Označení „kognitivní lingvistika“ se v našem myšlenkovém kontextu nechápe jednoznačně a jednotně. Bez předchozí zkušenosti lze ovšem předpokládat východisko ve vztahu jazyka a lidské mysli, soustředění na poznávací dimenzi jazyka (cognosco, cognoscere…), lze tu očekávat mezioborovost. Kdybychom však tato obecná konstatování měli konkretizovat (a podíváme-li se na literaturu, přeloženou i původní, která u nás v tomto směru v posledních letech vychází), přesnějších vymezení – a kontextů, v nichž se můžeme s různými podobami kognitivní lingvistiky setkat – se nabízí několik, obecně vzato tři.

Jejich rozdílnost se odvíjí od toho, zda o kognitivní lingvistice a v jejím rámci o jazyce pojednává jazykovědec, anebo – v diskurzu svého oboru – např. psycholog, neurolog, matematik či informatik; zda je východiskem (a/nebo primárním cílem zkoumání) jazyk, resp. text(y), anebo spíše kognitivní struktury uložené v mysli (či případně, pro vědce jiné orientace, „v mozku“), jimiž je schopnost řeči podmíněna. Může jít o badatele tendující ke zkoumání přírodovědnému, se specifickým experimentálním a explanačním aparátem, nebo o ty věnující se modelování systémů, či konečně o ty, kteří vidí jazyk primárně v kontextu jazykovědy. (Ani to však jistě nemusí být pohled vždy stejný – sama jazykověda a v jejím rámci povaha jazyka může být chápána velmi různě, my se zde soustředíme na její rozměr humanitní, s akcentem na její sémiotický, sociální a/nebo kulturní charakter.) Podle toho může mít pojetí kognitivní lingvistiky několik podob:

1. Představuje mezioborovou subdisciplínu na úrovni psycholingvistiky a/nebo neurolingvistiky, v pojetí některých badatelů od nich někdy stěží odlišitelnou (srov. SCHWARZ, v tisku), která zkoumá tzv. průniková témata psychologie a lingvistiky, resp. neurologie a lingvistiky (osvojování řeči, neuropsychologické procesy pro- bíhající při produkci a recepci řeči, řečové patologie – např. afázie, apod.).
2. Častěji se setkáváme s pojetím kognitivní lingvistiky jako jedné z komplexu tzv. kognitivních věd, resp. aspektu či subdisciplíny jednolitě pojaté kognitivní vědy (srov. THAGARD, 2001; ŠIKL a kol., 2006; HAVEL, 2000; PILECKÁ, 2007 aj.). Podle těchto i četných jiných zdrojů má kognitivní věda šest součástí: je to filosofie, psychologie, neurověda, umělá inteligence, antropologie a konečně lingvistika. Často se diskutuje o jejich vzájemném vztahu: např. má-li jít v kognitivněvědním zkoumání o perspektivu danou jejich sjednocením, anebo průnikem, nakolik mohou zůstat např. v metodologických otázkách samy sebou, nakolik vůbec lze napříč tak rozdílnými vědními obory komunikovat a najít společnou řeč. I. M. Havel preferuje singulárové označení „kognitivní věda“, neboť podle něho zdůrazňuje její sjednocující, transdisciplinární charakter (oproti prosté multidisciplinaritě), termínu se však často používá i v plurálu, „kognitivní vědy“. PILECKÁ (2007) přitom (zejm. na základě textu HOFFMANN, 2004) navrhuje, aby se tak dálo tehdy, má-li být zdůrazněna relativní nezávislost a vlastní perspektiva jednotlivých věd (to by odpovídalo vymezení, které uvádíme níže jako třetí) oproti komplexnímu náhledu na problematiku lidské mysli, jak ji implikuje singulárový název „kognitivní věda“.
3. Konečně jde v názvu „kognitivní lingvistika“ o specifický přístup k jazyku (komplementární ve vztahu k přístupu strukturnímu a komunikačnímu, a tak jako ony komplexní, nikoli omezený třeba jen na některá témata, okruhy či jazykové roviny), o nové paradigma nazírání na jazyk, které akcentuje to, co je u formalizovaných přístupů k jazyku odsunuto do pozadí: význam. Význam je zde pojat nikoli objektivisticky, abstraktně, ale v souladu se zkušenostním realismem (experiencialismem) je viděn jako zásadně podmíněný lidskou tělesností, motorikou, smyslovostí, kognitivními procesy – a také ustrojením člověka jako bytosti sociální. Lidská socialita a kultura se totiž do (každého) jazyka zcela zásadně promítá a spoluurčuje jeho sémantické struktury. (Pro názornost zde můžeme odkázat k relativistické metafoře brýlí našeho mateřského jazyka, avšak s dodatkem, že pod brýlemi máme oči, které znamenají to druhé podstatné: naše tělesně-smyslové založení.) Velká pozornost je v kognitivnělingvistickém zkoumání věnována kategorizaci, akcentuje se kognitivní charakter metafory a metonymie a jejich zásadní role v našem konceptuálním systému, tělesnost je spatřována jako neoddělitelná od zakotvení člověka do prostoru. To vše je dobře patrné v celém jazyce, ve významových strukturách lexika, ale také v jevech gramatických (viz níže).

