Proč do češtiny překládat román odehrávající se na norské katedře lingvistiky? Román, kde hlavní aktéři bádají krom jiného o budoucnosti norštiny v globalizovaném světě? Přinejmenším ze dvou důvodů. Jednak je norština jako malý jazyk v podobném postavení jako čeština, snad jen s tím rozdílem, že jelikož jde o germánský jazyk, vliv angličtiny je tu ještě masivnější. A za druhé protože všechny ty složité lingvistické otázky – mimochodem vysvětlené tak populárně, že i čtenář, který bezpečně určí nanejvýš podmět a přísudek, přinejmenším tuší, oč se jedná – slouží jako pozadí docela napínavého příběhu. Klasického příběhu „touhy, lásky, žárlivosti a závisti,“ jak sděluje vševědoucí vypravěč hned v úvodu.

Norská lingvistka Helene Uri (1964), někdejší badatelka humanitní fakulty Univerzity v Oslu, vykresluje v románu Ti nejlepší z nás sžíravě sarkastický portrét své almy mater. Pro potřeby své fikce sice „založila“ novou katedru nazvanou „Ústav futurologické lingvistiky“, zkráceně Futling, přesto se však celá řada profesorů a profesorek osloské univerzity v knize poznala. Na rozpoznatelnosti postav ale naštěstí román nestojí, pikantní vtípky na adresu norských lingvistů ocení v Čechách leda tak hrstka zdejších studentů norštiny. Uri postavila zápletku románu na trojúhelníku postav fiktivních.

V jednom z vrcholů je třiatřicetiletý Pål, nadějný lingvista s neodolatelným úsměvem. Až dosud sice bádal o historii jazyka, ale místo u „futurologů“ přece dostal, protože nejkvalifikovanější uchazečka je vnučkou jistého profesora, kterého jeden z členů výběrové komise nemůže vystát. Påla – stejně jako všechny jeho kolegy – přitahuje druhý vrchol pomyslného trojúhelníku, vedoucí Futlingu Edith Rinkelová, žena s nádherným pozadím, obrovským nadáním, ještě většími ambicemi a velkým záluskem na mladé studenty. Šéfová Påla přitahuje, ačkoli v čase románového příběhu oslaví padesátku, ale na druhou stranu jen do té doby, než mladík potká poslední klíčovou aktérku příběhu, andělsky blonďatou doktorandku Nannu. Tito tři se osudově střetnou a jejich život už pak nikdy nebude jako dřív.

Zápletka se točí kolem objevení základního gramatického vzorce platného pro všechny jazyky bez rozdílu, kterýžto revoluční objev otevírá cestu k automatickým překladům – a také k pohádkovému jmění. S takovým objevem z hájemství sci-fi jsme tedy správně ve futurologickém ústavu, ale jinak se události a postavy nijak nevymykají všednodenní univerzitní realitě. Seznamujeme se třeba s postarším asistentem, který se vždy vnutí jako korektor cizího článku, jen proto, aby se pod něj mohl podepsat jako spoluautor, viz okřídlené univerzitní heslo publish or perish (neboli: Nepublikuješ-li, zhyneš). S neodolatelným sarkasmem autorka líčí powerpointovou prezentaci, při níž agilní pracovnice reklamní agentury najatá za drahé peníze děkanátem zkoprnělým vědcům sdělí, jaká že je základní hodnota Humanitní fakulty (pokud vás to zajímá, ono čarovné slůvko zní PRAVDA). Uri si vůbec střílí ze snahy nafintit základní výzkum do módního marketingového hávu. A když líčí, že vědci zabývající se výukou norštiny pro cizince musí prezentovat vliv jazyka imigrantů jako jednoznačně pozitivní, protože opak by byl politicky neprodejný (a stát by oddělení nedal ani korunu), nezbývá než kroutit hlavou.

Smích skrz slzy nutně vyvolá i pasáž o vyhlídkách norštiny na přežití, neboť důležitým mandátem Futlingu je „snaha, aby se v Norsku zachovala norština jako uživatelský jazyk. Vědecká pracovnice, která vede projekt „Maintanance of Norwegian as the Future Language of Norway“, oficiálně požádala, zda by bylo možné alespoň části práce publikovat norsky, ale ředitel byl nucen to odmítnout, protože publikovat v norských, případně skandinávských časopisech není ani v nejmenším zárukou vysokého kreditu.“ Pro neznalého problematiky podotýkám, že článek uveřejněný v recenzovaném zahraničním časopise je (nejen) na skandinávských univerzitách hodnocen výše než celá vědecká monografie v mateřštině.

Dost nevěrohodně ale působí portrét mocné Edith Rinkelové. Tato žena je spíše klasickým archetypem vysoce postaveného muže – jen v sukních. Místo drahým autem se kochá osmdesáti páry luxusních lodiček, suverénně si diktuje, kdo ji bude smět doprovodit do postele dnes, a spíše než jako realistický portrét ženy působí jako zbožné přání autorky. A když už jsme u výtek: klasický vševědoucí vypravěč s nadhledem komentující „náš příběh“ je sice zpočátku docela zábavný, ale postupem času je jeho sklon k didaktičnosti únavný.

Čtivý norský román z katedry lingvistiky si doma v Norsku, ale i v sousedním Dánsku našel mnoho čtenářů. Zčásti zřejmě proto, že akademické prostředí je tu důvěrně známé bezmála polovině populace, zčásti pro obecnou platnost příběhu. Pracovní kolektivy připomínající „sterilovanou konzervu ve stavu chronického botulismu“, jak své působiště ohodnotí dvě postarší lingvistky, se totiž neomezují na akademickou půdu a Uri dokáže (ne)kolegiální vztahy, dýky do zad a mechanismus šeptandy vylíčit opravdu zábavně. Jestlipak ale úspěch knize nezaručuje i fakt, že čtenář se špetkou škodolibosti může konstatovat, že mezi „těmi nejlepšími z nás“ to po lidské stránce vypadá dost bledě a nehezky tu kvete průměrnost.

Román Ti nejlepší z nás není suchý traktát, ani velká literatura, nýbrž takový akademický popík. Naštěstí ale autorka vůbec nezastírá, že zápletku plnou intrik si vypůjčila z červené knihovny. Jen závěr románu má k černobílému světu harlekýnek daleko a připomíná mnohem spíše konec detektivky, kde čtenář sice poskládá všechny dílky skládanky, jenže spravedlnost se ukáže jako povážlivě komplexní veličina.