studií. Další část mikroanalýz z téhož zdroje vyšla v angličtině v pražském antropologickém časopise Lidé města/Urban people 2009 - 3. Obě publikace tak vytvářejí jeden celek.

Vědeckým záměrem konference a následných publikací bylo analyzovat koncentraci epochy, případně článků a řetězce epoch, určitou pozoruhodnost města v jednom nebo ve více mýtech. (Této vstupní ideji odpovídá i členění knihy a časopisu.) Mýtus byl v naší úvodní analýze chápán jako nástroj komplexního pohledu na určitou dobu a místo, jako nástroj při modelování identit. Ve výchozí představě byl definován jako verbalizovaná ideologicko-politická představa jedné nebo více generací, s jejíž pomocí je prosazován, ospravedlňován a reprodukován většinový nebo menšinový skupinový zájem a hodnoty, případně kompenzováno kolektivní (osobní) trauma. Jakkoliv jsme se inspirovali charakteristikou mýtu jako sociální charty (britský antropolog Bronislaw Malinowski), určené k vysvětlení vývoje světa a k obhajobě zájmů mocných (tento přístup zvolil např. A. Stawarz, B. Soukupová, N. Pavelčíková), dali jsme autorům prostor i pro aplikaci dalších vlivných názorů na fenomén mýtu (Mircea Eliade /T. Węcławowicz/), Ronald Barthes /M. Colombi a L. Řezníková, J. Darulová/, Claudie Lévi-Strauss /Z. Jurková/). Prvořadě nás zajímal vývoj mýtů, vztah mezi mýtem a historickou změnou, mnohovrstevná funkce mýtů, jejich univerzálnost i specifičnost, životnost, jejich poměr k realitě, jejich propojenost s historickou tradicí, jejich emoční rozměr a konečně i způsoby a prostředky jejich fixace.

Prvním velkým tématem v naší publikaci se stal mýtus jedné epochy. V tomto celku je představena Varšava, Praha a Ostrava v tzv. stalinském období, emigrantský mýtus předválečné Prahy ze druhé poloviny 20. století, právě tak jako mýty kolem založení Krakova.

Analýza varšavského etnologa a historika Andrzeje Stawarze v knize je věnována frekventovanému tématu zmrtvýchvstání polské metropole Varšavy – jednoho z nejdůležitějších symbolů poválečného polství – v letech 1945–1956. Znovuvybudování z 80 procent zničeného hlavního města Polska – po 17. lednu 1945 nekropole – bylo podle autora dílem Varšavanů a obecně i Poláků. Sovětská moc ovšem využila polské nadšení k upevnění a legitimizaci „lidové vlády“, svým charakterem již po válce komunistické, a ke zvýšení popularity komunistické strany mezi Poláky. Varšava se měla stát v časové perspektivě 15 až 30 let evropskou metropolí, vybudovanou podle západního vzoru, městem kosmopolitním. Polská vláda však prosadila koncepci Varšavy jako vzorového města socialismu a polsko-sovětského přátelství. Předválečný střed města neměl být obnoven. Rekonstruované staré město, zbavené svého zázemí, svého přirozeného okolí, mělo symbolizovat minulost a fungovat jako odpočinková zóna. Novým centrem Varšavy se stal Palác kultury, kolem něhož byl vybudován mýtus sovětského daru Varšavanům.

Text pražské historické antropoložky Blanky Soukupové se pokouší o analýzu mocenskopolitických stranických (tj. paralelně i státních) zásahů do kultury vzpomínání v etapě dokončené sovětizace Prahy (1948–1953) a jejího pokračování do odkrytí kultu osobnosti na XX. sjezdu KSSS. Pod příkrovem optimistického mýtu Prahy jako socialisticky krásného města, v němž Komunistická strana Československa údajně naplnila slova Libušina proroctví, byla překódována místa paměti města a současně vytvořena místa s vazbou na nově formovanou tradici Prahy jako dělnického města, města domácího a mezinárodního dělnického hnutí. Při přepisování dějin se uplatnila především husitská tradice v interpretaci ministra Zdeňka Nejedlého a stále horká tradice osvobození Československa a Květnového povstání. Nová kultura vzpomínání zahrnovala pomníčky a pomníky, památníky, budovy, svátky, výročí, názvy míst, vztah k centu a periferii, archiv, muzea.

