Od posledního vystoupení příležitostného detektiva Myrona Bolitara na knižních stránkách uplynuly tři roky. Na našem překladovém trhu se ta pauza zdvojnásobila a navíc jsme vinou chaotické nakladatelské chronologie skočili od jeho prvního dobrodružství Podrazák (1995, č. 2004) k poslednímu z loňského roku, přeskočivše sedm románů s tímto ne zcela obvyklým hrdinou, který si odskakuje ke svátečnímu vyšetřování zločinů od sportovního managementu. Americkému spisovateli Harlanau Cobenovi mezitím jeho výlučný český nakladatel vydal několik titulů stojících mimo bolitarovskou řadu, která však v jeho tvorbě znamená už jen početně hlavní pilíř.

Nakonec je tato anomálie spíš k prospěchu tuzemského čtenáře. Jeho šok z toho, kam to zamířil děj žánrově vyrovnané řady, není tak velký. Kdo sleduje Bolitarovy eskapády soustavně, ví, že dosud se moc nelišily od Cobenovy zbylé tvorby: šlo vesměs o psychologické thrillery bez většího přídechu senzačnosti, jen povaha hlavního hrdiny jim dodávala trochu ostřejší břit. Jenže co to?!? Po Bolitarovi jde najednou Mossad? Devátý román z osvědčené řady se skutečně značně vymyká ze zavedeného směru. Autor už zřejmě potřeboval sérii nějak oživit: a udělal to překvapivým způsobem.

Newjerseyský sportovec se znenadání ocitá v aréně, kde proti sobě i němu stojí tajné služby, ona výše zmíněná a taky jedna hodně tajemná z jeho vlasti. Jdou po něm a on prchá. Proběhne Paříží, Londýnem a vrátí se zpátky do New Yorku. Jako bychom se ocitli v některé knize Roberta Ludluma. Ostrý žánrový skok způsobil telefonát jeho někdejší přítelkyně, jež ho požádala, aby přijel do města nad Seinou vyšetřit vraždu jejího bývalého manžela. Čicháme, čicháme terorismus a strachujeme se o hlavního hrdinu, jak se s takovou hrozbou, na niž není zvyklý, vypořádá.

Díky Cobenovu zápletkovému mistrovství si poradí dobře. Autor hrdinu šetří, jak jen to jde, podrobí ho sice několika akčním testům, v nichž se střílí a uniká o vlásek, protáhne ho nepříjemným výslechem ostrých hochů ve státních službách, ale jinak mu staví do cesty spíše okolnosti typu, na nějž je zvyklý z předešlých případů. Jde koneckonců jen o vyřešení vraždy, aťsi má jakoukoli nadstavbu a podtext, a na to jsou Bolitar s Cobenem osvědčení experti. Nečekané ozvláštnění zápletky se nakonec dá chápat jako vítané okořenění seriálové rutiny, i když se zdá, že i autorovi se nové okolnosti (včetně kosmopolitních kulis) v rukou vzpouzejí a má tu a tam co dělat, aby je věrohodně ukočíroval. Poslední zprávy, že po úspěchu filmu podle Cobenovy předlohy Nikomu ani slovo se zfilmování Schůzky v Paříži chopí opět Francouzi, autorův krok ospravedlňují; navzdory lehkému zmatení věrných čtenářů.