Lingvistům je tedy vlastní nejčastěji vymezení třetí: Kognitivní lingvistika pro ně znamená především přístup k jazyku a pojetí jazyka. Je to v souladu s nejznámějšími světovými představiteli kognitivní lingvistiky (Langacker, Lakoff, Johnson aj.) a jejich kolegy a žáky, autory obsáhlé oxfordské encyklopedie (srov. GEERAERTS, CUYKENS, 2007) a členy mezinárodních kognitivnělingvistických organizací (viz pozn. č. 1). V současné době stojí u nás takto pojatá kognitivní lingvistika zřejmě na počátku svého rozvoje, avšak ve světě (zejména angloamerickém) se prosazuje a do značné míry již prosadila jako nové paradigma nazírání na jazyk (viz výše).

Stále více také vyvstává v kognitivismu (a to se do jisté míry týká i kognitivní lingvistiky) potřeba hledat společného jmenovatele pro kognitivně relevantní jevy v disciplínách diametrálně odlišných – mezi vědami přírodními na jedné a humanitními na druhé straně. O nalezení společného kontextu s kognitivní psychologií usilují např. antropologové (upozorňují např. na nutnost vypracovat společnou terminologii), aby mohly obě vědy ve svém bádání zohlednit aspekty spojené s „přírodou“ i „kulturou“ v člověku i lidském společenství (srov. BUŽEKOVÁ, 2003). Mezioborovost, resp. termínem I. M. Havla transdisciplinarita, se tu tedy uplatňuje ještě v jiném smyslu slova, než je běžně zvykem (viz výše). Zde jde totiž o zcela odlišné kontexty uvažování, výzkumné metody a o jiné mody nastavení ke světu vůbec. Statut vědy přírodní, anebo humanitní s sebou nese např. odlišné zjišťování a zpracování dat i odlišné názory na jejich relevanci. Podle I. M. Havla se ve vztahu ke zkoumání přirozené mysli uplatňují tři diametrálně rozdílné přístupy. „První je cesta vnitřního prožívání, introspekce a fenomenologie (…), druhá je cesta objektivních přírodních věd, založených na pozorování, měření a laboratorních pokusech (…), a konečně třetí je cesta konstruktivní, vytvářející umělé modely, ať už matematické, počítačové, fyzikální nebo fyzické“ (srov. HAVEL, 2000).

Kognitivní lingvistice jde o poznávání struktur, které stojí v pozadí každodenního lidského života, prožívání přirozeného světa – tak jak se toto prožívání spolu s konceptualizací a neustále ji provázejícím hodnocením ukazují v jazyce.

I z tohoto článku vyplývá, že máme tendenci přidávat k adjektivu „kognitivní“ ještě určení „kulturní“, resp. „antropologická“ (lingvistika), aby bylo jasné, že ve svém přístupu chceme zdůraznit i tyto aspekty významu a jazyka. Činíme tak zejména v souladu s polskou (a vůbec slovanskou) variantou kognitivní lingvistiky, která vznikala z vlastních tradic víceméně nezávisle na kognitivní lingvistice americké. Oproti ní zavádí komplexní pojem „jazykový obraz světa“, používaný zejména v Polsku jako zastřešující pro celý tento směr a přístup k jazyku. Pojem vznikl v souvislosti s moderním etnolingvistickým zkoumáním v polském Lublinu a v těsném vztahu k němu můžeme vidět i velký projekt Slovníku lidových stereotypů a symbolů.

