Magický realismus opustil Louis de Bernières už před nějakou dobou. Zdůvodnil to tím, že takové psaní je příliš snadné, že se v knize může stát v podstatě cokoli, aniž by to stálo autora nějakou námahu. Přesto se i v Generálově šťastné smrti opět setkáváme se spisovatelem pohlížejícím na svět očima básníka. S obdivuhodnou představivostí, ale i uměním vypíchnout čarovné okolnosti.

Bernièresovýma očima vypadají i ty nejběžnější šedé věci pestrobarevně. To je i případ jeho poslední knihy Generálova šťastná smrt, kterou u nás jako již tradičně v překladu Viktora Janiše vydalo nakladatelství BB/art. Protentokrát se jedná o sbírku povídek, což je útvar, na který nejsme u Bernièrese zvyklí. Povídky jsou rámcově spojeny vesnicí Notwithstanding, kde podle všech indicií autor také vyrůstal. Celá kniha je v zásadě ztvárněním prostředí v malebném koutě Británie nedaleko Londýna v době jeho dětství.

Sám Bernières o Británii, kterou popisuje, mluví jako o dávno vymizelé. Neexistovala už ani v dobách, kdy se jednotlivé povídky odehrávají, ale autor si ji právě takto zapamatoval. Zapadlou, možná až kýčovitou, ale každopádně svérázně nádhernou. Vesnici navíc zabydlel nejrůznějšími podivíny od filozofujícího čističe škarp, staré panny a podivínského přistěhovalce až po nahého generála. A protože jde o anglický venkov, chybět nemohou ani duchové a strašidla. Jak je vidět, od magického realismu Bernières odešel jen tak daleko, jak bylo nezbytně nutné, a stejně je jeho vyprávění nadmíru kouzelné.

Českého čtenáře potěší, že nejen Malá Strana Jana Nerudy je osídlena figurkami a postavičkami: podobná plejáda podivínů může žít i za Kanálem, a to navíc v době, kdy svět dobývají Beatles. Sympatické je, že Bernières se mezi často lehce potrhlé aktéry svých povídek nebojí zařadit. Autorský a vypravěčský subjekt jednoznačně splývají v povídkách „Vyšklebená štika“ a „Trumbera“, které líčí skutečné zážitky z autorova dětství. Jeho vzpomínky však prorůstají všemi povídkami, někdy zjevněji, jindy prakticky nepostřehnutelně. Nejlépe je Bernières „hmatatelný“, kdykoli dojde na líčení zážitků se zvířaty, potažmo s přírodou jako takovou. Zejména v prvním případě z textu přímo prýští jeho nadšené vidění ostatních tvorů a toho, co s nimi lidé mohou zažívat. Současně tyto pasáže patří k těm nejživějším a nejobraznějším v celé knize.

Podobně zábavné jsou i autorovy postřehy o Britech samotných, stejně jako o společnosti obecně. Bernières v povídkách klouže sem a tam v proudu času a vybírá si období, na kterých může nejlépe dokazovat, jak se britská společnost 20. století proměňovala. Jeho pohledu nechybí kritika ani ironický osten, ale daleko více je v něm nostalgie po Británii, jak si ji představuje svět, ale jaká již dávno není. Nebyla ona venkovská, lehce kýčovitá, ale o to svéráznější bukolika přece jen lepší než lufťácké domečky s dobrou dojezdností do Londýna?

Zejména v popisu 80. let budou možná čeští čtenáři zasaženi hlouběji než sami Britové. To, co tu autor líčí, se totiž jako přes kopírák odehrávalo o třicet let později ve střední Evropě. Nezbývá než doufat, že za dalších třicet let naleznou i Češi svého Bernièrese, který bude tak poutavě, zábavně a nevšedně psát o vymizení českých vesnic v důsledku rozpínavosti satelitů velkoměsta.

Bernièresovy povídky dozajista stojí za to si přečíst. Nejsou sice třeskutě napínavé – o to spisovateli očividně nešlo. Zato nabízí typický britský humor a spolu s ním nešetří silnými okamžiky. Kniha tak britským venkovem přímo voní a procházky Notwithstandingem jsou více než příjemné.