Katalánská spisovatelka, básnířka, esejistka a novinářka píšící španělsky. Narodila se v Barceloně. Dostupné prameny se však rozcházejí v roce jejího narození: uváděn je jak rok 1950, tak rok 1951. Vystudovala knihovnictví a informatiku a také pedagogiku a španělskou literaturu a španělskou filologii. Knihovnictví vyučovala na fakultě knihovnictví, napsala několik odborných publikací. K současnému systému španělského vysokého školství se však staví velmi kriticky a raději jej opustila. Dnes se plně věnuje pouze literatuře, svými sloupky přispívá rovněž do španělského deníku El País. Kromě Katalánska žila a tvořila v mnoha zemích: Kolumbie, Mexiko, USA, Francie, Německo.

Nuria Amat je velmi originální spisovatelka a její dílo pochvalně přijímají spisovatelé stojící na špici hispánské literatury, mezi jinými například Gabriel García Márquez, Juan Goytisolo či Carlos Fuentes. Traduje se, že je „spisovatelkou pro spisovatele“. Psaní je pro ni životem, literatura jí nahrazuje život skutečný. Jazyk, jeho možnosti a hranice, neotřelá, často šokující slovní spojení, syrovost na jedné straně a něha na straně druhé (zejména v pasážích vztahujících se k přírodě), to je pro její literaturu snad nejvíce charakteristické. Sama se vyjádřila: „Srdce literatury spočívá v jazyce, nikoli v tématech. Témata se vždy opakují, ale to, co se mění, je tvar, v němž jsou napsaná.“

Jde o autorku, která si jako Katalánka zvolila pro literární vyjádření španělštinu. Často bývá na okolnosti volby jazyka dotazována, obvykle ne bez vyčítavého tónu ze strany katalánských tazatelů. Sama k tomu poznamenává, že katalánštinu používá k prožívání ve skutečném a nejniternějším životě, protože jde o její jazyk mateřský. Španělština, kterou se musela učit, je však pro ni literární výzvou. Nutí ji víc přemýšlet při hledání těch nejvhodnějších slov a spojení. Dodává však, že její literatura, to jsou katalánské reálie psané španělštinou, která pojí více než 400 milionů španělsky mluvících lidí na celé planetě. A tak možná zviditelňuje Katalánsko ve světě víc, než by se mohlo na první pohled zdát.

Na svých webových stránkách k problematice jazyka poznamenává: „Jazyk, jímž mluvím, je hybridem. Je bastardem. Je mestický. Je katalánský (poddajný?), nebo čistě a nekompromisně kastilský? Je vlažně španělský. Je arabský (jmenuji se nu-ria). Jazyk podomního obchodníka. Horečnatý. Upovídaný. Němý. Prostořeký (to se mi líbí). Je ostýchavý a občas se stává sirotkem. Je polemický, také vzpurný. Je andaluský (Olé!) a snědý (Visca!). Je z moře a hor. Je nečistý a míšenecký. Velmi latinský (mé příjmení o tom zpívá), a proto hispánský. Z Kolumbie, z Peru, Nikaragui a Argentiny. Je španělácký. A hluchý. A zvláštní. Je to jazyk černé Matky Boží nebo znásilněné matky. Je knižní. Zkopírovaný z živých knih. Uloupený z učených románů. A francouzský (následkem přílišné četby). Občas sní, že umí anglicky a erudici dokáže maskovat ve verších. Je niterný. Lidový. Neposlušný. Raněný. Poematický (existuje takové slovo?). Vyhoštěný. Židovský a německý. Ztracený. Neurčitý. Zářivý. Bohatý a chudý. Rád závisí na momentálním okamžiku. Rád zastiňuje myšlenky. Hltá minuty. Rád se afrikanizuje a je tedy méně žíravý a méně bohatý. Rád umenšuje stín. Mizí a znovu ožívá. Rozpíjí se na mapě a rozšiřuje se. Je tvůj a můj. Je samozřejmě vypůjčený. Proto ho každý den vymýšlím, jako by šlo o jazyk vlastní, polotajný a nezařaditelný.“

Její knihy, povětšinou velmi subjektivní, vypovídají leccos o jejím životě a traumatech, s nimiž se prostřednictvím literatury snaží vyrovnat. Poznamenala ji matčina smrt, když jí byly tři roky. Ambivalentní vztah k otci. Komplikovaný vztah k mužům, sourozencům, vlastním dětem. Vzpomínky na dusnou franktistickou atmosféru a osvěžující prostředí „ostrůvků svobody“ mezi barcelonskými intelektuály. Provázejí ji výčitky, že psaní je pro ni vším a na prvním místě – před manželem, před vlastními dětmi, před přáteli.

Do literatury vstoupila Nuria Amat v roce 1979 románem Pan de boda (Svatební chléb). Následovala další díla: El ladrón de libros (1988, Zloděj knih), Amor breve (1990, Krátká láska). Mezi intelektuály, literárními kritiky a kolegy spisovateli vzbudila pozornost kniha, metaliterární fikce Todos somos Kafka (1993, Všichni jsme Kafka). Následují romány: La intimidad (1997, Intimita), El país del alma (1999, Krajina duše) a zejména román Reina de América (2001, Královna Ameriky), po řadě tzv. subjektivních románů dílo veskrze „objektivní“, pojednávající o drsné kolumbijské současnosti.

Vedle prózy píše Nuria Amat i poezii a zejména eseje. Významnou esejistickou prací je kniha Juan Rulfo (2003) o mexickém spisovateli Juanu Rulfovi (1918–1986), kterou Carlos Fuentes označil za vůbec nejlepší práci o tomto spisovateli.

Knihy Nurie Amat byly přeloženy do angličtiny, francouzštiny, italštiny, maďarštiny, rumunštiny, němčiny, švédštiny, arabštiny a portugalštiny. Nakladatelství Odeon v roce 2009 vydalo český překlad knihy Deja que la vida llueva sobre mí (2008, Ať na mě prší život). Je to kniha vzpírající se označení román, kterou Carlos Fuentes nazval „poemou o možnosti a nemožnosti být šťastný“. V roce 2011 získala prestižní literární ocenění Ramóna Llulla pro katalánské autory.