Kognitivně-kulturní orientace jazykovědy v dnešní Evropě

V Evropě a v celém světě se ovšem na počátku nového tisíciletí radikálně mění nejen vědecké paradigma (a vědecká paradigmata), jak o tom byla řeč na začátku našich úvah, ale i společensko-politické poměry, ekonomické podmínky a spolu s tím také celkové duchovní, myšlenkové a kulturní klima. Proměňuje se všechno včetně každodenního způsobu života a myšlení, prožívání a hodnotové orientace běžného člověka, a koneckonců i podoba sociálních vztahů a kulturních i komunikačních vzorců, v nichž se běžný člověk pohybuje. (To s sebou samozřejmě může nést i pozvolnou proměnu pojmů, konotací a stereotypů i celého jazykového obrazu světa, resp. některých jeho částí.)

Hluboké změny společenské znamenají ovšem také požadavek nových vědeckých i filosofických reflexí, včetně revize pohledu na jazyk a jazykovědu, vzniká potřeba formulovat nové, ale i dávno známé problémy s ohledem na měnící se kontext jejich zjevování, i s ohledem na nové akcenty, kterými jsou najednou obdařeny. Tak například: to, že mluvíme – a myslíme – česky, najednou znovu přestává být zcela samozřejmé: tážeme se, v jakém jazyce máme svým dětem zprostředkovat vzdělání, zda pro ně bude pouhá čeština v době globalizačních nároků dosti výhodná; zamýšlíme se nad tím, jak děti přivést k četbě, proměňuje se zřejmě podoba gramotnosti a požadavky na ni, mladá generace přestává sdílet – jinak a hlouběji, než jsme na to dosud byli zvyklí – společný jazyk s těmi staršími, doložena je např. neznalost velké části knižní slovní zásoby u středoškoláků. Nová média vedou k proměnám komunikace, jazyka a kultury, jejichž podobu a důsledky zatím nedokážeme dohlédnout. Globalizující se svět, multikulturalita a vícejazyčnost s sebou nesou potřebu kultivovat smysl pro lokální, kulturně specifické, národní, etnické hodnoty; moderně formulovat to, co se dříve označovalo jako vlastenectví, posilovat smysl pro poznávací, emocionální i estetické hodnoty mateřského jazyka a mateřské kultury. To všechno ovšem nepostrádá rozměr mezinárodní a mezikulturní, srovnávací, jehož povaha má úzkou vazbu k opozici tradičně nazývané „univerzália a specifika“; ta ovšem v souladu s novou orientací lingvistiky expanduje poměrně daleko za hranice jazyka, směrem k dimenzi pragmatické a kulturní, mezikulturní („cross-cultural“), tak jak to známe z četných knih A. Wierzbické (srov. např. WIERZBICKA, 1997).

Domníváme se, že v jazykovědě je, nejen jako odpověď na myšlenkové výzvy „americké provenience“, ale i s ohledem na společensko-duchovní proměny Evropy, potřebné propojit kognitivní orientaci bádání s akcenty kulturními. To obojí je totiž velmi těsně spjato a základy tohoto bádání jsou již položeny. Nazření jazyka v kontextu kultury, s důrazem na zkoumání poznávacích modelů a systémů hodnot, které jsou v jazyce (a zároveň v kultuře) obsaženy, u nás známe zejména z polské lingvistiky a etnolingvistiky (srov. BARTMIŃSKI, PANASIUK, 2001). Etnolingvistické zkoumání nabývá v posledních letech rozměru mezinárodního (srov. Etnolingvistickou komisi při Mezinárodním komitétu slavistů, konference pod její záštitou pořádané a zejména periodikum Etnolingwistyka, které vychází především díky péči lublinských badatelů a svého zakladatele J. Bartmińského každoročně, naposledy srov. Etnolingwistyka, ročník 20, Lublin 2008). V Lublinu také postupně vychází slovník nového typu, orientovaný etnolingvisticky, a to s ohledem na metodologii i na výchozí – folklorní – materiál, slovník vycházející z formulace stereotypů a symbolů (jako základů nově pojatého významu): Slovník lidových stereotypů a symbolů (srov. BARTMIŃSKI, 1997; BARTMIŃSKI, PANASIUK, 2001). S lublinskou – a také moskevskou – etnolingvistikou je spojeno také překročení úzce lingvistické orientace směrem ke zkoumání otevřenému do rámce široce pojaté kulturní sémiotiky (ve smyslu rozvinutí konceptů známých např. od Ivanova a Toporova a M. J. Lotmana).