Studie Niny Pavelčíkové, ostravské historičky, analyzuje – po upozornění na základní práce o sociálním vývoji tzv. socialistických měst na Ostravsku a Horním Slezsku – mýtus Ostravy jako ocelového srdce republiky. Tento mýtus byl vytvořen komunistickou agitací po Únoru 1948, byl začleněn mezi komunistická hesla a byl spjat s vývojem sídliště Poruby (od roku 1951, fakticky od roku 1948) a Havířova (od první poloviny padesátých let) jako relativně zdravých bydlišť pracujících v hornicko-hutnické vylidňující se Ostravě. Pouze hospodářský vývoj města, jeho přetvoření (i když neúspěšné) ve výrobní jednotku, znamenal totiž propad bytového standardu, infrastruktury a životního prostředí, respektive konec jednoho ze stěžejních mýtů komunistické epochy. „Starou Ostravu“ tak nahradilo dynamicky a chaoticky se rozvíjející zázemí, původně spíše velká noclehárna, z níž bylo po mnoha porodních bolestech (chybějící infrastruktury) vytvořeno relativně slušné místo pro spokojený život.

Teoretická studie italského literárního historika Mattea Colombiho a Lenky Řezníkové, pražské filoložky a historičky, analyzuje vznik mýtu Prahy jako města multikulturního, mýtu, který je – podobně jako mytogenní topos Praha mystická – spjat s osobností pražského spisovatele židovského původu Franze Kafky. Autoři aplikovali teorii moderního mýtu Rolanda Barthesa, podle něhož znamená mýtus homogenní a simplifikující kulturní konstrukt. Charakteristika Prahy jako města multikulturního měla před první světovou válkou povahu diskursu etnicity (diskurs označuje každý kulturní konstrukt). V mýtus se podle autorů, pracujících s literárními ukázkami, dotvořil během druhé poloviny 20. století, především zásluhou pražského sionisty, spisovatele, literárního a hudebního kritika Maxe Broda, jenž ve svých memoárech představil Prahu jako město produktivní multietnicity a multikulturality. Brodova snaha padla ovšem na úrodnou půdu díky tomu, že přišla ve vhodné době: mýtus byl politicky korektní, měl své kořeny v historii a byl akceptovatelný pro Čechy i pro Němce. Dodejme, že to byl zároveň mýtus, který souzněl s pocity poválečných vln emigrantů.

Krakovský středověkář, kunsthistorik Tomasz Węcławowicz přibližuje mýtus počátků Krakova, jak ho zaznamenali středověcí kronikáři.

Jako druhé velké téma vystoupily skutečné i domnělé vlastnosti, osobitosti a schopnosti města, které byly přetransformovány v mýty. V knize jsou analyzovány kulturní přesahy Cařihradu, slogany o Bratislavě, mytizované vzorové slovenské město Banská Bystrica, město lesů Zvolen, Jablonec nad Nisou jako rakouská Kalifornie a bohémské městečko Lankorona u Krakova.

Východoslovenský teolog Václav Ježek definuje mýtus jako něco, čím město přesáhlo sebe samo, jako schopnost vyzařovat vliv do okolí. Své pojetí aplikuje na průřez dějinami Cařihradu v byzantském období a po roce 1453, kdy město dobyli Turci. Bez ohledu na přítomnou ideologickou profilaci ovlivnil Cařihrad řadu dalších kultur. Za metodologicky závažný lze považovat autorův apel na výzkum mýtů jako dynamického fenoménu.

Bratislavský etnolog Daniel Luther podrobuje výzkumu tradiční slogany o Bratislavě, které podle něj stojí mezi mytickou představou o městě a mytizovanou historií. Paralelně ukazuje způsoby využití sloganů (Bratislava – město míru, Bratislava – krasavice na Dunaji, Bratislava – město králů), jež podrobuje přísné vědecké analýze.

Banskobystrická etnoložka Jolana Darulová seznamuje s vytvářením mýtu vzorového slovenského města Banská Bystrica, mýtu, který sahá až do středověku. Darulová, přiklánějící se k Barthesově pojetí mýtu jako systému komunikace (sdělení), popsala vývoj královského hornického města od středověku po současnost. Mytizace města brala svůj základ z legendy vzniku, z přírodních krás a polohy, z existence magických míst ve městě, z tradice lázeňství, z dobré kvality života.

Tradiční vztah ke krajině reprezentuje příspěvek slovenské etnoložky, specialistky na socioprofesní a zájmové skupiny Kataríny Koštialové. Koštialová vyšla z tradičního pojímání přírody jako fenoménu opředeného mýty a spojeného se symbolikou. Mýtu připisuje schopnost budování a upevňování lokální a skupinové identity, harmonického historického vývoje, slaďujícího člověka s přírodou. Tuto tezi Koštialová aplikovala na objasnění historicky ukotveného mýtotvorného obrazu města Zvolen jako města lesů, lesnictví a lovců v kolektivní paměti jeho obyvatel. Metodicky je příspěvek zajímavý zejména tím, že ukazuje mechanismy a způsoby budování a oživování mýtů prostřednictvím aktivit a rituálů institucí.

