„Žil jsem v ‚šedé‘ zóně ‚šedým‘ životem, nic třeskutého jsem neprožil, přesto však mohu o lecčems svědčit. Jde o hledání míry, o udržení chladné hlavy“ (str. 298).

Tak shrnuje svou více než osmdesátiletou cestu životem profesor Pavel Spunar, emeritní pracovník Kabinetu pro klasická studia Akademie věd ČR, historik středověku a krasoduch, jenž stál se svou holistickou vizí, ohledávající středověk ve všech jeho aspektech zároveň jako jakýsi Gesamtkunstwerk, vždy víceméně mimo hlavní proudy dobového odborného zájmu. Kniha jeho vzpomínek je cele obrazem jeho samého: skromná a ostýchavá v pohledu na sebe, citlivá a laskavá vůči okolí.

Vzpomínky jsou mimořádně obtížný literární žánr. Co vynést z hlubiny paměti na světlo? Jak se vypořádat s rolí a zodpovědností demiurga, jenž pouze svým perem dává povstat zaniklým a zapomenutým světům? Již staří Řekové znali subtilní pouto mezi pravdou (alétheia) jako neskrytostí vyrvanou zapomnění (léthé). Pavel Spunar věnoval největší část svých vzpomínek pracovištím Akademie věd, kde působil, tedy - slovy indologa Vincence Lesného, jimiž mladého Pavla Spunara povzbudil ke studiu hudební vědy na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy - „Matičce vědě, jež všechny uživí“ (str. 92). Na půdu Akademie přišel Pavel Spunar ihned po jejím založení k 1. lednu 1953 a dochází sem dodnes.

Původně studoval hudební vědu, dějiny umění, prošel rovněž knihovnickými kurzy Zdeňka V. Tobolky; po krátkém intermezzu ve vznikajícím Památníku národního písemnictví nastoupil v roce 1953 do Kabinetu filologické dokumentace ČSAV, jenž se záhy „rozplynul“ v Ústavu pro českou literaturu ČSAV vedeném Janem Mukařovským, aby se v letech šedesátých obrodil jako Kabinet pro studia řecká, římská a latinská, jehož nástupcem se v roce 1990 stal současný Kabinet pro klasická studia (a později součást Filosofického ústavu) AV ČR. Ve všech těchto pracovištích se Pavel Spunar věnoval své milované kultuře středověku.

Své memoáry zalidnil postavami dobové intelektuální a kulturní elity, jejichž individuální osudy zachycuje a portrétuje vždy taktně a s vkusem. Vlny vzpomínek Pavla Spunara mají nezpochybnitelný význam jako historická paměť části Akademie a tehdejších koryfejů vědy; ve svém celku však překračují úzkou dokumentační funkci a ubírají se pevným krokem, zejména v první části věnované autorově dětství a mládí, jež je pro mne snad nejsilnější – směrem ke skutečné krásné literatuře.