Pro teoretickou i praktickou (lexikografickou) rovinu studia významu mají zásadní důležitost umělecké texty: zejm. díky poezii totiž dokážeme formulovat a verifikovat konotace (mimo umělecký text třeba velmi nezřetelné), jakožto zásadní, ale někdy těžko uchopitelnou složku významu slova (příp. gramatické konstrukce). V tomto ohledu, ve formulaci vztahu zkoumání jazykového obrazu světa a uměleckých textů, sehrávají zakladatelskou úlohu texty A. Pajdzińské a R. Tokarského (srov. např. PAJDZIŃSKA, TOKARSKI, 1996).

Co se týče propojení „kognitivního“ přístupu k jazyku s kulturní orientací jazykovědy, můžeme říci, že jde vlastně o dvě strany jedné mince. Studium jazyka jako obrazu světa je totiž neseno dvojí ideou: vedle hluboké souvislosti řeči s procesy probíhajícími v lidské mysli je tu ještě vazba této souvislosti na celek určitého komunikačního a kulturního společenství, na propojenost všech těchto „myslí“, na to, co sdílejí jako společné. Konceptualizace, schémata, konstrukty a scénáře, jež se v mysli utvářejí a k nimž jako lingvisté dospíváme na základě studia jazyka, ony „metafory (a pojmy), kterými žijeme“, mají totiž i rozměr sdílenosti, propojují individuum obdařené myslí se společenstvím, s „kolektivní myslí“, jež má i svou paměť, s kulturou. Ta představuje jeho (jazykový) obraz světa, jeho archiv zkušeností, zvyků, tradic a hodnot. V jazyce se nám – přes hranice prostoru, času i individuálně omezené zkušenosti – otevírá sdílený svět naší kultury.

Díky specifickým metodám souvisejícím se zkoumáním jazyka jakožto obrazu světa (a specifickým pojmům, které byly v rámci takového studia vypracovány) spatřujeme ve významových strukturách jazyka smysl a řád, ukazatele směru, souřadnice a vztažné body: jako je např. antropocentrismus, opozice vlastní – cizí, subjektová orientace, vztaženost k pojmům perspektiva, konstruování, prototyp/sterotyp, konotace apod. Nejde tu – a to je zřejmě také zásadní rozdíl oproti tradičnímu instrumentálnímu (resp. funkčnímu) pojetí jazyka – o pouhý nástroj (který v souladu s praktickými potřebami nějak „užíváme“), ale o samo médium našeho kontaktu se světem, našeho poznání světa, ba co více: o způsob, jak jsme – tak jak o tom píší filosofové – Heidegger, Gadamer aj.

Proměna paradigmatu v jazykovědě a zkoumání slovanských jazyků

Proměna paradigmatu, k níž dochází s nástupem kognitivní lingvistiky, není pro nás Slovany a Středoevropany (na rozdíl od kontextu severoamerického) tak dramatická. V našem geograficko-kulturním a myšlenkovém prostoru totiž (např. díky tradici pražské školy) nejsme zvyklí na tak formalizované přístupy k jazyku a významu, vůči jakým se v době svého vzniku tak ostře vymezovala americká kognitivní lingvistika; náš kontext tvořila jazykověda funkčně-strukturní. V rámci teorií Pražského lingvistického kroužku se uplatňovala řada myšlenek, které v zásadě korespondují s kognitivním přístupem k jazyku. Netvrdíme to pouze my. Kognitivně založená slavistika americké provenience (která je v rámci světové kognitivní lingvistiky početně i silou svého odborného vlivu dosti významná) se – např. ve stati nazvané Proč by se měli kognitivní lingvisté zajímat o slovanské jazyky a naopak (srov. DIVJAK, JANDA, KOCHAŃSKA, 2007) – zabývá právě touto skutečností a udává na otázku nabídnutou titulem dvě odpovědi.

