Nizozemský román o životě mořeplavcovy ženy
Zjara roku 1768 dostal James Cook pověření k první velké cestě. Měl se plavit po Tichém oceánu, pozorovat dráhy hvězd a planet a zanášet do map nové kontinenty. Elizabeth Battsová, provdaná Cooková, zůstala sama na pevnině. A stejné to bylo při každé další manželově cestě.

Nizozemská spisovatelka Anna Enquistová (1945) zachytila v knize Návrat domů život známého mořeplavce viděný právě očima jeho ženy. Není to historický román ani dobová freska s psychologizujícími prvky, dokonce ani cestopis popisující Cookova námořní dobrodružství. Nakonec, od toho tu máme jeho cestovní deníky. Děj románu se neodehrává lineárně, spíš jako by vyzařoval z nějakého středu: sdružuje se kolem centrálního motivu, utahuje se pomalu a postupně jako smyčka na oprátce, temná předzvěst skutečné i pomyslné smrti. Tím středem může být jeden obyčejný domek v Londýně a jedna žena.

Nemilosrdné moře
Život, o němž Enquistová píše, je krutý, místy až nesmyslně. Hlavní hrdinka prochází složitou cestou zrání, nazírá svět prizmatem své doby. Zároveň v sobě nepotlačí touhu po svébytném a svobodném rozhodování a vlastním názoru. Její myšlení sice ovlivňuje o třináct let starší muž, Elizabeth mu však nechce jen tak podlehnout. „Nechci už být sama. Mám právo na manželský život, na skutečnou rodinu. Ale žádné právo neexistuje.“

Zdá se, že příběh směřuje ke „šťastnému“ konci: James se vrací, aby s Elizabeth žil, vychovával syny, možná zplodil ještě jedno dítě, nejlépe dceru. Nebudou se už konat žádná překvapení, kapitán Cook přijme místo nabízené admiralitou coby velitel vojenské nemocnice a Elizabeth získá konečně životního partnera.

Enquistová dopřeje čtenáři chvíli oddechu, i když předem tušíme, že to štěstí bude jenom sen. Ví to i Elizabeth Cooková. Přichází další zvrat, další odjezd a tentokrát odcházejí z domova na námořní akademii i dva dospívající synové. Elizabeth zůstává doma jen s nejmladším z nich, ke kterému si z různých důvodů nikdy nenašla cestu. Vstupujeme do poslední části knihy.

Čteme vyprávění z předviktoriánské Anglie, ale může to být stejně tak příběh ze současné Ameriky, Španělska či Česka. „Chci kolem sebe upříst síť, aby už neexistovaly žádné neznámé kraje. Musím vyplouvat, protože svět je tam. S tebou to nemá nic společného. Ty jsi úžasná, jsi nejlepší žena, jakou jsem kdy mohl najít. Nejde o to, že bych od tebe chtěl utíkat. Ale je tady moře. Já musím.“ Říká muž a objevitel – kapitán Cook. Žena a matka – Elizabeth Cooková – žije od svých třiapaesáti let docela sama. O všechny své blízké se podělila s mořem a moře bylo nemilosrdné, vzalo, co mohlo.

Vyjadřování Enquistové je uměřené, citově podbarvené, ale svým způsobem poutavě strohé, neotřelé. Vášnivá vypravěčka a bývalá psychoanalytička nenechává čtenáře trpět zbytečně. Autorka precizně vykreslila postavy i životní situace, poctivě vede čtenáře až k závěrečné katarzi, jež je osvobodivá. Řadu věcí a situací může čtenář očekávat, přesto román neztrácí nic na své dramatičnosti.

Enquistová nevypráví tragický příběh jednoho života, naopak ona život oslavuje. Ve všech úmrtích i tragédiích, všude cítíme plnohodnotný život s vášní, láskou a naplno. To je základním poselstvím této neobyčejné knihy.