Rozhovorová literatura se stala během posledních dvou desetiletí módou. Jako by každá významnější osobnost musela takovou knihu mít, člověku se navíc může zdát, že na její sepsání existuje přímo mustr. Vznikají tak publikace rozličné kvality. K těm rozhodně povedeným patří dle mého názoru Rozhovor o češtině a o životě Jaké hlavy, takový jazyk, který vedli s lingvistou a emeritním profesorem Masarykovy univerzity v Brně Dušanem Šlosarem jeho bývalí žáci Jiří Trávníček a Jiří Voráč.

Profesor Dušan Šlosar (nar. 1930) je významná a zajímavá brněnská osobnost - vychoval několik generací bohemistů a výrazně se zapsal do vědeckého bádání o historickém vývoji českého jazyka a jeho dialektech. V širším kontextu je znám svými populárně vědeckými publikacemi o češtině Jazyčník, Tisíciletá a Otisky, které byly vstřícně přijaty čtenářským publikem.

Rozhovor se drží obvyklé chronologické linie – Dušan Šlosar vzpomíná na své dětství a mládí na Frýdecko-Místecku, školní roky, studia v Brně, první zaměstnání v Akademii věd, především se však soustředí na své působení na brněnské Filozofické fakultě MU. Poslední zmíněné období se člení na šedesátá léta, normalizaci, Sametovou revoluci a tzv. současnost. Závěrečná kapitola pak ve stylu Šlosarových popularizačních publikací poutavě pojednává o otázkách jazyka a jazykové kultury. Kniha je doplněna kalendáriem, bibliografií a jmenným rejstříkem, nabízí i bohatý fotografický materiál.

Absolventům brněnské bohemistiky se Dušan Šlosar vryl do paměti především jako hluboce fundovaný lingvista, ale i náročný a přísný pedagog. V rozhovoru se odkrývají i další tváře této renesančně široké osobnosti; Šlosar je člověk neuvěřitelně mnoha zájmů – různými oblastmi kultury počínaje a třeba turistikou konče, brněnský patriot, který v jihomoravské metropoli našel svůj skutečný domov, skvělý společník, který nás seznamuje s řadou více či méně známých lidí.

Tazatelé nekladou banální, senzacechtivé, natož pak bulvární otázky, tázaný je výtečný, nesentimentální a nepatetický vypravěč, udržuje si pevný postoj i názory, nesnižuje se však k vyřizování účtů, své přátele a kolegy nám představuje s laskavostí, vysvětlení se snaží najít i pro lidská pochybení. (Samozřejmost, mohli bychom říci – bohužel však v tomto typu literatury ne vždy a všemi dodržovaná.) A podstatná skutečnost: byla to v tehdejším Československu především brněnská Filozofická fakulta, kde se vedle studentů zapojili jako vůdčí osobnosti do Sametové revoluce pedagogové; a z nich snad nejvýrazněji právě Dušan Šlosar. O to více zabolí závěrečná bilance polistopadových poměrů: Šlosara štve objem korupce a existence bezdomovců, které k lidskému pádu dostala naše společnost. Naprosto čistou radost mu už nepůsobí nic. V osobním životě však přece svítá naděje – člověk se může těšit z toho, že z jeho dětí vyrostli slušní lidé, kteří se živí poctivou prací.