Když se řekne lágrová literatura, českému čtenáři se nejspíš automaticky vybaví monumentální práce Alexandra Solženicyna Souostroví Gulag, která dala soustavě táborů nucených prací rozesetých po celém území Sovětského svazu jméno, a možná ještě Kolymské povídky Varlama Šalamova či Strmá cesta Jevgenije Ginzburgové. V rámci ruské literatury však tvoří lágrová literatura mnohem širší žánrové a tematické pole. A jeho esenci v sobě koncentruje antologie Jen jeden osud, kterou vydalo nakladatelství Academia v roce 2009 a k níž pro velký zájem nedávno pořídilo dotisk. Na přípravě publikace se podíleli současní přední překladatelé z ruštiny R. Bzonková, L. Dvořák, J. Kleňhová, A. Machoninová, V. Mistrová a I. Ryčlová.

Jen jeden osud je výborem z daleko rozsáhlejšího ruského kompendia s těžko přeložitelným názvem Dodněs ťagotějet (přibližně jako „Dodnes to tíží“). Historii vzniku této publikace je možné svým způsobem chápat jako odraz vztahu sovětské moci k tématu sovětských politických represí. Sestavil ji Semjon Vilenskij, bývalý politický vězeň, který sám strávil v sovětských lágrech bezmála deset let svého života, a pokusil se ji vydat symbolicky právě na Kolymě v době společensko-politického oteplení 60. let. Ani tato doba však nebyla na podobný počin zralá a publikace vyšla po cenzurním zásahu v tak pokřivené podobě, jakou jen může mít lágrová literatura bez jakékoli zmínky o perzekucích, věznicích a táborech. Antologie tak mohla vyjít teprve v roce 1989, v době bouřlivého přerodu Sovětského svazu v duchu glasnosti a perestrojky, kdy se otvírala řada do té doby tabuizovaných témat. Plánovaný druhý díl však již v té době nevyšel a teprve v roce 2004 se na trhu objevila reedice původního vydání rozšířená o texty zamýšleného druhého dílu.

Z tohoto druhého vydání také čerpá český výbor, do nějž byly zařazeny texty 19 autorů. Je mezi nimi několik čtenářské veřejnosti známějších jmen jako V. Šalamov, J. Dombrovskij, dcera básnířky Mariny Cvetajevové A. Efronová nebo právě S. Vilenskij. Ani někteří další autoři (např. O. Adamova-Sliozbergová, J. Efrussi, N. Gagen-Tornová či J. Glinková) však nejsou v českém kontextu zcela neznámí – právě z jejich autobiografických próz, záznamů a svědectví čerpala např. Anne Applebaumová ve své monumentální historické práci o dějinách Gulagu, která byla do češtiny přeložena v roce 2004 (Applebaum, Anne: Gulag: historie. Pavel Dobrovský – BETA a Jiří Ševčík, Plzeň a Praha 2004).

Editory českého výboru jsou literární vědkyně Radka Bzonková a historik Lukáš Babka. Právě díky jejich tvůrčímu sepětí je kniha pevně rozkročena mezi oběma badatelskými přístupy, které reprezentují. V historickém plánu je možné vybrané texty interpretovat z několika různých hledisek. Jednak zaznamenávají cestu jedince vězeňským a lágrovým systémem od zatčení a vyšetřování přes odsouzení a pobyt ve věznicích a pracovních táborech až po propuštění a rehabilitaci (viz např. paměti O. Adamové-Sliozbergové s příznačným názvem Cesta nebo texty J. Fidelgolce či Z. Vesjolé). Spolu s tím před námi plasticky vyvstává každodennost lágrového života se vší jeho nelidskostí a krutostí, ale i (bezmála nepochopitelnou) solidaritou a lidskostí. Vedle této „mikrohistorické“ roviny výběr textů také dokumentuje jednotlivé vývojové etapy existence Gulagu v době od 20. do 50. let, jeho pestré národnostní i sociální složení i geografickou prorostlost v podstatě celým územím Svazu. Z pohledu literární vědy pak zaujme pestrost žánrů i narativních přístupů, stejně jako záznam silně příznakového lágrového jazyka. Oba dva přístupy pak pojí fenomén paměti, která je zároveň hlavním zdrojem „historického materiálu“ a na straně druhé představuje základní tvůrčí postup, kterým autoři lágrovou zkušenost zachycují. Příznačně tuto dvojjedinost artikuluje O. Adamova-Sliozbergová: „Já se nevzdám myšlení, všechno budu ukládat do paměti, musím přežít a předat svědectví o tom, co jsem viděla“ (s. 110).

Jen o kousek dál autorka dodává: „Nejsem s to právě teď všechno pochopit, ale cítím, že se děje něco zlého. Podám svědectví!“ a svými slovy tak potvrzuje svéráznou oscilaci paměti mezi snahou zachytit skutečnost a tuto skutečnost pochopit, postup příznačný pro lágrovou literaturu, o němž píše s odkazem na práci G. Bannerové ve svém doslovu Radka Bzonková. Že tato potřeba vyrovnat se s prožitými útrapami jejich zaznamenáním je vlastní zejména ženám, dokládá skutečnost, že původní antologie Dodněs ťagotějet je složena výhradně z textů ženských autorek. S. Vilenskij to vysvětluje tím, že ženy byly statečnější; jak ale víme z podobenství o Lotově ženě, ženy nedokáží jednoduše jít dál, aniž by se ohlédly za tím, co za nimi zůstává. A nutno podotknout, spolu s A. Applebaumovou, že právě lágrové osudy žen (a dětí) patří mezi nejotřesnější, i když samy autorky o nich často (taktně) mlčí (výjimkou v tomto ohledu je povídka Kolymská tramvaj J. Glinkové o hromadném znásilňování vězeňkyň a paměti N. Ioffe věnované osudu lágrových matek a jejich dětí).

Uvedené texty je však třeba číst ještě v jednom klíči, a to jako snahu vymanit se z masy ostatních vězňů sdílejících jeden a týž, k nerozeznání stejný osud (viz skvěle zvolený název antologie), zachovat si vlastní individualitu a svou zkušenost povýšit prostřednictvím jejího literárního zpracování, které je ze své podstaty jedinečné a neopakovatelné. Neboť, jak uvádí R. Bzonková: „Lágrový text vypovídá přerývavě o kontinuitě individua, o jeho nároku na jedinečnost“ (s. 38). Při své nedávné návštěvě v České republice byl S. Vilenskij pozván na debatu Ústavem pro studium totalitních režimů i k rozhovoru pro Českou televizi. Při obou těchto příležitostech zdůraznil, že to byla právě literatura, poezie (skládání veršů a jejich uchovávání v paměti), která pomáhala lidem zachovat si důstojnost v podmínkách, které měly člověka jakékoli důstojnosti zbavit. I proto je trochu škoda, že editoři antologii koncipovali jako výbor prozaických textů, a poezie proto musela zůstat stranou.