Etologie je věda, na kterou se poslední dobou odvolávají i mnozí vědci z tzv. humanitních oborů. Hledají u ní inspiraci i poučení, protože často popisuje zárodky jevů, které pak oni zkoumají u člověka. Pro lingvisty může být například zajímavé tvrzení, že se u některých druhů ptáků dají odlišit v rámci téhož druhu odlišné dialekty, a to jednak u populací oddělených třeba pohořím, ale i u skupin, které spolu sousedí. Některé druhy zvířat podle etologů vytvářejí celé odlišné kultury nejen s vlastním způsobem komunikace, ale i vlastními nástroji. Na to, jak hluboce jsou v nás uloženy mechanismy, díky nimž na nás působí reklama, zase ukazuje to, že i mnohá zvířata dávají v experimentech přednost takovým objektům, které ve skutečnosti neexistují, například ptáci upřednostňují modely vajec tak velké, že by je nikdy nebyli schopni snést ani obsednout.

K etologii se obrací také americký historik Richard Pipes, narozený v polském Těšíně. Čeští čtenáři již znají dvě jeho knihy o dějinách Ruska a jeho paměti. Právě studiem dějin Ruska se dostal k myšlenkám, na základě kterých napsal svou poslední publikaci přeloženou do češtiny, jejíž titul zní Vlastnictví a svoboda. Podle něj totiž komunistický totalitarismus měl svoje hluboké kořeny v ruských dějinách. V Rusku se po většinu jeho dějin nerozlišovalo mezi vládnoucí mocí a vlastnictvím, což carovi umožňovalo být vládcem a současně vlastníkem svého území. Přitom právě vlastnictví má podle Pipese zásadní význam pro vznik politických a právních institucí, které zaručují svobodu. Asi hlavní Pipesovou tezí je právě to, že určitá forma vlastnictví je bez svobody možná, ale opačně to neplatí.

Jak to vše souvisí s etologií? Právě tato disciplina je jednou z těch, u kterých autor hledá potvrzení svých tezí - přiznává se přitom, že se v knize natolik vzdálil své akademické specializaci, že se z uvedení titulu na knižní trh cítil „trochu nesvůj“. Od etologů Pipes přejímá zjištění, že teritoriální vlastnění platí téměř pro všechna zvířata - od primitivních prvoků až po nejvyvinutější druhy. Většina zvířat přitom uplatňuje výlučné nároky na území tak, že ho fyzicky obsadí, neboli si na ně „sedne“. Toto chování je podle autora totožné i u lidí, což dokládá na etymologických souvislostech výrazů označujícících sezení a vlastnění (na příklad latinsky "sedere" a "possidere"). Ostatně také obraz vladaře na trůně nebyl prý ničím jiným než symbolickým vyjádřením „sezení“ na oblasti království. K tomu autor přidává svědectví antropologů i psychologů, podle kterých je vlastnické cítění univerzálně platný jev, kterým se vyznačují dospělí lidé i děti, národy primitivní i ty vyspělé. Snahy naočkovat dětem v kibucech nezájem o soukromý majetek u nich prý vedly k velkým problémům vytvořit si jakýkoli citový vztah k druhému člověku. Soukromé vlastnictví je totiž podle Pipese hluboce spojeno nejen s lidskou svobodou, ale i s našimi city, neboť city projevované jednomu člověku jsou stejným výrazem sobectví či přivlastnění jako vztah k soukromému majetku.

Univerzálnost jakési základní potřeby vlastnit nenarušuje ani příklad Ruska: třeba městský stát Novgorod zaručoval svým občanům práva větší, než měli jejich současníci v západní Evropě. Pro další neblahý vývoj bylo rozhodující, že Rusko ovládlo moskevské knížectví se svým modelem panovníka vlastnícího práva na veškerou půdu. V žádném případě ale Rusové podle Pipese nemají sklon k autoritativní vládě dán geneticky. Ostatně podle něj států neuznávajících nebo ohrožujících majetek svých občanů neubývá: Pipes tvrdě kritizuje soudobé sociální pečovatelské státy za příliš velkou míru přerozdělování. Zde s ním mnozí západní kritici jeho knihy nesouhlasili, ale i tak je jeho dílo ve své multidiscipinaritě - tedy právě díky tomu, že se vzdálil své akademické specializaci - velmi podnětné a inspirativní.