Jednak by se světoví jazykovědci-kognitivisté měli podívat na lingvistický kontext utvořený během 20. století ve slovanských zemích (mimo tzv. hlavní proud, rozvíjející se často „za železnou oponou“, v izolaci, avšak (a možná právě proto) dospěvší – v Rusku, v Polsku, v České republice – k zajímavým teoriím, často kompatibilním s principy kognitivní lingvistiky, které ovšem znají dobře pouze slavisté), jednak by se měli zajímat o samy slovanské jazyky. Ty totiž – např. ve srovnání s angličtinou – přinášejí (např. angloamerickému) badateli naprosto překvapivý materiál potvrzující kognitivistické premisy velmi zásadně a z jiných pozic než např. jazyky germánské či románské. I my Slované vidíme, že kognitivně založené slavisty inspirují naše jazyky k zajímavému bádání. Metafora nebo teorie konceptuálních schémat bývají aplikovány na výklad slovanských gramatických zvláštností v nečekaných souvislostech (pády, slovesné kategorie), což s sebou nese jednak zajímavý efekt badatelský, jednak často i neocenitelnou užitečnost prakticko-didaktickou (srov. např. kognitivně orientovanou učebnici českých pádů pro anglicky mluvící studenty, JANDA, CLANCY, 2006).

Podívejme se na příklad – s trochu širším uvedením do kontextu. Podle teorie konceptuální metafory G. Lakoffa a M. Johnsona (LAKOFF, JOHNSON, 2002) využíváme pro pojmové uchopení abstraktních skutečností (např. nálad či citových stavů, lidských vlastností, sociálních vztahů, intelektuality, duchovnosti) pojmů, které vycházejí z naší bazální, v raném dětství získané zkušenosti, spjaté s lidským tělesným ukotvením do prostoru, s fungováním smyslů (zejména zraku a hmatu), s manipulací s materiálními jsoucny apod. Tak hněv, abychom použili příkladové metafory klasiků, konceptualizujeme nejčastěji jako horkou kapalinu v uzavřené nádobě (tj. nacházející se pod tlakem a hrozící explozí). Fakt, že své tělo prožíváme jako nádobu a emoce jako horkou substanci, jíž je tato nádoba naplněna, dokládá řada podobností mezi danými dvěma pojmovými oblastmi, které se projevují v jazykových vyjádření typu: všechno se ve mně vařilo, vřela ve mně krev, bublalo to ve mně, vybuchl jsem, exploze zlosti).

Metafory a tělesně a prostorově zakotvená konceptuální schémata se ovšem projevují nejen takto, v sémantické struktuře slovní zásoby, ale i v gramatice, ovšem na mnohem abstraktnějších rovinách. Tak např. naše zkušenost s materiálním jsoucny a jejich existencí v prostoru se promítá i do vnímání a konceptualizace času, jak ukazuje L. Janda při kognitivním výkladu slovanského vidu. V základech této gramatické kategorie stojí bazální lidská zkušenost, již lze podle ní vyjádřit konceptuálními metaforami čas je prostor a situace jsou materiální entity, resp. specifičtěji vzato perfektivita se rovná diskrétním, pevným objektům, zatímco imperfektivita je substance látkové povahy.

Jak tomu rozumět? Existuje paralela mezi opozicí, kterou představují na jedné straně (co se týče substancí) počitatelné, uchopitelné a tvarově vymezené předměty (kameny, mušle, židle) a proti nim amorfní látky jako písek, voda či kouř – a na druhé straně mezi ději vs. situacemi, tj. mezi tím, co probíhá v čase. Pevné, počitatelné objekty se liší od látek (míč vs. písek), podobně jako se ohraničené situace (události) liší od neohraničeně trvajících procesů (přijít vs. jít). Časovou ohraničenost vs. neohraničenost vyjadřujeme ve slovanských jazycích prostřednictvím kategorie vidu (aspektu). Tak jako můžeme v jazykovém pojetí substance udělit prominenci vidění amorfní látky jako ohraničeného objektu (voda vs. sklenice vody, písek vs. kbelík písku), příp. upřít pozornost na jednotlivinu v rámci masy (kapusta – hlávka kapusty, mák – zrnko máku), lze analogicky nakládat i s pojmovou konstrukcí časového trvání akce či aktivity: neohraničený děj můžeme ztvárnit jako ohraničenou událost a naopak (jet – přijet – přijíždět; projít se – procházet se).