Jana Nová, pracovnice muzea v Jablonci nad Nisou, se pokusila o postižení mýtu o městě, které se fakticky utvořilo v průběhu 19. století zásluhou sklářského průmyslu a soukenictví. Ve druhé polovině 19. století získal Jablonec lichotivý přívlastek rakouská Kalifornie. Autorka sleduje, jak se tento mýtus odrážel v dobových vlastivědných pracích za Rakouska. Po vzniku Československé republiky došlo ovšem k posílení lokálního vědomí obyvatel Jablonecka na úkor vědomí státního, slovy Jany Nové „Jablonec se zdráhal být ,československou Kalifornií‘“. Oprávněnost zmíněné prezentace pak skončila v souvislosti se světovou hospodářskou krizí ve třicátých letech 20. století propadem snadno zranitelného sklářského průmyslu.

Krakovská antropoložka Róża Godula Węclawowicz přibližuje mytizaci historie malého města u Krakova, proslulého prázdninového místa krakovské bohémy v šedesátých letech 20. století.

Třetí tematický celek představovala mytizovaná místa ve městě, konkrétně pražské metro a veřejná prezentace archeologických památek.

Mladý pražský antropolog Petr Gibas se pokouší definovat příběhy pražského metra, respektive jeho vybraných stanic. Metro vnímá jako krajinu (Maitland), jako palimpsest, tedy něco, co je složeno z časových vrstev nestejné hierarchie. V Gibasově pojetí je možné příběhy metra dešifrovat: jak v socialistickém, tak v postsocialistickém období plnilo funkci ideologického prostoru a fetiše. Stalo se součástí dvou mýtů: socialistického mýtu šťastných zítřků a mýtu rozervaného postsocialistického města.

Ze stejných tezí vychází i Gibasova kolegyně Karolína Pauknerová, jež se věnuje způsobům prezentace archeologických památek z doby založení města ve veřejném prostoru dvou evropských velkoměst (Londýn a Praha) a malých měst v jejich okolí. V závěru se autorka přiklání k prezentaci, která je kontaktní (tj. nefetišizovaná) a domněle rozvíjí fantazii. Památky mají mít údajně prostor k vlastní imaginaci.

Čtvrté téma poskytly mýty o jiných a mýty menšinových obyvatel města. Rozebírány jsou znaky připisované vídeňským Čechům před první světovou válkou, muslimům v dnešním Rakousku. V centru pozornosti stojí i mytizace Moskopole u bulharských Aromunů. Své mýty si však pěstují i profesní skupiny, např. architekti rýsující plány měst.

Článek Viktora Velka, muzikologa a pedagoga, působícího ve Vídni a v Brně, je zarámován několika texty (včetně písní) z konce 19., z počátku 20. století a z období mezi dvěma světovými válkami, texty, které jsou dokladem zklamání z Vídně u české pracovní migrace přicházející do hlavního města Rakouska od poloviny 19. století. Tyto negativní postoje vídeňských Čechů nemusely být vyvolány pouze nacionální politikou vídeňské radnice Karla Luegra a nepříznivými jazykovými a sociálními  východisky migrantů, ale také stereotypy, mýty a předsudky, které si Češi, v rámci rakousko-uherské monarchie menšina, s sebou přinášeli. Stejně tak se (a dodejme nad autorův text, že často zrcadlově) stereotypy a předsudky objevily i na straně německé Vídně, jež vytvořila (dodejme, že z konkurenčních příčin) převážně negativní obraz vídeňského Čecha a Češky. Ten se promítl jak do dobové vídeňské karikatury, tak do satirických písní, jež ztvárňovaly českou nižší společenskou vrstvu. Přitom existovala celá škála znaků připisovaných české menšině.

Nejednotný, ale poměrně liberální právní přístup k náboženským či kulturním symbolům – mešitám a minaretům, jež se staly novými dominantami veřejného prostoru západoevropských měst, z hlediska starousedlíků nevítanými, analyzoval na příkladu Německa vídeňský právník a slavista Harald Christian Scheu. Při řešení soudních kauz se soudci uchylovali k praktickým stránkám výstavby, a vědomě tak abstrahovali od složitých problémů strachu z jinakosti. Scheu však uvedl i příklad záměrné politizace problému v Rakousku. Mýtů ve městě se tak jeho příspěvek o důsledcích přítomnosti nábožensky ukotvené identity muslimské menšiny dotkl v souvislosti s představami o cizincích.

Markéta Vaňková, absolventka obecné antropologie a kulturologie na Fakultě humanitních studií a na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, věnuje svou pozornost malé etnické skupině bulharských Aromunů, respektive jejich „etnorevitalizačním“ procesům po roce 1989. Jejich součástí je i mytizace historických osobností a reálií v paměti kolektivu, zejména pak mytizace města Moskopole (dnes Voskopje) – jádra nejednotně vnímaného aromunského světa. Vlastní mýtus chápe autorka jako způsob bytování v čase, jímž je utvářena přítomnost.

