Jednoho letního dne zemře Bertha, babička hlavní postavy Iris, a zanechá vnučce starý dům s jabloňovým sadem v severním Německu, kde Iris jako děvče trávila velké letní prázdniny. Jak už to bývá, se starým domem, jeho vůní a tóny přicházejí také staré, skoro zapomenuté nebo naopak vědomě vytěsněné příběhy. A tak jako jsou pomněnky v předzahrádce předzvěstí, že půjde především o minulost, jablka jasně naznačují, že řeč bude o minulosti žen. Babiččin dům vyvolá v Iris vzpomínky na to, co zde prožívaly tři generace žen z její rodiny. Znovu si připomíná osudy Berthy a její sestry Anny, své matky a tet, sestřenice Rosemarie a kamarádky Miry.

Neočekávejme však dokument o ženách 20. století. Útržky vzpomínek, ze kterých na konci složíme celé příběhy, jsou velice intimním a subjektivním pohledem na události, které Iris sama prožila nebo jí je někdo vyprávěl a ona je již vnímá jako součást sebe sama. Ústředním motivem románu je právě vzájemný vztah mezi zapomínáním, pamětí a vzpomínáním. A protože paměť často nerozeznává mezi skutečností a představou, ocitáme se ve snovém světě, který má sice daná pravidla, je v něm ale možné skoro vše, dokonce i zázraky. Stejně jako sny i vzpomínky často probíhají v symbolické rovině, a přestože autorka pojednává téma paměti s filozofickou hloubkou, je bohužel příliš jednoznačná až naivní symbolika slabinou románu. Například vztah jablka, stromu poznání a ženy je přece jen poněkud otřepaným motivem. Autorka nevyužívá ani potenciálu symbolů, které nelze tak jednoduše rozklíčovat, aby zvýšila jejich tajemnost a přitažlivost, místo toho je vše vysvětleno a dořečeno, čímž čtenáře obírá o velkou dávku napětí.

Zaznělo už v úvodu, že román je především vhledem do ženského světa několika generací. Jako nejdůležitější se ukazují city k mužům, které se v podstatě v průběhu času nemění, proměnlivé jsou jen okolnosti, za kterých tyto ženy své lásky prožívají. Román je tak sladkým letním jablkem, kterým se ale neprokoušeme až k jadýrkům, byť protagonistky příběhů zažívají i bolestné zkušenosti. Snad je to podmíněno právě lyricky snovým stylem románu a selekcí paměti, která nepříjemné zážitky potlačuje, avšak u tragických událostí chybí hlubší vhled do duší postav. Z jejich dalšího jednání je sice patrné, že je tyto události zasáhly, hořkost jejich bolesti však autorka jen letmo naznačuje, někdy dokonce pomíjí.

Román má ovšem velmi jemné a přirozené kouzlo, které rozhodně uchvátí. Jednou z jeho nejlepších stránek je vykreslení letní přírody a její atmosféry. A protože většina příběhů je propojena s létem a nalézá přímou rezonanci v přírodě, můžeme si při čtení užívat vůně jablek, kvetoucí zahradu nebo osvěžující koupání v přehradě. Už jenom pro tento čtenářský požitek stojí za to si román přečíst, a to nejen v zimě.