Záměry autorů literárních děl bývají roztodivné, a v případě amerických autorů komiksů někdy přímo obskurní, pro Evropana nepochopitelné. Třeba když jeden z nich prohlásí, že píše komiks jen proto, že filmy o zombiích jsou příliš krátké a mají rychlý konec.

I fanouškovství je specifická diagnóza. Pokud jste navíc fanouškem filmů s oživlými mrtvolami, které se potácejí Amerikou (nikde jinde nemá tento subžánr kinematografie takovou tradici) a dají se zabít jen ranou do hlavy, nebudete to mít v životě příliš jednoduché. A přitom mají zombie tolik fandů, že se vyplatí psát a vydávat i komiksovou řadu o mrtvolné invazi. V nedávné minulosti dokonce americký komiksový trh přímo zaplavily alternativní série nakladatelství Marvel se známými hrdiny: byli to nadlidé, a navíc nemrtví. Úspěch těchto okousaných a nahnilých superlidí je pozoruhodný.

Také u nás má tato mánie živnou půdu. Jasným důkazem je česká zombie komedie Choking Hazard z roku 2004. Jejími autory jsou nejen členové literární skupiny Rigor mortis, do které patří i Jiří Pavlovský, jeden z majitelů komiksového nakladatelství Crew. Tím se také vysvětluje, jak se dostal Kirkmanův a Moorův příběh s prostým názvem Živí mrtví do edičního plánu.

Hledat v prvním díle (!) s názvem Staré dobré časy nějakou hlubší myšlenku v zásadě postrádá smyslu. Robert Kirkman už v úvodu říká, že jeho záměrem bylo napsat příběh o zombiích, který nikdy neskončí (nebo alespoň nějaký čas ne).

Kirkman se nebál půjčovat si u těch nejlepších, aby vytvořil košatý postapokalyptický příběh se vším všudy. Příběh o… chodících mrtvolách. Hlavní hrdina, policista Rick, se podobně jako hlavní hrdina Wyndhamova sci-fi románu Den trifidů probere v nemocnici a zjistí, že mu nikdo není s to podat vysvětlení, co se vlastně stalo. Zatímco ve slavné sci-fi všichni lidé oslepnou a jsou sužováni podivnými rostlinnými tvory, trifidy, v Živých mrtvých se USA proměnily v rejdiště oživlých mrtvých. Dále už se však jedná o ukázkový příklad triviální literatury, který se jen kvůli ceně tří set korun nedá označit za šestákový román.

Prvním hrdinovým postupným cílem je nalézt svou rodinu v Atlantě. Vláda v jednom z posledních hlášení slibovala, že ochrání velká města, a vyzvala občany, aby se do nich stáhli. Rick proto na jednom statku nalezne spolehlivý dopravní prostředek – věrnou brůnu – a vydá se americkým venkovem směrem k Atlantě. Pochopitelně přes veškerá nebezpečenství se jako v každém správném žánrovém příběhu se svou rodinou shledá. Tím ale vlastně celá „sága“ teprve začíná. V hloučku přeživších se musí pospolu rozhodnout, jak budou reagovat na novou situaci a jak zajistí přežití, než se objeví armádní sbory a zachrání je.

Pokud zůstane Kirkman žánru věrný i v dalších pokračováních, je jasné, že se žádná armáda neobjeví a neoholený americký člověk zůstane závislý jen a pouze na sobě. Jedinou znatelnou výhodou většího rozsahu příběhu oproti béčkovým filmům tak zůstává možnost prokreslení mezilidských vztahů uvnitř vytvářející se komunity a jejich adaptace na nové podmínky. Shodou okolností tyto civilní pasáže patří k těm nejlepším v celé knize.

Kresbu Tonyho Moora můžeme s klidným srdcem označit za silně středoproudou. Je realistická, ale zombie nikterak neděsí. Vyznění celé knihy je proto jaksi plastikové a neopravdové. Jako důvod by se snad dalo uvést to, že fanoušků zombií přece jen není tolik, a aby něco podobného koupili rodiče dětem, mělo by se to tvářit pokud možno neutrálně. I když… Jak neutrální může být oživlá mrtvola, která na světě nechce nic jiného než váš mozek?