Dnes patří už i u nás každá další kniha Cormaca McCarthyho k bestsellerům. Velkou pozornost vzbudil zejména jeho román Cesta, za který autor v roce 2007 získal Pulitzerovu cenu. Nakladatelství Argo tentokrát sáhlo k jeho ranějším dílům a českým čtenářům se dostává do rukou Dítě Boží z roku 1973.

Dítě Boží je zatím nejstarším McCarthyho dílem, které vychází česky, pořadím vydání v originále jde o třetí knihu tohoto amerického autora. Je také označována za počátek jeho „jižanské“ tvorby. Ač její vznik dělí od současnosti sedmatřicet let, McCarthyho styl se za tu dobu příliš neproměnil. Přesto je radost sledovat jemné rozdíly: výrazně syrové vyjadřování s věkem autora sice rozhodně nemizí, jeho psaní přesto získává jistou nonšalanci a uhlazenost (ačkoli uhlazená syrovost zní jako prvotřídní oxymóron).

Dítě Boží je útlý román napsaný podle skutečné události. Hlavní hrdina Lester Ballard v Tennessee kdysi skutečně žil, vraždil a s mrtvými oběťmi obcoval, navíc byl nejspíš i úspěšným žhářem. McCarthy tedy fabuluje jen o konkrétních událostech, protože ve skutečnosti Lester Ballard například dožil v blázinci, neboť pro nedostatek důkazů nebyl z ničeho obviněn.

McCarthy se rozhodl, že zkusí vykreslit nejen mysl podivného tvora, který je člověkem nazýván v zásadě jen pro podobu s ním, a nikoli podle činů. Vzhledem k tomu, že se hlavní hrdina vyznačuje nemluvností, autor nám ho představuje prostřednictvím smyšlených výpovědí svědků – lidí, kteří se s Ballardem osobně znali a kteří si vzpomínají na nejrůznější historky, jež s ním mají spojené.

McCarthyho úsporný styl, přímé řeči uváděné v textu bez uvozovek a od samého začátku úmyslně zmatená chronologie, kdy jsou zážitky z nedávné i vzdálené minulosti podivně promíchané a navíc podávané různými vypravěči: tato kombinace čtenáře zpočátku mate, ale také napíná. Podobně jako všechny ty bizarní výjevy z amerického venkova, který namísto aby udivoval krásou přírody, děsí zaostalostí obyvatel, kteří se snaží nějak poprat se životem.

Atmosféra je po chvíli stejně hutná jako v kterémkoli jiném McCarthyho románu. Čtenář je přímo zahlcen obrazy, které fascinují strohostí. A tak přesto, že jazyk je tu minimalizován na naprostou dřeň, kniha čtenářskou obrazotvornost rozvíjí a podněcuje. Zvlášť, když se z tohoto pozadí vynoří Lester Ballard, člověk se zvířecími návyky, dítě, nebo chcete-li hovádko boží.

Z barevných střepů rozházených autorem po papíře se pomalu skládá příběh, z jehož celku i každé jednotlivé události čtenáři vstávají vlasy. Není to ale hrůzou a děsem. McCarthy brnká spíš na struny našeho podvědomí, na něž bychom si přáli zapomenout. Jenže jsou bezpečně zakódovány v každém z nás. Na necelých dvou stovkách stran McCarthy cynicky, klidně, bez emocí ukazuje, jak blízko máme ke zvířatům, jak snadné je přestat se zabývat člověčenstvím a vším, co z nás lidi činí. Jak lehce se lze stát pokroucenou bytostí, která děsí a terorizuje okolí, i když reaguje v zásadě jenom podle své přirozenosti.

Návod k četbě díla, morální imperativ, se skrývá hned v názvu. Dítětem Božím označil autor naprostého antihrdinu. Ten má přesto své bližní vykoupit. Nikoli tím, že vezme jejich hříchy na svá bedra, ale dobrovolně je všechny sám vykonává.

Autor dává během románu hlavní postavě celkem třikrát možnost zamyslet se nad svým počínáním. Stejně jako v klasických starých příbězích, předávaných tradičně jen ústně, jej třikrát varuje nebo mu přímo nabízí alternativu. Poprvé se jej ptá šerif, zda se příště vrátí do vězení za vraždu. Podruhé projeví náznak soucitu kovář, u něhož si Ballard nechává překovat sekyru. Potřetí sáhá do svědomí ztracené lidské bytosti obchodník, jemuž Lester zůstal dlužen. Ani jeden z hlasů ale nedolehne za podivný opar zvířecké mysli.

Až po třetím varování je Ballard nadobro ztracen a nastupuje poslední část podivné pouti. Zatímco Platónův člověk jeskyni opouští, Ballard se do tmy a k hlíně vrací. S sebou do podzemí stahuje své oběti a ven na světlo se vydává pouze za další kořistí.

Pradávný mýtus, oživený a pokroucený kdesi na americkém venkově v první polovině 20. století, je živoucí a strhující. Děsivý a přitom blízký každému, kdo v sobě najde dost síly absolvovat s Ballardem jeho pád do temných hlubin lidství.

Není se čemu divit, že ještě v roce 2007, jak uvádí záložka knihy, vedla jedna americká škola spor s nespokojenou matkou, jejíž syn dostal za úkol zpracovat referát právě na knihu Dítě Boží. Ani dnes není společnost připravena na tak silné vyprávění, na McCartyho obrazy, jeho vize zkázy a odhalování podstaty lidské duše. Zcela upřímně na ně totiž není hezký pohled. Ale zatraceně dobře se o nich čte.