Esej pražské architektky Radomíry Sedlákové podává nástin rituálů spjatých se zakládáním prvních měst a vyjmenovává jejich charakteristické rysy a významy. Město chápe, v souladu s ostatními odborníky, jako dynamicky se vyvíjející, inspirativní, přitažlivý a rozšiřující se prostor s narůstajícím počtem obyvatel. Paralelně přibližuje text sny a mýty moderních světových architektů, z nichž se ne vše ovšem podařilo realizovat. Tzv. socialistické město, vystřídané komerčním záměrem současnosti, hodnotí Sedláková jako blouznivé přání. V autorčině pojetí se mýtus stává spíše vizionářskou představou jedince-architekta (skupiny architektů), nebo vlivnou představou uplatňovanou společností, případně samotnými městy, jež fungují nejen jako objekty, ale i jako subjekty.

Na závěr jsme zařadili příspěvek k diskusi o identitě současného města.

Text pardubické a královéhradecké antropoložky Hany Horákové se rozpadá na dvě základní části. V té první podává autorka charakteristiku urbánní antropologie – relativně mladé, dynamicky se vyvíjející a nesmírně perspektivní subdisciplíny našeho oboru. Za základní rys postmoderního města označuje různorodost a dynamičnost, právě tak jako působení nadregionálních zájmů. V navazující druhé části představuje Horáková projekt Plural Cities and Civic Ethnography: Teaching High-School Anthropology in Interactive Research Setting, realizovaný na střední škole ve Vratislavi a v Hradci Králové. Bez ohledu na to, jaké obrazy o sobě tato města záměrně vytvářejí, zvolili studenti pro svůj výzkum urbánní menšinové instituce. Aniž to bylo jejich záměrem, zpětně svým záběrem potvrdili tezi o pluralitě a heterogenitě současného města, jehož identita (dodejme, že včetně mýtů) je dynamickým fenoménem.

Příspěvky mnoha autorů v této knize podávají výmluvné svědectví o tom, že výzkum mýtů o městech a ve městech představuje vysoce perspektivní badatelské směrování, jakkoliv je teprve v počátcích; přiznejme si, že i ve fázi teoreticko-metodologického hledání a upřesňování. Texty ukázaly, že mýtus může být spjat s jednou epochou v životě společnosti/společností (města/měst), s vývojem města, s určitým místem, s transparentní skupinou ve městě, že ho mohou vytvořit prorežimní ideologové, ale i vlivné skupiny a vlivní jedinci. K jeho prosazení je však zapotřebí vhodný společenský rámec.

Za metodicky závažné lze pokládat to zjištění, že navrhnutou výzkumnou práci nelze udělat bez přesahů antropologie, historie, literární a hudební historie apod. do mnoha dalších oborů a konečně i bez zahrnutí zajímavých, zároveň však kontroverzních postmoderních přístupů k látce, jež je jistým prodloužením individualizace současné společnosti, jakkoliv netajím svou skepsi z přílišné převahy subjektivního pohledu (prožitku) výzkumníka-antropologa, z „antropologie bez respondentů“. Za příznačné ovšem pokládám i to, že některým badatelům se v textu definice mýtu vůbec neobjevila, případně aplikovali některé z jeho vlivných pojetí spíše intuitivně. Další se pak přiklonili k různým autoritám a jejich výkladům tohoto fenoménu, někteří se pokusili o vlastní definování pojmu. Objevily se ale i příspěvky o obrazech a stereotypech měst, jež – spolu s mýty – vytvářejí identitu daného města. Domnívám se, že jde ve všech těchto případech o odraz faktické situace v současných společenských vědách, o neplánovanou výpověď o jejich jisté krizi, ale i nadějných perspektivách. Na jedné straně se u některých badatelů objevuje stále rezignace na teoretické zaštítění výzkumu, na teoretický dialog. Na druhé straně narůstá skupina badatelů, kteří pokládají aplikaci autoritativního teoretického výkladu za naprosto závaznou. Přítomnost mnoha pohledů v případě jednoho fenoménu pak svědčí o narůstání názorového pluralismu v soudobé společnosti a vědě. Tíhnutí knihy k terminologické nejednoznačnosti a z ní vyplývající další různosti může být, nebude-li provázané autoritářstvím netolerantních mocných, alespoň v jisté fázi výzkumu i užitečné, protože nastíní rozmanitost cest vedoucích k poznávání (v našem případě primárně k poznávání měst).

Blanka Soukupová (et alii): Evropské město. Identita, symbol, mýtus, Zing Print, Bratislava 2010, 270 stran