Jedním z hostů letošního Světa knihy byl Sergej Lukjaněnko, autor slavných a úspěšně zfilmovaných Hlídek, který vzbudil pozornost i tím, že odvolal všechny akce určené pro české publikum. Mne ovšem v souvislosti s ním nejvíce zaujalo to, že těsně před konáním veletrhu česky vyšel a na veletrhu byl prezentován výborný „kulturologický sborník“ Hlídka jako symptom. Soudobí ruští estetikové, sociologové, psychologové a filmoví vědci v něm Hlídky a hlubší pozadí jejich fenomenálního ruského úspěchu rozebírají z nejrůznějších hledisek. Kupříkladu srovnávají Hlídky s jinými díly, třeba s filmy A. Tarkovského nebo knihami M. Bulgakova. Zvláště oblíbeným předmětem pro srovnávání je ovšem Matrix, v tomto bodě se jednotliví autoři víceméně shodují: podle významného německo-ruského filozofa a teoretika umění Borise Grojse (Groyse) je Neo z Matrixu „nositelem revolučního principu, principu čisté negace, principu čisté svobody; oproti tomu je hrdina Hlídek naprosto jiný, protože především není bojovník. On je spíš předmětem boje dvou sil, je bojištěm“. Ovšem to, co Grojs vnímá v kontextu východního myšlení, které „na rozdíl od západního není monistické, ale dualistické: člověk je v něm neutrální, cosi jako trám v toku tao, jak to hlásá čínská filozofie“, pojímají mnozí ostatní spíše v kontextu politickém: jestliže se podle Xenie Golubičové „hrdina Matrixu zříká svého každodenního světa konzumu, aby sváděl boj o své lidství, pak náš hrdina - ve jménu lidskosti - souhlasí s tím, že usne. Je to opravdu člověk, jak ho chce chápat systém… Rozhodně to není někdo, kdo je schopen hodit moci rukavici. Denní hlídka je stejná jako naše současná realita - představuje odmítnutí možnosti a povinnosti tázat se po pravdě, zákaz pravdy.“ Nebo jiný autor, sociolog a kulturolog Alexander Tarasov, soudí: zatímco Matrix divákovi říká „Prozři a povstaň!“, pak Hlídky naopak nabádají: „Dej pokoj a věř moci!“. Ještě více se Grojs vymyká ve svém soudu, že Hlídky nevyjadřují nostalgii po Sovětském svazu, ale nostalgii po studené válce „jako řízené a teatralizované manifestaci dualismu, kontrolovaného konfliktu, který nevede ke zničení ani jedné z obou stran, zatímco vítězstvím jedné z nich vzniká svět příliš stejnorodý, ale současně nekontrolovatelný“. Většina autorů sborníku oproti tomu zastává názor, že Hlídky jsou „prvoplánová reklama na současnou federální vládu“, že „propagují a rozdmychávají vyloženě fašizoidní návyky ve vztazích mezi lidmi i ve společnosti jako celku, a zastírají a legitimizují tak činy naší skrznaskrz zkorumpované moci“.

Lukjaněnkova tvorba je tak chápána jako literární zrcadlo společnosti, která se kvůli špatným zkušenostem z 90. let a nezdaru ruských demokratických reforem vrací ke klasickému modelu ruského autoritářského státu se značně imperialistickými sklony a nedůtklivostí ke kritice. Podle překladatele knihy L. Dvořáka je přitom „zatím“ ještě v Rusku možné podobné „kritické názory vyslovovat na internetových stránkách a v podobných kulturologických sbornících, ovšem v médiích typu celostátní televize či rozhlasu v žádném případě“ - dodejme, pokud tedy člověk nechce skončit jako Anna Politkovská. Je nutné připomenout, že politické a společenské dění, které Lukjaněnko, podle L. Dvořáka i ve skutečnosti příznivec „vlády pevné ruky“, popisuje na symbolické rovině, může český čtenář najít vylíčeno ve dvou knihách, které loni vyšly česky a které před politickým směřováním současného Ruska silně varují: Nová studená válka, aneb, Jak Kreml ohrožuje Rusko i Západ od Edwarda Lucase a Tma na úsvitu: nástup ruského zločinného státu od Davida Sattera, který knihu na veletrhu osobně podepisoval. Podrobně bychom mohli sledovat jednotlivé shody: jestliže se v Lucasově knize celá jedna kapitola jmenuje Jak se KGB chopila moci v Rusku, tak podobně i autoři sborníku si všímají toho, že jak v knize, tak ve filmu za Noční hlídkou stojí stále tentýž mocenský orgán a garant totalitního zřízení, i když síly, které v různých dobách reprezentuje, jsou různé (KGB je přitom explicitně pojmenována). Jestliže u Lucase nacházíme kapitolu Východní Evropa jako frontová linie studené války, pak ve sborníku jsou dokumentovány četné transponované ohlasy třeba kyrgyzské „tulipánové revoluce“ či vlivu pro Lukjaněnka zlotřilých oligarchů v bývalých sovětských republikách.

Poselstvím Lucasovy i Satterovy knihy je i to, že tváří v tvář současnému vládnoucímu ruskému režimu by Evropa měla být silná a jednotná. Místo toho ovšem někteří evropští politici podle Lucase „prodávají své země za třicet stříbrných“. Zatímco v době staré studené války evropské země věděly, že „nebudou-li táhnout za jeden provaz, budou na něm jedna po druhé oběšeny“, a politickou kariéru mohl málokdo vybudovat natom, že je milý k sovětskému bloku, je v době nové studené války takové obchodování naprosto běžné. V dlouhém výčtu evropských zemí, které se takových obchodů účastní, Lucas Českou republiku, na rozdíl od Slovenska, neuvádí, ale někteří naši politici by se do seznamu zařadit dali, dokonce i ten nejvyšší. I když je mi líto, že u nás nevycházejí překlady ruských autorů jako zmiňovaný Grojs či J. Murašov, stejně tak je politováníhodné, že diagnóza soudobého Ruska, kterou na základě symptomu Hlídky autoři sborníku vystavili, není politiky brána dostatečně vážně.

Hlídka jako symptom. Kulturologický sborník. Překlad Libor Dvořák, Argo, Triton, Praha, 2009